Hlinkovo "dvojče" Bubla: Ivan slavil rád...
Oslava jeho dnešních šedesátin by byla součástí velkého mejdanu. Jiřímu Bublovi ale už šestý rok schází parťák...
„Ivan (Hlinka) by určitě něco uspořádal,“ říká jeho někdejší litvínovské dvojče. „Jeho oslavy vždycky bavily, já na ně nikdy moc nebyl,“ dodává legendární obránce, jeden z čelných představitelů zlaté generace 70. let.
 | Smutek místo mejdanu. Hlinka by slavil šedesát » |
 | Hlinková: S Ivanem si povídám doma » |
 | VIDEO: U hrobu Ivana na mě padá tíseň, říká Hlinková » |
Šedesátka ale důvodem k pořádné oslavě je, co říkáte?
(usměje se) „Právě že ne. Člověk slaví už tím, že tady ještě je. S několika dlouholetými přáteli jsem byl na obědě a to je tak všechno. Něco v úzkém kruhu ještě možná uděláme, ale nic velkého to nebude. Nejsem zastáncem velkých oslav.“
Zato Ivan Hlinka je miloval...
„Ivan slavil rád, to je pravda. (usměje se) Kdyby tady byl, bylo by to asi trošku větší. (zvážní) Bohužel tady už není, takový je život. Tak jsem mu dal aspoň kytičku k jeho soše před litvínovským stadionem.“
V rodném listě vás dělil jediný den. Společná oslava narozenin se přímo nabízela.
„Dokonce jsme zjistili, že jsme od sebe ne den, ale pouze čtyři hodiny. Vždycky kolem toho byla parta našich kamarádů, teď by to bylo určitě stejné. K čemu ale oslavy, když ten člověk tady už není? To je přece o ničem...“
Stavil jste se i u jeho hrobu na Olšanech?
„Já vám to řeknu jinak. Dokud byl pochovaný doma v Litvínově, chodil jsem tam pravidelně, nejen na nějaké výročí. To, že se dostal do Prahy, jsem se dočetl v novinách. Dost jezdím do Karlových Varů na golf, vždycky se tam u jeho pomníčku zastavím. A o tom, že se v úterý něco dělo na Olšanech, jsem se dozvěděl také až z novin. Dost mě zaskočilo, že nás jako litvínovský klub na to nikdo kompetentní neupozornil. Myslím, že by to nebylo od věci, považoval bych to minimálně za slušnost. V Litvínově si Ivana pořád všichni cení.“
Pojďme k vám. Poslední tři roky trávíte v Česku více času než v Kanadě, kde jste žil od počátku 80. let. Splnil návrat vaše očekávání?
„Nemluvil bych přímo o očekávání. Shodou okolností a náhod jsem se s Litvínovem dohodl na nějaké spolupráci. Myslím, že to funguje k oboustranné spokojenosti.“
Pro klub vyhledáváte mladé talenty. To není zrovna nejvděčnější, že?
„Vyhledávám hráče, kteří by se dali použít pro litvínovský hokej, ať už do mládeže nebo pro áčko. V tom nedělám rozdíl. Je to takový skauting po republice, na stadionech a po cestách strávím dost času.“
Přitom se vracíte na důvěrně známá místa.
„Spousta stadionů se ale za tu dobu dost změnila, některé jsou opravdu špičkové. To se však netýká Litvínova, tady je bohužel vše při starým. Na každé trubce přibyla dvě kila barvy, jinak je to stejné. Je to škoda, protože město má hokejovou tradici, bez hokeje by o Litvínovu nikdo nevěděl. Bohužel zatím nejsou možnosti s tím něco udělat.“
Vraťme se k vaší práci. Pociťujete při ní krizi českého hokeje, o které hovoří řada odborníků?
„Nemá cenu říkat, že je málo dětí, tak to prostě vlivem různých okolností je. Hlavní problém ale podle mě je v samotném systému výchovy mladých hráčů. Všechno je zaměřeno na kvantitu a zapomíná se přitom na kvalitu. To je už dáno strukturou dorosteneckých a juniorských soutěží, které místo toho, aby se zužovaly, se naopak rozšiřují. Na to pak doplácíme nižší úrovní.“
Jiří Bubla |
| *Narodil se 27. ledna 1950 * Třikrát se stal mistrem světa (1972, 76 a 77), má stříbro ze ZOH 1976, s Československem skončil druhý na Canada Cupu 1976 * V reprezentaci odehrál 230 utkání a zaznamenal 37 gólů * V lize oblékal dres Litvínova (1967-69 a 1971-79), Jihlavy (1969-71) a Sparty (1979-81) * V letech 1981-86 hrál za Vancouver, v NHL odehrál 262 zápasů, v nichž si připsal 118 bodů (17 gólů a 101 asistencí) * První dvě sezony strávil ve Vancouveru po boku litvínovského parťáka Ivana Hlinky, potom zůstal v zámoří bez souhlasu československých úřadů * Před třemi lety se z Kanady vrátil do Česka, pracuje jako vyhledávač talentů pro litvínovský klub |
Podle mnohých ale současným hráčům chybí ochota tvrdě trénovat, správné zaujetí hokejem.
