Vokoun si život v Nashvillu užívá
Když jede v autě, poslouchá country a prozpěvuje si.
Když jede v autě, poslouchá country a prozpěvuje si. "Jenže jsem totálně hudebně hluchý, nikdo to nesmí slyšet," usmívá se brankář Tomáš Vokoun, jenž v Nashvillu působí už od roku 1998. Na poklidný život ve vlídném městě nedá dopustit. Stejně jako na své dvě dcerky. "Jsem pyšný táta!" hlásí hrdě. A že se v brance střídá s Masonem? To ho nerozhodí. O klubu vypráví s velkým zaujetím. Je jeho symbolem, největším oblíbencem u fanoušků. Když šel z tréninku, musel rozdat několik podpisů. V kabině pak dlouho klábosil s druhým brankářem Masonem, svým velkým kamarádem. Řeči o tom, kdo je vlastně jednička, nechává plavat. "Od trenéra nepociťuju, že by mi nevěřil," říká třicetiletý Vokoun, jenž by z Nashvillu jen velmi nerad odcházel.
Co vás na životě ve městě tak fascinuje? "Mám rád klid. A toho si užiju dost. Bývá tady hezky teplo, všude přívětiví a laskaví lidé. Nejlepší je se jen tak procházet, posedět venku na zahradě, grilovat. To mi maximálně vyhovuje. Pět minut to mám na trénink, pět minut do haly na zápas. Jiný by to naopak nenáviděl, chtěl by blázinec velkoměsta. Ale nedovedu si představit, že bych někde v Los Angeles seděl hodinu a půl v zácpě." Jak se vám líbí obří billboard na hale, na němž jste zobrazený? "Už jsem tam zase já?" (směje se) Ano, zvete tam lidi na hokej. "Ono se to střídá. Byl jsem tam na začátku sezony, pak tam šoupli někoho jinýho." Jste hlavní tvář klubu, nemyslíte? "To se těžko hodnotí. Jsem každopádně poslední hráč, který je tady úplně od začátku. Navíc brankáře si více všímáte, těch v týmu moc není. Lidi už si na mě zvykli, znají i moji tvář." Zastavují vás i na ulici? "Ale zdaleka to není jako v Kanadě. Tam ať povolají jakéhokoli nového hráče z farmy, lidi o něm ví naprosto všechno. Kde hrál, s kým hrál, proč tam hrál... Tady to spíš berou jako zábavu. Někteří hokeji ani moc nerozumí, ale chtějí se prostě pobavit." Co jsem stačil pochytit, u fanoušků jste velmi oblíbený. Získal jste si je i tím, že se věnujete charitě? "Mám nějaký program na starost, ale to jsou věci, o kterých se nemluví. Když se tomu někdo věnuje, dělá to od srdce. A ne kvůli tomu, aby o tom moc mluvil a chlubil se. Celkově se snažím chovat k lidem tak, jak bych chtěl, aby se oni chovali ke mně. A možná ostatní ocení, když někdo tvrdě pracuje a snaží se. Nepřišel jsem jako hvězda, neprodalo se hned první den pět tisíc dresů s mým jménem. Lidi asi prostě nějak časem ocenili, jak se chovám nejen na ledě, ale i mimo." Mluvil jsem s jedním z příznivců a ten povídal, že měli setkání s trenérem Trotzem, kterým jim povídal, že kdyby to neodporovalo hokejovým zákonům, udělal by z vás kapitána týmu. Potěší taková slova? "Určitě ano. Hokej je sám o sobě sice hrozně důležitý, ale ono je to relativní. Pro mě má větší hodnotu než nějaké statistiky to, jaký mám respekt u lidí, s kterými jsem hrál nebo kteří mě znají. To přetrvá mnohem déle než jestli jsem měl deset nebo tři sta vítězství. Až jednou skončím s hokejem, chtěl bych, aby někdo řekl - jo, to byl nejen dobrý brankář, ale i spoluhráč. Člověk, na něhož se dalo spolehnout." Zjišťoval jste si, kolik už se za těch let prodalo