Petružálek: Jen jsem se modlil...
Přežít. To bylo první, co mu proběhlo hlavou. Jakub Petružálek se ve čtvrtek nad ránem podruhé narodil. Seděl v týmovém autobusu Albany, který v horách na zledovatělé dálnici skončil škaredě zničený na střeše.
„Měli jsme štěstí, že to neskončilo tragédií,“ říká 23letý český útočník.
K hrůzostrašné nehodě došlo kolem půl čtvrté ráno newyorského času. Na frekventované dálnici Massachusetts Turnpike nezvládl řidič autobusu kluzkou vozovku a neovladatelný kolos skončil v kotrmelcích.
Na palubě cestoval kompletní tým Albany River Rats, hrající nižší zámořskou soutěž AHL. Hokejisté se vraceli ze zápasu v Lowellu. „Zrovna jsem usínal, když přišla velká rána,“ vybavuje si Petružálek v rozhovoru
Tušil jste okamžitě, že je zle?
„To ne. Myslel jsem si, že jsme píchli kolo. Jenomže pak začal motor autobusu hrozně řvát a začali jsme se točit. Ani nevím, kolikrát. Jediné, co si pamatuju, že všechno začalo lítat. Věci, kluci. Nikdo z nás nebyl samozřejmě připoutaný. Fakt hrůza. Já jsem se jen modlil, abychom se zastavili. A potom přišla rána jako blázen.“
Vybavíte si, kdo se ze šoku probral jako první?
„Myslím, že trenéři. Hned začali řvát, abychom vyskákali ven. Vytrhli jsme tedy víko ve střeše a rychle utíkali. Každý se bál, že by autobus mohl bouchnout.“
Podle policie skončil autobus na boku a zasahoval do vozovky. Platí to?
„Přesně. A to bylo možná ještě horší, protože jsme tam leželi fakt dost nešťastně. Kus mimo a kus na silnici. Nebylo nic vidět, takže to do nás mohl každou chvíli někdo napálit. Na téhle dálnici jezdí hodně trucků. A kdyby ten do nás narazil, nebyli by jen zranění, ale i mrtví. (oddechne si) Raději na to nemyslet.“
Měli jste velké štěstí. Děsivý karambol odnesli zraněním jen čtyři hráči, nikdo z nich ale není v ohrožení života.
„A reportér, který se stará o rozhlasové přenosy našeho týmu. Krvácela mu hlava a měl otřes mozku. Hůř ale dopadl jeden kluk, co si zlomil snad pátý obratel. Pro něj sezona skončila. Seděl naproti mně v uličce. A když se to začalo točit, hlavou to napálil do boxů, kam se dávají věci, a pak spadl na mě.“
Na seznamu zraněných se vaše jméno neobjevilo. Skutečně jste neutrpěl ani šrám?
„Musím to zaklepat. Jen mám trochu sedřenou pravou stranu těla a pak mě trochu pobolívá rameno. Jinak jsem v pořádku. Taky jsem to hned volal domů, bráchovi a rodině, aby o mě neměli strach.“
První zprávy po nehodě mluvily o tom, že jste měli s autobusem problémy hned po odjezdu z Lowellu.
„Celá ta cesta byla neskutečná. Hned jak jsme vyrazili, začalo dost sněžit. A za dvacet minut nám kleknul autobus. Sice se ho snažili opravit, ale nešlo to. Tak pro nás z Albany poslali náhradní. A ani s ním jsme nedojeli.“
Máte představu, proč k nehodě vlastně došlo?
„Začalo sněžit, do toho i pršelo. Na cestě se udělal, jak se tady říká, černý led, který nebyl vůbec vidět. Ale myslím si, že jsme taky jeli trochu rychleji a řidič nepřizpůsobil jízdu podmínkám.“
Jak to víte?
„Bavili jsme se o tom s klukama, kteří nespali a hráli karty. A ti říkali, že asi půl minuty předtím, co se to stalo, koukali, jak míjíme ve velké rychlosti v levém pruhu další auta.“
Vypadá to, že šofér chtěl možná nahnat ztrátu, kterou jste nabrali kvůli porouchanému autobusu. Co myslíte?
„Je to možné, že se chtěl dostat domů co nejrychleji.“
K bouračce došlo v horách. Čekali jste dlouho, než přijedou policie a sanitky?
„Bylo to rychlé. Hned jak jsme vyskákali, brali jsme mobily a volali 911. Policajti byli u nás do pěti minut, možná ani to ne. A hned zatarasili dálnici, právě kvůli kamionům. Sanitky přijely do deseti minut, stejně tak hasiči.“
Prozraďte, jak jste policii navedli? Vždyť jste přece nemohli mít tušení, v kterém místě dálnice jste havarovali.
„Nevěděli jsme, kde jsme. Nechali jsme ale zapnuté mobily, aby nás vystopovali. Zraněné kluky pak naložili a odvezli do nemocnice. Pro nás ostatní přijel autobus.“
Další autobus? To se vám do něj asi moc nechtělo nasedat, mám pravdu?
„Ale nastoupili jsme. Víte, já to beru tak, že věci, co se mají stát, se stanou. A tím samým se řídím i v hokeji. Když mi někdo v souboji zlomí nohu, nemůžu se přece bát. Kdyby jo, tak bych hrát nemohl. Jasně, byl to pro nás všechny šok, ale stejně na tom byl psychicky nejhůř řidič. Věděl, že vezl třicet lidí, že se vyboural a že to byla jeho chyba. Bylo na něm znát, jak ho to vzalo. Když s námi jel autobusem do nemocnice, seděl hned před toaletou. A pokaždé, když autobus zabral, spadlo prkýnko. Z těch ran byl na infarkt.“
Máte teď vůbec myšlenky na hokej?
„Všichni jsme teď rádi, že jsme to přežili. A hokej půjde na chvíli asi stranou. V pátek jsme měli hrát další zápas, ale zrušili ho. A možná i ten nedělní. Uvidíme, kdy zase začneme hrát.“
