Pro lidi jsem byl vždycky Jarda, říká Jágr
Jeho sportovní kariéra jako kdyby kopírovala polistopadovou historii Československa a později Česka.
Nejdříve divoká euforie z čerstvě nabyté svobody (věčně rozesmátý útočník s úsměvem jaksi „samozřejmě“ dominuje v NHL), poté nastupující kocovina celé společnosti (Jágr se ne a ne prosadit v reprezentaci, problémy v zámoří), nyní znovu hledání vlastní identity (číslo 68 začíná novou éru v Rusku).
Dvacet let se drží na vrcholu, je sportovní IKONOU ČÍSLO JEDNA. Jaromír Jágr. Národní idol. Prostě „náš“ Jarda...
Nejdřív byl zvědavý, proč ho vlastně kontaktujeme. Začal zvesela, vtipkoval, promluvil také o soukromí, často zvážněl a dával si záležet, aby jeho myšlenky byly správně pochopené. A znovu ukázal, že je i mistr slova. „Naše zlatá generace měla štěstí na dobu,“ říká.
Volám vám kvůli tomu, že jste podle Sportu největší českou sportovní osobností za posledních dvacet let, tedy od roku 1989. Tak jsem chtěl poprosit o rozhovor na tohle téma...
„Nemáte tam radši někoho jiného?“
Ne, rád bych vyzpovídal vás.
„Hm, tak díky. Já o takových věcech nepřemýšlím, navíc těmhle anketám nedávám až takový důraz, protože to je pořád názor několika lidí. Ne celé společnosti. Nemyslím si, že je to tedy tak přesné.“
Kdybych se šel teď ven před redakci zeptat náhodných lidí, kdo je pro ně největší osobností za těch dvacet let, troufám si tvrdit, že drtivá většina řekne Jágr. Nemyslíte?
„Tvrdit to můžete, ale nezkusil jste to, co?“ (pobaveně)
To tedy ne... Ale to, že hokej byl v Česku díky zlaté éře hlavním fenoménem, to asi nepopřete.
„Ono se to těžko hodnotí, ve světě je nejpopulárnější fotbal, protože ho hraje daleko víc lidí. Existuje větší konkurence, hokej se na špičkové úrovni hraje maximálně v deseti dvanácti státech.“
Hecovali jste se někdy na tohle téma s fotbalisty?
„Ani ne. Vyhrát mistrovství světa ve fotbale nebo v hokeji je úplně o něčem jiném, už jenom druhé místo na evropském fotbalovém šampionátu se dá přirovnat k našemu hokejovému vítězství v Naganu.“
Vybavíte si přesně, co jste dělal 17. listopadu 1989? Tehdy vám bylo sedmnáct let.
„V tu dobu už jsem hrál ligu za Kladno, takže jsme zrovna měli nějaký zápas. Ale jaký přesně? To už si nevybavuju.“
Hráli jste s Vítkovicemi, skončilo to 2:2, vy jste dal gól.
„Vidíte, díky za připomenutí. Jinak jsem samozřejmě sledoval všechny ty listopadové události v televizi. Hlavně ten první týden byl hektický, nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Studenti a herci podle mě vykonali skvělou práci, když jezdili v menších městech po základních a středních školách a vysvětlovali dětem, co vlastně v zemi probíhá. Učitelé jim ne vždycky říkali pravdu, oni to tedy uváděli na pravou míru. Bylo to promyšlené, protože tím oslovovali mladé lidi, budoucnost našeho státu. Bez nich by bylo mnohem těžší celou tu situaci ustát. Oni jim ukázali správnou cestu.“
Vaše rodina byla komunistickým režimem perzekuována. Prožíval jste rok 1989 o to víc?
„Já jsem za komunistů byl dítě, takže ani nemůžu mluvit o tom, že bych něco těžkého prožil.“
Probírali jste doma politiku?
„ Přesně si nepamatuju, ale myslím, že moc ne. Ani v jiných rodinách se o tom za komunistů nemluvilo, protože se rodiče báli, že by to děti všude říkaly. A víte, jak to bylo... “
Číslo 68 jste si vzal na památku dědečka, který přesně v tenhle roce zemřel při sovětské okupaci. Vybavíte si přesně ten den, kdy jste se rozhodl, že si ten dres pořídíte?
„To bylo právě někdy kolem revoluce. Ale hned jsem to uskutečnit nemohl, protože v tu dobu nemohl mít kvůli komunistům nikdo větší číslo než třicet. Všichni si totiž v tu dobu byli rovní. A nikdo nemohl vyčnívat.“
Konzultoval jste to číslo dresu s někým z rodiny?
„Ne! To bylo vyloženě moje rozhodnutí, šel jsem si vždycky za svým.“
Tušil jste, že díky Listopadu budete mít snadnější odchod do NHL?
„Víte, o tom jsem tehdy vůbec nepřemýšlel. Hlavně si nikdo nebyl jistý, jak dlouho to vydrží. V roce 1968 si také každý myslel, že už svoboda vydrží, a jak do to dopadlo... Takže lidi byli hodně opatrní. Hlavně ten první půlrok.“
Za těch dvacet let jste největší sportovní ikonou v zemi. Nemáte pocit, že jste takové národní dítě? Pro lidi jste prostě jejich Jarda...
„Každý člověk má jinou povahu. Jsou sportovci, kteří mají... (přemýšlí) nechci říkat přímo autoritu, ale jednoduše k nim lidé mají daleko větší respekt a budou jim vždycky vykat. A ti hráči mají větší odstup od fanoušků. Já si myslím, že jsem úplný opak. Pro lidi jsem byl vždycky Jarda. I v mých letech se mi málokdy stane, že by mi někdo řekl pane Jágr. I malé děti mi normálně tykají. Vždycky jsem pro všechny Jarda.“
Vám to ale nevadí, ne?
„Záleží, co komu sedí. Je spousta lidí, kterým dělá dobře, když jim někdo vyká. Cítí se silnější. Já mám ale radši, když můžu někomu tykat, protože potom mám k němu blíž. Nechci, aby mě ostatní brali jako nějakou hvězdu.“ Sám jste říkal, že vám udělá radost, když se někomu můžete podepsat.
Celý rozhovor s Jaromírem Jágrem najdete ve speciálním vydání magazínu deníku Sport, který je právě v prodeji.
CO DALŠÍHO SI PŘEČTETE?
Velké rozhovory se Skuhravým, Novotnou, Změlíkem a Kolouškem.
Profily největších českých hvězd. A také - jak je vidí jejich nejbližší.
