Brendl: Nechce se mi už s nikým bojovat

Ještě před pár lety jej označení „problémový, líný“ zlobilo. Teď už se podobným přívlastkům jen směje. „I kdybych dělal nevím co, tak se to stejně o mě říká,“ prohodí osmadvacetiletý kanonýr. Upnul se jen na hokej. A září. Tři sezony po sobě nasázel přes třicet branek. Navíc v elitních evropských soutěžích, ve Švédsku a v Rusku. „Ale asi je to pro nároďák málo,“ posteskne si.

Když se teď v souvislostí s nominací do reprezentace probíralo vaše jméno, uzavřelo se vše s tím, že jste zraněný. A že se prý chystáte na operaci kolena. Jak to tedy s vámi je?
„Nevím, kde se ty informace vzaly. Na žádnou operaci nejdu.“

Nějaké potíže s kolenem ale asi máte.
„Koleno mě trošičku pobolívalo. Nejde však o nic vážného, kvůli čemu bych měl mít extra problém. Hrál jsem s tím.“

PAVEL BRENDL

Narozen: 23. března 1981 v Novém Městě nad Metují Pozice: hokejový útočník Draftován v roce 1999 klubem NY Rangers jako 4. hráč v pořadí Kariéra: Olomouc 1996–98, Calgary (WHL) 1998–2001, Hartford (AHL) 1999/00, Philadelphia (AHL) 2001/02, Philadelphia Flyers (NHL) 2001–03, Carolina Hurricanes (NHL) 2002–04, Lowell (AHL) 2003/04, Třinec 2004/05, Olomouc 2004/05, Malmö (Švédsko) 2004/05, Joensuu (Finsko) 2004/05, Thurgau (Švýcarsko) 2004/05, Phoenix Coyotes (NHL) 2005/06, Lowell (AHL) 2005/06, San Antonio (AHL) 2005/06, Mora (Švédsko) 2006/07, Brynäs (Švédsko) 2007/08, Nižnyj Novgorod (KHL) 2008–? Bilance v seniorské reprezentaci: 4 zápasy, 2 body (1+1) Bilance v NHL: 78 zápasů, 22 (11+11) Bilance v KHL: 56 zápasů, 51 (36+15) Největší úspěchy: juniorský mistr světa (2001), člen All Star MS do 20 let (2001), nejlepší střelec švédské Elitserien 2007

Byl byste tedy schopný se zapojit do přípravy národního týmu?
„Já jsem žádnou pozvánku na klub nedostal, takže k tomu nemám víc co říci.“

Dobrá. Mě ale spíš zajímá váš pohled. Lákalo by vás se poprat o místenku na světový šampionát?
„Kdybych viděl možnost, že bych byl platný týmu, nebo bych viděl, že mám možnost se na šampionát dostat, tak bych se určitě o tu šanci popral.“

Skoro to vypadá, jako by pro vás byla reprezentace zakletá.
„Maličko jo, ale to se holt nedá nic dělat. Trenér má své hráče, kterým věří. Na mě se zatím nedostalo. Tak třeba příští rok. Když dám dalších pětatřicet gólů, možná se na mě dostane.“ (usměje se)

Přemýšlel jste nad tím, proč se vám vlastně pozvánky vyhýbají?
„To ne. Jak jsem řekl, pozvánku jsem prostě neobdržel. Já jsem takový, že se vždycky zabývám jen tím, co nastane. A v tuhle chvíli se nestalo nic. Sice se musím na týden vrátit do Ruska, ale jinak mám tedy volno.“

Neříkejte, že vás to ani trochu nemrzí?
„Mě to mrzí z jednoho jediného důvodu. Že mě asi rodiče pravděpodobně nikdy neuvidí hrát na mistrovství světa. Myslím, že by je to potěšilo, mohli by na mě být potom hrdí. Ale každý máme něco...“

Tak hrdí na vás jsou snad i bez toho. Nemám pravdu?
„Snad jo. (směje se) Ale vážně to beru tak, že každý máme něco. Jsou hráči, kteří byli na mistrovství světa, v Americe, přesto nemají ani jeden zápas v NHL. Já jsem toho sice taky moc neodehrál, ale něco přece jen jo. Jistě, můžu si říci, že mám smůlu, že nebudu hrát na šampionátu. Na druhou stranu však platí, že nemůžeme mít vždycky všechno.“

Zase tak tragicky bych to neviděl. Jste juniorský mistr světa, takže jste se podílel na jednom z největších úspěchů českého hokeje. Moc hráčů se něčím takovým pochlubit nemůže.
„To ano.“ (usměje se)

