Sérii článků o přípravě pražského běžce Ondřeje Pavlů na legendární Ultra Trail du Mont Blanc (UTMB) zakončíme reportem ze samotného závodu. Podtitul závodu TDS je zkratka pro francouzské Sur les Traces des Ducs de Savoie, tedy po stopách savojských vévodů. Savojští vévodové byli buď kamzíci, nebo šílenci, nebo obojí. Trať TDS totiž měla 145 kilometrů s převýšením 9 100 metrů a závodníky protáhla z italského Courmayer přes Savojské Alpy jižně od masivu Mont Blancu až do francouzského Chamonix. Bylo to krásné, technické, divoké a bolelo to.
Trasa TDS je o dost techničtější než samotné UTMB, jenž vede po vcelku udržované trase stejnojmenného populárního treku, který ti rozumnější obcházejí během několika dnů s plnou výbavou. TDS občas vede po širokých cestách, občas po kamzičích stezkách, přes kamenitá pole, vyschlá koryta potoků, vodou vymletými lesními pěšinkami plných kamenů a kořenů, občas vede pro jistotu úplně mimo cesty. V největším stoupání jsme nabrali 1 500 výškových metrů za necelých sedm kilometrů.
Jaký tedy byl samotný závod a jak se podařilo zúročit přípravu (články o přípravě si můžete přečíst zde)? Spíše, než jízdní řád dne, popíšu několik klíčových oblastí, které udaly ráz mého závodu. A to jak těch dobrých, tak i těch špatných.
Na občerstvovačce na 67. kilometru se mi jeden závodník svěřil, že je šílený, že ještě nejsme ani v půlce. Na to jsem mu s pusou plnou francouzského salámu odpověděl, že z hlediska převýšení už v půlce jsme a vyrazil vstříc dalšímu krpálu. Týpek to na další občerstvovačce zabalil. Jakmile během takhle dlouhého závodu začnete vidět sklenici poloprázdnou, tak jste v lepším případě na cestě do hodně temných míst. Člověk musí umět být nad věcí, a i na ten nejbanálnějším problém okamžitě hodit pozitivní spin.
Deset dní před závodem mě začalo píchat v koleni. Nepřikládal jsem tomu velký význam, ale pro jistotu jsem úplně vysadil běh. Bohužel záhy po startu jsem zjistil, že koleno budu při sebězích cítit při každém došlapu. Co teď? Bude se to zhoršovat? Budu muset vzdát? Můžu si způsobit dlouhodobé zranění? Nakonec jsem zjistil, že když budu sbíhat pomalu a dopady tlumit holemi, tolik to nebolí a nezhoršuje se to.
Seběhy jsou moje silná stránka, takže každý závodník, který kolem mě prosvištěl jak jarní vánek, dal pěknou facku mému egu. Nicméně jsem si říkal, že teď se sice ze seběhů valím jako pytel brambor, ale je potřeba být trpělivý a udržet nohy na uzdě. Na rozdíl od těch jarních vánků díky tomu nebudu mít na stém kilometru rozšmelcovaná stehna. A to se také stalo. Alespoň na určitou dobu.
Očekávat neočekávané
Poslední kopec, který z profilu trasy vypadal docela neškodně, se ve tmě středeční noci proměnil na nekonečný stoupák šutrovým polem. Lidových 350 výškových metrů na jednom kilometru. Následně se cesta zlomila a hopkala čímsi, co připomínalo víc koryto hodně strmého potoka než pěšinu. Pak přišel travers přes skály s nabouchanými řetězy, šutry, kořeny. A jako bonus neméně technický finální sešup lesem do údolí.
Jinými slovy věci, které mám normálně rád, jsem za tmy, s blbou čelovkou, nefunkčním kolenem a 130 kilometry v nohách úplně nedocenil. Hlavní problém ale byl, že jsem vůbec netušil, že má tenhle mordor přijít. A právě ta nečekanost mě slušně sesekala a rozložila jako ještě nikdy nic.
I kdybych na to připravený byl, tak bych od posledního kopce a seběhu stejně asi dostal pěknou čočku. „Krása i brutalita ultramaratonů tkví právě v tom, že občas je prostě nemožné se připravit na všechny scénáře.“ To jsem napsal v červencovém článku o mentální přípravě na ultramaratony. A sedí to perfektně. Jednadvacet hodin jsem svoji „mental game“ dával na výbornou. Pak jsem na chvíli povolil. Pak se mi vše sesypalo jako domeček z karet.
