Je to antireklama na hokej, zlobí se Lener
Nebyl nadšený. Slavomíra Lenera mrzelo, když viděl, jak je v televizním pořadu Zlatí hoši ukazována výchova malých hokejistů. „Je to nemilá věc. Ale aspoň teď každý vidí, že je potřeba udělat radikální zásahy,“ tvrdí šéftrenér svazu. Právě na něm je obecné vnímání změnit.
Ve středu večer mu přišla esemeska. „Takhle děti a rodiče na stadiony nedostaneme,“ stálo v ní. Zapnul televizi, na internetu pak shlédnul, co nestihl. „Je to odstrašující případ. Takhle se to dělat nemá,“ říká.
Podle čeho tak soudíte?
„Je to antireklama na hokej. Ale nejsem naivní, určitě to je tvrdá realita na mnoha místech. Současně teď máme prostor ukázat, jak se to dělat má. Jak pracovat s dětmi. Chystáme velkou ofenzivu. Přece jen, ten materiál je dva roky starý a my jsme už nastavili úplně jiný přístup, jiný systém tréninků a vedení dětí. Je založený na hře, na tom, aby se netlačilo na výsledky. Aby děti měly radost ze sportu a těšily se na tréninky. Ne, že na ně budeme křičet a vyčítat jim chyby. To, co bylo v televizi, to byl jeden stres za druhým.“
Co konkrétně s tím budete dělat?
„Je hodně věcí, které se dají zlepšit. Třeba školení trenérů. Osobně se tomu budu věnovat. Ne tak, že budeme něco posílat z kanceláře. Já budu jezdit do klubů, do center a tam ovlivňovat lidi přímo na místě. Trenéry, rodiče, hráče. A nejen já, to se týká celého sportovního úseku svazu. Chystám se objet většinu stadionů a věnovat se právě i rodičům. Informovat je, jak vypadá správný trénink. Aby věděli, co očekávat, když dají děcko na hokej.“
„Určitě se to děje. Proto jdeme razantně do změn. Je třeba, aby děti měly zase radost z hokeje. Aby kvalitně a intenzivně trénovaly, ale správně. Pokud v tomhle přesvědčení budu sám, nic se nezmění. Ale mým úkolem je změnit myšlení všech, kteří mají do hokeje co mluvit.“
Jak docílíte toho, že vaše myšlenky trenéři vezmou za své?
„Je to nikdy nekončící práce. My také musíme mluvit s šéftrenéry jednotlivých středisek, kteří mají dosah na konkrétní lidi. V některých klubech už to funguje, mají tam každý týden porady a vědí, co se děje v jednotlivých mužstvech. To je správné. I samy kluby si v tom musejí udělat pořádek.“
Co se stane, když nějaký trenér nebude respektovat vaši filozofi i?
„My jako svaz dáváme dost velké prostředky na trenéry, máme dvaadvacet trenérů SCM (sportovní centra mládeže), ti jsou zodpovědní nejen za svoje mužstvo, například juniorské, ale i za všechno, co je pod nimi. Přispíváme jim pětatřicet tisíc korun. Další peníze jsou na trenéry dorostu i žákovských kategorií. Ti dostávají devět tisíc. Má to jediný důvod, aby se dobře dělalo i s těmi nejmenšími. Máme díky tomu určitou kontrolu. A pokud se základní věci nebudou plnit, můžeme na ty peníze sáhnout.“
Proč není možné dostat k mládeži opravdu kvalifi kované lidi, ne tatínky a nadšence bez vzdělání?
„Tohle se říká padesát let. Už od dob profesora Kostky, Luďka Bukače. Razilo se, že nejlepší trenéři mají jít k mládeži. Ale bohužel, největší tíha vždycky leží na rodičích, na lidech s trenérskou licencí C a B, takže napůl dobrovolnících. Profesionalismus ale nesmíme přeceňovat, to není všechno. Na rodičích to u nás bylo založené vždycky, z toho nám i hodně hráčů vyrostlo. Navíc my máme největší počet profesionálních trenérů na hráče na světě. Přitom v takové Kanadě je všechno založené na dobrovolnosti. Dění v klubu by u nás ale měli ovlivňovat ti trenéři, kteří jsou od nás placení. Měli by vzdělávat ty dobrovolné trenéry, kteří jsou na částečný úvazek, předávat jim informace. “
Upřímně, myslíte, že se to opravdu bude dít?
„Nejsem tak naivní, že bych chtěl změnit celou naši společnost. Ale cestu vidím v tom, obklopit se lidmi, kteří jsou pozitivní a kteří dělají věci správně. Máme dneska patnáct set trenérů licencí A a B a jsem přesvědčený, že polovina z nich jsou velice kvalitní lidi, kteří se chtějí vzdělávat a chtějí jít správnou cestou. A že se ten počet bude postupně nabalovat.“