O dvacítkách mluvím záměrně. Říká se totiž, že jediný, kdo vás dokázal zvládnout, byl tehdejší kouč juniorského výběru Jaroslav Holík.
„Pan Holík byl vynikající hokejista, to všechna čest, ale už je prostě starší pán. Když si občas přečtu v novinách, co píše, tak se musím smát. Bavil jsem se o tom i s ostatními hokejisty, kteří hráli v NHL deset patnáct let, a ti se také smějí. Mně to přijde, že se noviny vždycky zeptají pana Holíka, když už nevědí, co by napsaly, a potřebují něco, aby někdo někoho popíchnul. Já můžu říci, že on mě na mistrovství světa neukoučoval. Tam kdyby nebyl pan Hynek jako trenér, pomalu jsme nepostoupili ani ze skupiny. Panu Holíkovi zvonil telefon dvě minuty před koncem finálového utkání přímo na střídačce, a on si ho klidně vzal. Jestli někdo tvrdí, že mě právě pan Holík uměl zvládnout, ukoučovat, tak se tomu jen směju.“

Počkejte, ale do týmu si vás přece vybral právě on. A dal vám důvěru. To přece nemůžete popřít.
„Ano, vzal mě, protože musel. Měl jsem takové výsledky v juniorské soutěži v Kanadě, že musel.“

Máte tedy s dvacítkami spojené příjemné vzpomínky, nebo převládá spíš rozčarování?
„S klukama jsme byli neuvěřitelná parta. Zažili jsme srandu, super zážitky. Ale že bych si tam zahrál, to v žádném případě. Nebyl jsem spokojený s tím, kolik jsem toho odehrál. Ne s mojí hrou, jako se svým nasazováním v určitých situacích. Neodehrál jsem tolik, kolik jsem si představoval. Ale držel jsem jazyk za zuby. Byli jsme tam jako tým, chtěli jsme to vyhrát, což se povedlo. A všichni jsme zažili obrovskou radost.“

Vždy se o vás mluvilo jako o obrovském hokejovém talentu. Ale zároveň jste si vysloužil nálepku problematického hráče. Pátral jste, proč jste některým nesedl?
„Abych řekl pravdu, to, co se o mně povídá, je pravda z dvaceti procent. Všechny tyhle věci jsou z doslechu, že někde něco slyšel. Ale nikdo se mě pak nezeptal, jestli to tak ve skutečnosti bylo.“
Není spíš potíž v tom, že dáváte svoje negativní pocity a názory příliš najevo? Že z vás někdy vypadnou slova, která se jednoduše neventilují ven?
„Mně to říkal agent v Americe od začátku, že mě pošle na lekce herectví. Je na mě totiž všechno vidět. A když něco pronesu, co se má říkat, všichni stejně vědí, že si myslím něco jiného.“

Zkoušel jste s tím něco dělat, třeba právě ty lekce herectví?
„Zkoušel. Ale teď je mi osmadvacet a už je to úplně jedno. I kdybych dělal nevím co, tak se to stejně o mně říká. Když to bylo jednou napsaný, musí to být přece pravda.“ (hořce se usměje)

Prozraďte, co vás z těch řečí nejvíc namíchlo?
„Takové ty kraviny, že jsem třeba pojídač párků v rohlíku. Tomu se smějí kamarádi dodnes. I ti, kteří nehráli hokej. Ještě teď mi od nich přijde občas nějaká esemeska.“

Pamatuji si, že už v době draftu před deseti lety se v zámoří psalo, že jste skvělý hokejista, který má však problémy se životosprávou. A nemluvilo se jen o párcích v rohlíku, ale o knedlících.
„No vidíte! A já jsem knedlíky ještě před třemi lety nejedl. Mně knedlíky nechutnaly. Chutě se mění a teď už si je samozřejmě rád dám, ale do dvaadvaceti jsem je opravdu nejedl.“

Máte vysvětlení, jak na to v zámoří přišli?
„Nerozumím tomu. Vy jste novináři, takže vy byste to měli vědět, jak se něco takového může stát. Je to pro mě záhada. A zvlášť když jsem se s médii nebavil.“

Myslíte si, že bylo rozumné, když jste vyškrtl ze svého života média a omezil s nimi téměř veškerou komunikaci?
„Já nevím. Když jsem se s nikým nebavil, tak si stejně o mně psali články, že jsem pojídač párků v rohlíku. Takže i když jsem nic neřekl, tak se o mně psalo.“