Zkoušel jsem všechno, dokonce jsem poprvé během běžeckého závodu nasadil sluchátka, ale nic nepomohlo. Hlava sice chtěla do cíle, ale už nechtěla závodit. Přepnula na autopilota a já nebyl schopen převzít zpátky kontrolu. Asi tři kilometry před cílem mi došlo, že konec je fakt za rohem a v návalu emocí nechybělo moc a rozbrečel jsem se jako malej kluk. Asi ten pocit sebepřekonání a osvobozující pocit z blížícího se konce té dobrovolné řehole. Abych doladil vaši představu o mém utrpení, musím zmínit, že zatímco já na posledních 24 kilometrů potřeboval víc než šest hodin (!!), Martin Pachta, který doběhl jako druhý Čech něco přes tři minuty za mnou, na ní potřeboval ani ne čtyři a půl hodiny.
Pizza s výhledem na závodníky na kapačkách
Všechny své závody jsem zatím odběhal na vlastní triko, bez podpory. Tohle byl první závod, kde jsem se rozhodl někoho na závodní asistenci ukecat, a na závody podobného formátu to rozhodně doporučuji. Kamarádi Marek s Šárkou mě neochvějně celý den pronásledovali, fandili a na občerstvovačkách poskytovali královský servis, který mě nabíjel neskutečnou energií. Zároveň poskytovali foto a videoservis zbytku mé rodiny a kamarádům, kteří mé počínání sledovali.
Na 90. kilometru mi zorganizovali videohovor s mojí ženou, která byla na služebce v Paříži. Na 122. kilometru na mě čekala pizza, kterou jsem do sebe ládoval s výhledem na závodníky na kapačkách ve zdravotnickém stanu. V cíli zpacifikovali moji vyprázdněnou tělesnou schránku, naložili ji do auta a odvezli do postele. Během dne museli luštit mé kryptické zprávy jako „blozim se“ nebo „sorry jrozne mi ta pisledni cast trva“. A na nohou byli stejně jako já 26 hodin. Kam jsem se na ně se svým pobíháním po horách hrabal já.
Před závodem jsem dlouho spekuloval, co si vzít za boty. Nakonec jsem běžel v Columbia Montrail Trans Alps F.K.T. II a na závěrečnou část se přezul do Columbia Montrail Caldorado III. Oboje boty pěkně držely a do cíle jsem přiběhl bez jediného puchýře, což je u mě při té délce a profilu trati malý zázrak. Když bylo trochu chladněji, tak jsem natahoval návleky-rukávy. V úplném závěru, když jsem se v pět ráno šoural do cíle, jsem na sebe pro jistotu natáhl superlehkou bundu Columbia Outdry Ex Featherweight Shell, abych náhodou neprochladl. Zbytek povinné výbavy jsem díky velmi příznivému počasí ani nemusel použít.
Během závodu mě překvapilo, jak se během pár let rozšířilo používání běžeckých holí. Hrubým odhadem bez nich běžel možná tak každý pětadvacátý. Já běžel s LEKI Micro Trail Race a za těch 26 hodin jsem je z rukou odkládal jen na občerstvovačkách. Je dost možné, že bych bez nich vůbec nedokončil, protože bych na sebězích neměl jak odlehčovat kolenu. Asi jediná část výbavy, kterou jsem podcenil, byla čelovka. Do té rozhodně investujte. V porovnání s ostatními závodníky jsem byl taková světluška a částečně to asi vysvětluje i moji frustraci z konce závodu.
Po závěrečné peripetii jsem se nakonec do cíle doplahočil v čase 26:22:22 na 69. místě ze 1785 startujících. Nutno podotknout, že zhruba 40 procent lidí vůbec nedokončilo. I to o závodě něco vypovídá. Celý záznam mého běhu najdete na mém strava profilu a oficiální výsledky zde. Já jsem se svým výkonem spokojen. Některé věci jsem mohl udělat lépe, ale to jde vždycky. Dost výrazně jsem posunul vlastní limity a parádně si hrábnul na dno, nicméně se vrátím se ke kratším závodům. Tohle už je na mě asi moc velká bejkárna.
| Šest klíčů k úspěchu na UTMB: |
|
1. Problémy měňte na pozitiva |