vašich dresů? (směje se) "Vůbec netuším." Když jsem procházel po hale, vaše jméno bylo v jasné převaze... "To ani nevím. Já se při zápase do hlediště zásadně nikdy nedívám, takže nevidím, jestli tam někdo můj dres má. Pro mě to není až tak důležité, abych po nějakých přesných počtech pátral." Dovedete si představit, že byste hrál v NHL někde jinde? "Nerad bych měnil. Ale musím počítat se vším, je to byznys." Je hokej u fanoušků v Nashvillu čím dál populárnější? "Myslím, že jo. Nový klub si musel vybudovat základnu příznivců, není to jednoduchý proces. Ale už teď je vidět, že chodí děti, kterým bylo pět, najednou je jim patnáct... Fanouškovství v klubech s největší tradicí přechází z generaci na generaci, takže to chvíli trvá. Pro nás je důležité, abychom vyhrávali. To víte, je to Amerika. Tady mají lidi rádi vítěze a úspěch. Kdo ho nemá, nemá ani fanoušky." Tohle by mohla být zlomová sezona. "Doufejme, doufejme... Základní část byla výborná, jenže to není to hlavní. Teď už je na nás daleko větší tlak. Když se předtím prohrálo v prvním kole play off, nikdo z toho nedělal haló. Ale tentokrát se očekávání dost změnilo." Je reálné mluvit o zisku Stanley Cupu? "Nesmíme být při zemi. Ukázali jsme svoji sílu, až se vyprázdní marodka, můžeme se měřit s kýmkoliv v NHL. Máme v týmu navíc Petera Forsberga." Jak hokejové tažení prožívá rodina? "Mám dvě holky, takže je ten hokej asi tolik nebere. Ty jsou rády, když táta vyhrává a má dobrou náladu. (smích) Jedné bude v srpnu sedm let, druhé je devět měsíců. Takže samá radost." Ani manželka není horlivý fanoušek? "Díky bohu ne. Fandí mi, to jo. Ale že by se o hokej zajímala? Ne. Což je dobře. Doma mám od hokeje klid, nic nemusíme probírat. A kdybych se o něm náhodou chtěl bavit, manželka to zamete rychle pod koberec." (úsměv) Na hokej ani nechodí? "To jo. Ale spíš popovídat si s kamarádkama, má s sebou dvě děti, takže moc času na to samotné koukání na led už ani nezbude." Starší dcerka chodí do americké školy. Jak to zvládá? "V pohodě, s jazykem nemá problém, už se tady narodila. Česky taky mluví perfektně, ale s gramatikou je to horší. Až budeme doma v Česku, najmeme jí učitele." Je pro vás hodně důležité, aby pro děti byla čeština pořád nezbytným jazykem? "Jasně! (pevným hlasem) Jsou přece Češky, na to nesmí zapomenout. Chci, aby dobře uměly oba jazyky." Nepřejete si ještě syna? "Už jsme se s manželkou dohodli, že nám dvě děti stačí. A musím říct, jak jsem rád, že mám holky! Celý život jsem byl s klukama v hokeji, mám bráchu. Je to tedy pro mě změna. Vždycky jsem si přál mít holku a když to vyšlo, tak mě to nadchlo, že jsem chtěl i druhou. A vyšlo to. Ne nadarmo se říká - jsou to tatínkovy holčičky!" (velmi pyšně) To jo. Ale v patnácti si přivedou domů nějakého chlapa. "To pak pro mě bude hodně těžké..." Country muzika. Tohle téma se v Nashvillu nesmí opomenout. Takže posloucháte country? "Jo, docela jo. Místní rozhlasové stanice nejsou nic moc, takže i když je nějaká rocková, tak hraje pořád dokola pár písniček. Je pak otrava jednu melodii slyšet cestou na trénink, potom i domů. Takže rád si country pustím." Jaké zpěváky posloucháte? "Mám rád hlavně Faith Hill s manželem Timem McGrawem, ty si pouštím. Když jsem