Možná by bylo účinnější, kdybyste se hned na začátku proti všem těm výmyslům veřejně ohradil. Proč jste s tím nebojoval?
„Já jsem s tím nebojoval proto, že když s tím bojujete, je to ještě horší. Nechal jsem to tedy být. Nejvíc zklamaný jsem z toho byl v době, když byla v NHL stávka (sezona 2004/05). Měl jsem nálepku problémového hráče a nemohl jsem kvůli tomu v Evropě ani sehnat mančaft. Tehdy jsem se nepohodl s panem Henyšem ohledně angažmá. A v té době mě to mrzelo. Ale teď už je to jedno. Měl jsem dva dobré roky ve Švédsku, rok v Rusku. Takže já už vlastně nikoho nepotřebuju. Po třech letech, kdy jsem dal každý rok přes třicet gólů, nepotřebuju žádný velký servis. Mám takové výsledky, že si teoreticky můžu řadu věcí dojednávat sám. A jsem už v pozici, že teď už ani ten nároďák nepotřebuju. Udělal jsem si takové jméno, že se bez reprezentace obejdu.“

Národní tým je pro každého hokejistu srdeční záležitostí. Platí to teď i ve vašem případě?
„Jo, chtěl bych si zahrát na mistrovství světa. Pokud si však na něm nezahraju, žíly si nepodřežu.“

Pavel Brendl • Jaroslav Legner SPORT

Přiznal jste, že na špatné image jste se de facto podílel dvaceti procenty. Do toho spadá jen vaše až nebezpečná otevřenost?
„A asi taky to, že jsem kolikrát nemluvil dostatečně.“

Takže si tedy trochu vyčítáte, že jste se málo staral o vlastní prezentaci?
„Nemám výčitky, ani se tím se nezaobírám. Abych si něco vyčítal, to je to poslední, čím bych si kazil náladu.“

Rodiče vaši situaci jistě nesli těžce. Neradili vám, jak z toho ven?
„To vůbec ne. Určitě je mrzí, že jsem nebyl zvaný. Hlavně tátu, protože on hokej hrál, takže mu rozumí. A když si kolikrát přečte nominaci, trochu nevěří, že jsem se do ní nedostal. Ale já to neřeším. Tak to je. Trenéři mají jiné koně, jiné hráče. A s tím nic nenadělám. Já jen chtěl, aby za mě mluvila hra na ledě než rozhovory. Že jsem dal pětatřicet gólů třikrát po sobě ve dvou různých ligách, to asi nestačí. Možná jestli jich dám padesát... Ale co, během reprezentačních přestávek vždycky dostanu čtyři dny volna a letím si domů odpočinout.“

Berete to už s nadhledem. Stálo vás to hodně sil, než jste se s tím naučil žít?
„Myslím, že jsem se zase tak moc nezměnil. Neměl jsem ani důvod. Je to pořád stejný. Člověk tady v Česku přes léto tři čtyři měsíce trénuje a pak jede na tři čtvrtě roku pryč. O mně se nic neví. O mně se jen píše, že jsem línej, že netrénuju. A já když se bavím s klukama, kteří tady trénují a hrají extraligu, tak vím, že trénuju dvakrát víc než oni.“

A jsme u další nálepky. Ani v tomto případě netušíte, proč jste označován za lenocha?
„Bruslím takovým stylem, že i kdybych makal sebevíc, tak furt vypadám, že jsem línej. Mám dlouhý skluz. A když jdu, jdu pomalu, protože nespěchám. Když totiž spěchám, jedu autem.“ (usměje se)

Zmínil jste krušnou sezonu 2004/05, kdy v NHL probíhala výluka. Tehdy jste vystřídal hned pět klubů. Tam nastal zlom ve vaší kariéře?
„Já si pořád myslím, že jsem žádnou špatnou stranu úplně neměl. Měl jsem smůlu, že jsem se vždycky blbě zranil na půl roku a než jsem se vyhrabal, byl konec sezony. Nebo jsem se zranil znovu. Věřím tomu, že kdybych se dvakrát třikrát nezranil, takže bych v NHL hrál dál. Že na to mám. Jenomže jsem byl zraněný a pak přišla právě ta stávka, nebo výluka. A to byl pro mě nejhorší možný krok. Tehdy jsem se cítil opravdu nejlíp ve své kariéře. Nechci tady brečet, ale věřím, že kdyby nebyla stávka, v NHL bych se prosadil.“

Na rovinu, rezignoval jste definitivně na možnost návratu do NHL?
„Mám smlouvu v Rusku. (přemýšlí) Nevím, jestli to mám říci. Já jsem asi jeden z mála hokejistů, který se nebojí přiznat, že v těchhle letech hraje hokej pro peníze. A mně se teď nevyplatí, abych šel zpátky do Ameriky. V Rusku si vydělám víc peněz a tím to pro mě končí.“

