Kdy se přestalo běhat v kožených polobotkách, kdy sokolské ženy odhodily sukně, kam se chodilo nakupovat sportovní oblečení za první republiky a proč musely legendární gymnastky zaplatit za své teplákovky? Zeptali jsme se Šárky Rámišové, kurátorky sbírky Oddělení dějin tělesné výchovy a sportu Národního muzea.
To, že je běhání staré jako lidstvo samo, asi nemusíme zdůrazňovat. Člověk běhal – nebo lépe řečeno utíkal – od doby, co se postavil „na zadní“. Ještě ale zhruba dva miliony let mu trvalo, než tento zběsilý úprk nazval sportem a zjistil, běhat nemusíme jen pro záchranu holého života, ale i pro zdraví. 19. století, období technických revolucí a pokroku by se dalo nazvat i stoletím tělovýchovy. Právě tehdy se totiž člověk začal dávat do pohybu kvůli sobě a sportování začalo patřit ke společenské a vlastenecké uvědomělosti.
Sport, ženy a mravy
„Pokud bychom se zamýšleli nad počátky tělovýchovného (později sportovního) oděvu, musíme se vrátit až do roku 1862, kdy vznikla tělovýchovná organizace Sokol. Nejprve zde cvičili pouze muži ve volných plátěných kalhotách a červené sokolské košili. Od 90. let 19. století začali používat přiléhavé dlouhé kalhoty i nátělník z trikotýnu, který obepínal tělo a obnažoval paže. To bylo veřejností považováno zpočátku za nemravné. Sokolové se ale inspirovali americkými vzory a domnívali se, že není nic neslušného na tom, ukazovat své zdravé „vysportované“ tělo,“ vypráví Mgr. Šárka Rámišová z Národního muzea.
|
Od poloviny 19. století se začaly nosit pod sukněmi tzv. reformní kalhoty. Zprvu byly lékaři doporučovány z hygienických a zdravotních důvodů. Ale ženy brzy pochopily, že jim přináší i volnost v pohybu, tak je využívaly. Díky zvýšenému pohybu pak postupně odhodily korzety. Zpočátku se proti tomu zvedla vlna odporu, a to i mezi ženami. |
Úplet, materiál tehdejšího sportovního oblečení souvisel s technickým pokrokem a speciálně u nás s vývojem textilních a pletařských manufaktur. Ženy takovou volnost, aby mohly cvičit v „podvlékačkách“ a nátělníku, neměly. Sokol byl zpočátku ryze mužskou záležitostí, v reakci na niž ženy založily roku 1869 Spolek paní a dívek pražských. Rozhodně tu ale neseděly u vyšívání – šlo o pokrokovou organizaci, v rámci níž ženy „přičichly“ i k pohybovým aktivitám. „Platilo pár zásad: šaty byly šité z levnějšího materiálu, bez ozdob a v jednoduchém střihovém provedení. Délka sukně se zkracovala, ale spodní kalhoty byly z počátku ke kotníkům. Do první světové války stihly ženy odhodit korzety, zbavit se několika spodních vrstev šatů, kalhoty pod sukní postupně zkrátily,“ upřesňuje Šárka Rámišová.
„Sokolské ženy směly prvně vystoupit na všesokolském sletu v roce 1901, pro který jim byl ušit živůtek s výrazným límcem a skládaná sukně po kolena, avšak stále se spodními kalhotami, sahajícími pod kolena, a silnými černými pletenými punčochami,“ vypráví odbornice a dodává, že v sukních ženy cvičily ještě na sletu v roce 1920. Šlo přitom o dobu, kdy se už na sportování běžněji oblékaly kraťasy.
Přestože ženám otevřeli dveře k mnoha sportům, byli Sokolové v oblékání poněkud konzervativní. Při utkání v házené ve 20. létech tak sokolské ženy hrály v sukních, zatímco francouzské házenkářky se už po hřišti proháněly v kraťasech, za jejichž délku by se nemusely stydět ani dnes.
Běh a revoluce ve sportovním oděvu
„Vůbec první závod žen v běhu se uskutečnil již 12. října 1913 v Brně v rámci mezinárodních atletických závodů. Zde se závodilo na 100 yardů a na 300 metrů. První vítězkou byla třináctiletá Marie Divíšková, která musela získat souhlas vedení brněnských škol. 100 yardů uběhla za 15,5 sekundy,“ říká Šárka Rámišová. O oděvu této mladé běžkyně bohužel nic nevíme, nicméně odbornice zdůrazňuje, že dívky v tomto věku byly považovány za děti, takže patrně nebyla vystavena žádným společenským nárokům ani předsudkům.