do Nashvillu přišel, vůbec jsem country neposlouchal, ale postupem času jsem si k tomu našel vztah." Chodí se někdo z nich dívat i na hokej? "Jo, docela často. I ti slavní se potřebují jít někam rozptýlit a pobavit." Máte i typický westernový klobouk - stetson? "To zase ne. Sice ho prodávají na každém rohu, ale na hlavu bych si ho asi nedal." (směje se) A na kytaru sám brnkáte? "Jéjej, tak to ani náhodou. Jsem totiž absolutně hudebně hluchý. Totální antitalent." Takže nepoznáte, když někdo hezky zpívá? "Dám vám příklad - sledoval jsem Superstar. A vždycky, když se mi někdo líbil, tak toho dotyčného porota pořádně zdrbala..." A sám si třeba v prozpěvujete? "Jenom když jsem sám. To by nikdo nesnesl, ani manželka." (usmívá se) Stále ještě ve volných chvílích proháníte motorku? "Minulé léto jsem ji musel vynechat kvůli tomu ředění krve. Měl jsem strach, tam by stačil malinký ťukanec a při krvácení by hrozilo nebezpečí. Ale po sezoně, až se vrátíme do Česka, bych se rád zase projel. Jen tak lážo plážo, někde po vedlejších cestách." Zmínil jste záhadné onemocnění krve, které vám málem ohrozilo kariéru. Změnil jste se nějak potom? "Jsem určitě opatrnější. Dokud člověka něco takového nepotká, říká si, že se to stává jen ostatním. A čím dál tím víc si uvědomuju, že takový život, jako žiji já, má málokdo. A měl bych si ho maximálně považovat. Takový dar není dán všem. A kdybych chtěl ještě víc, to už by byla nenažranost. Náš život je přece skvělý! Takže si stěžujme co nejmíň. Pak jsou lidi, kteří mají opravdové problémy. A těch jsem také poznal spoustu. Když má někdo nemocné děti, to je pak tragédie. To je o něčem jiném, než jestli dostanu jeden nebo dva špatné góly... To je malicherné." Od nové sezony vám začne platit čtyřletý kontrakt, během něhož si vyděláte celkem 22,8 milionu dolarů. Změní se pro vás něco? Takovou smlouvu klub s nikým před vámi neuzavřel. "Vždycky jsem se snažil hrát co nejlíp. Nemělo vliv, jestli je to za tolik nebo tolik peněz. Ovlivní to jedině velikost mého bankovního konta, ale rozhodně ne to, jestli budu trénovat míň, nebo víc." Ale jak už to bývá, budete pod větším tlakem. "Možná od okolí jo. Ale to pořád není to, jaký tlak si dávám sám na sebe. Jsem sám sobě velkým kritikem, takže pro mě se nic nezmění." Je vám třicet. Máte pocit, že zrajete jako víno? "Snažím se neustále zlepšovat, člověk si nesmí myslet, že to najednou půjde samo. Jsem ve věku, kdy bych měl mít nejlepší léta. Doufám, že jsem tedy na vrcholu výkonnosti." (pousměje se) V Česku si lidé říkají, kdo je teď v NHL z brankářů nejlepší: Vokoun, nebo Hašek? Co vy na to? "Vůbec to takhle neprožívám. K Dominikovi mám obrovský respekt. Co on dokázal, já prostě nikdy zopakovat nemůžu. Pro mě jsou jeho úspěchy nedosažitelné. Byl jeden z nejlepších brankářů v historii." Což vy zatím nejste? (rozesměje se) "Nejsem ani nikde blízko."
TOMÁŠ VOKOUN Narozen: 2. července 1976 Klub: Nashville Predators (od sezony 1998/99) Předešlá působiště: Kladno, Wheeling (ECHL), Fredericton (AHL), Montreal, Milwaukee (AHL), Znojmo, IFK Helsinky Největší úspěchy: mistr světa z roku 2005, třetí místo na ZOH 2006 v Turíně Roční plat: 2,3 milionu dolarů Rodina: manželka Dagmar, děti Adélka a Natálka