Působíte v Nižném Novgorodu, který se neřadí mezi elitními kluby ruské ligy. Nemáte ambice zkusit věhlasnější angažmá, kde byste si mohl ještě více vylepšit renomé?
„Ambice by asi byla, ale momentálně to neřeším. Za posledních pět let jsem vystřídal miliardu týmů a loni podepsal ve Švédsku na tři roky. Myslel jsem si, že to úplně v klidu vydržím, protože se mi tam hodně líbilo. No a nakonec jsem odešel do Ruska. A tady se mi také líbí, navíc se mi to vyplatí i finančně. Takže doufám, že další dva roky v ruské lize vydržím. Ale jestli to tak dopadne...“

Co si budeme namlouvat, v Novgorodu sice můžete být spokojený, ovšem na Gagarinův pohár asi těžko dosáhnete...
(okamžitě zareaguje) „To bych neřekl. Myslím, že každý tým má ambice vyhrát ligu. A my také. Nakoupili se hráči a podívejte: loni byli poslední, letos jsme se dostali do play off . Prohráli jsme sice hned v prvním kole, ale věřím tomu, že následující sezonu to dotáhneme výš. Víte, ono to vždycky chvíli trvá, než si v týmu všechno sedne. Ale tenhle klub se zvedá.“

Předpokládám, že ještě před pár lety jste ani nevěděl, kde Nižnyj Novgorod leží. Bylo velké dilema opustit úspěšnou misi ve Švédsku?
„Já o Novgorodu nic nevěděl ještě čtrnáct dní před tím, než jsem podepsal. (usměje se) Sháněl jsem telefony a zavolal Dušanu Salfickému, který tam hrál. A to byl první člověk, který mi řekl, že je to tam super. Ostatní mi vyprávěli, že je to tragédie. Jenomže v Rusku máte Novokuzněck, Novosibirsk, prostě Novoněco a všichni si Novgorod asi popletli s jiným městem, protože tohle je výborné místo. Je asi třetí největší v Rusku, takže tam najdete všechno. Nemám problém s jedinou věcí.“

V Rusku jste hned v premiérové sezoně zářil. Prožíval jste souboj s Janem Markem o korunu krále střelců KHL?
„Vůbec. Samozřejmě se mi vždycky doneslo, že dal Honza gól, protože naši doktoři to hodně sledují a někteří spoluhráči znají statistiky snad všech hráčů. Ale že bych to sám hledal, to ne.“

Jste alespoň pyšný na nějaký svůj gól nebo akci?
„Teď si vzpomínám na jednu věc. Ze začátku sezony padl rekord. Jarda Jágr dal hrozně rychlý gól, mám pocit za osmnáct sekund. A mluvilo se o tom asi celý týden. No a shodou okolností tři týdny po tom jsem já už v osmnácté sekundě seděl na střídačce s rukama nahoře. Ale že by to tady proběhlo, že nějaký Brendl dal gól v 10. nebo 11 sekundě? To ne. Samozřejmě vím, že Jarda Jágr je úplně jiná persona. Nikdy jsem s ním nehrál, poprvé jsme se potkali až teď na All Star v Moskvě. A musím říci, že na mě udělal výborný dojem. Cítím k němu respekt. Ale stejně si říkám, že to jsou ty novinářské věci. Celá republika se mohla posadit na zadek, že dal Jarda gól.“

Sám ale musíte dobře vědět, co má Jágr za sebou a jak je taková hvězda vnímaná veřejností?
„Však jo, mně to nedělá problém. Já bych v žádném případě ten humbuk, který se kolem něj děje, nechtěl. Viděl jsem to v Moskvě. I proto se snažím vyhýbat rozhovorům. Stačilo mi to během draftu, tam jsem si to užil. Ale od té doby se mi to nelíbí, když je člověk moc známý. Já někam jdu a nikdo neví, kdo jsem. A to mi vyhovuje. Už se mi stalo, že jsem byl tady v Čechách v hospodě s klukama, přišli další hokejisti, seděli tam dvě tři hodiny a neměli ani ponětí, kdo jsem. Až na konci, po pěti sedmi pivech se mě zeptali na jméno.“

Trochu jste přeskočil ten váš nejpovedenější kousek.
„Jo, jo. To bylo doma proti Kazani. Chybělo snad deset sekund do konce druhé třetiny, měli jsme pět na tři a oni vyhodili puk až k našemu brankáři. Tak jsem si ten puk vzal, a protože jsem věděl, že není čas nahazovat, nebo nahrávat, rozhodl jsem se, že to zkusím na hada a vyšlo to. Projel jsem celé hřiště a ještě vykoupal brankáře. To je asi jediné, co mi utkvělo v paměti.“