„Je trošku jiná doba. Za nás to bylo přirozenější, protože jsme neměli tolik zájmů a možností. Hokej nás chytl asi trošku víc, než je tomu dnes. Z toho vzešla ta pracovitost. Také fungovala metoda biče a cukru. Ale ten bič se dneska používá velmi těžko. Do spousty věcí mluví rodiče, chtěli by rozhodovat o sestavě, tréninku. K tomu vezměte agenty. Nic proti nim nemám, ale ať mají řádnou licenci jako v Americe, kde za ni mimochodem musí složit určitou sumu peněz, aby to mohli vůbec dělat. Potom to bude mít hlavu a patu. A ne jako dnes, kdy kdekdo motá hlavu třinácti čtrnáctiletým klukům, že je dostane kamkoliv, třeba do NHL. Z osmdesáti pěti procent to jsou nesmysly, ale děti a jejich rodiče na to bohužel slyší.“
S mladými jste pracoval už kdysi ve Vancouveru. Jejich přístupem jste také nebyl zrovna nadšen, vzpomínáte?
„V Kanadě je ale jiná situace, tam hrají hokej všichni, dětí je nadbytek. Tady jich máme málo a potom přijdou rodiče, kteří vám to ještě ztěžují. Dělají rozdíly v tom, jestli jejich dítě hraje první nebo třetí lajnu. Na to se dřív vůbec nekoukalo, prostě jste byl v mužstvu a víc se neřešilo.“
Často za vámi chodí nespokojení rodiče s požadavky ohledně svých ratolestí?
„Za mnou ani ne, udělal jsem si kolem sebe asi nějakou bariéru. Bavím se ale s každým, kdo mě slušně požádá o názor. Ale pokud mi bude povídat, že kluk má hrát tamto nebo ono, jasně mu řeknu, že od rozhodování jsou trenéři a ne rodiče. To je vždycky špatný.“
Až vás české poměry nadobro otráví, vrátíte se do Vancouveru?
(usměje se) „I v angličtině existuje nikdy neříkej nikdy. Do Kanady musím každopádně ještě jet na operaci zad. Chci, aby mě operoval stejný doktor jako před lety.“
Měl jste prosperující autodopravu, podnikání za oceánem vás už neláká?
„Ne ne, na to už jsem starej dědek. (směje se) Všechno, co se týká byznysu, jsem v Kanadě už zrušil. Teď pracuju tady, podnikat na dálku by ani nešlo.“
Do Vancouveru se chystáte na olympijský turnaj. Jak vnímáte šance omlazeného českého týmu?
„Myslím, že Růžička to poskládal dobře. Je správné, že dává šanci mladým. Ti do toho přinesou novou krev. Dnes je přežitek spoléhat na staré hráče, jen s rozumem si už nevystačíte. Pro domácí Kanadu ale neexistuje nic jiného než zlato. Všechna mužstva jsou hodně vyrovnaná, může se stát cokoliv. Nejdůležitější ale je hrát jako jeden tým, bez toho nelze docílit úspěchu. To platilo za nás a platí to stále.“
Vaši dva synové z druhého manželství vystudovali leteckou školu. Zůstali létání věrní?
„Momentálně se mu přímo nevěnuje ani jeden. Starší létal, ale přišla ekonomická krize, která se na letecké dopravě podepsala hodně silně. Teď by ale měl dostat novou práci. Mladší žije v Praze, učí angličtinu, a zrovna na letecké škole.“
Takže se vídáte pravidelně, i když v současné době asi nejvíc s vaším prvním synem Jiřím Šlégrem.
„Pracujeme v jednom klubu, jezdíme společně na zápasy.“
Co říkáte tomu, že se chce ještě jednou pokusit o návrat na led?
„Sám musí vědět nejlíp, v jakém stavu je jeho tělo. Má do toho obrovskou chuť, nedivím se mu, protože bych ji měl taky. Spousta lidí se mě ptá, proč mu to nerozmluvím. Dobře ale vím, jak se cítí. Chápu, že to chce ještě zkusit. Hrál jsem dost dlouho na to, abych věděl, co prožívá. Dokážu se do toho vžít, takhle odejít totiž není snadné.“