Ženská sportovní revoluce přišla ale až po první světové válce. Roku 1919 u nás ženy jako jedny z prvních na světě získaly volební právo. S emancipací vzniká i řada ženských sportovních organizací a přichází i uvolnění v oblasti ženského sportovního oblečení. Ženy startovaly na vlastních závodech a s muži se nemísily. I to pomohlo k uvolnění norem sportovního odívání.
Nutno dodat, že československé běžkyně bodovaly i ve světě. Na světových sportovních hrách v Paříži zvítězila v běhu na 60 metrů Marie Mejzlíková (provdaná Majerová), která tuto vzdálenost zdolala za 7,6 vteřiny. Na sobě měla černé volné tričko s krátkým rukávem a černé plátěné trenky.
|
Ve sbírkách Oddělení dějin tělesné výchovy a sportu se nacházejí unikátní tretry Marie Mejzlíkové. „Podle pamětníků jí je dovezl Čechoameričan Josef Amos Pípal z USA. Byly to tak první ženské tretry na našem území,“ dodává Šárka Rámišová. |
Odbornice upřesňuje také požadavky této doby na sportovní oděv běžkyně: „Oděv měl být rozhodně funkční a kromě odhalených nohou neměl nijak zdůrazňovat ženské křivky a rozhodně nesměl být obepnutý kolem těla. Zvláště pro běh byly ale poměry víceméně uvolněné. Tenis si například stále zachovával elegantní splývavé šaty s délkou do půli lýtek. Ale řekla bych, že v rámci silné vlny emancipace nastal v ženském oblékání touto dobou revoluční progres.“
Sportovní oděv ovlivnila krize, válka i osobnosti
Kromě „uvolnění mravů“, emancipace, pohodlí a funkčnosti oděvu při sportování hrály roli i jiné faktory. Třeba krize ve 30. létech, která se projevila zjednodušením a menší okázalostí oblečení (i toho na běžné denní nošení) a také zjednodušováním střihů - šetřilo se i na množství materiálu a kratší sukně najednou méně vadily, protože doba si žádala šetřit. Svou roli sehrály i prvorepublikové filmové hvězdy, které dbaly o svůj zevnějšek a nedělalo jim problém „vypustit do éteru“ fotografii ve sportovních kraťasech nebo plavkách.
„Od 30. - 40. let 20. století naše úspěšné gymnastky (na OH 1936 stříbrné, na OH 1948 zlaté) již běžně nosily bavlněné tmavě modré kraťasy s vysokým pasem a bílý živůtek s červeným lemováním bez rukávů. V tomto odvětví, bylo zapotřebí, aby oděv odhalil části těla, podle kterých sudí při závodech hodnotili provedení cviků,“ vysvětluje odbornice další důvody – tedy rozvoj sportu na úrovni, která už připomíná dnešní zvyklosti a praktiky.
„Lze říci, že konzervativní sokolové byli ovlivněni zahraničními trendy. Velký vliv na ně měli třeba jejich krajané a sokolové z USA. Oděv závodních plavkyň byl na svou dobu opravdu hodně revoluční, a i ten se časem toleroval - byl především funkční,“ dodává historička a zmiňuje také, že po druhé světové válce již o dobové morálce nelze hovořit: „Válka změnila mínění mnoha lidí. A pohled na ženy, které zastávaly mužské práce, obzvlášť.“
Úplet: od podvlíkaček k módnímu trendu
Co se týče materiálů, běžeckému sportu vládl již od konce 19. století zmíněný úplet. „Byl to materiál, který se nejdříve používal na punčochy, nátělníky, jägrovky, tedy spíše spodní oděv. Pro lepší udržitelnost, savé schopnosti a elastičnost byl používán i pro sportovní aktivity. Pánové v úpletu běhali již na počátku 20. století,“ říká historička. V Československu, ráji textilních fabrik, to bylo nasnadě.
Tohoto praktického trendu se ale „chytli“ i zahraniční návrháři, kteří se tento materiál snažili dostat i do „běžného života“: Coco Chanel prosazovala pohodlné volnočasové oblečení a pružná trička ze žerzejové pleteniny. Oblečení z pružného úpletu oblékala i italská reprezentace na OH 1948. Navrhl ho jeden ze členů týmu, překážkář Ottavio Missoni, pozdější zakladatel značky Missoni, která je svými vzorovanými úplety proslulá dodnes.
Zde opět musíme upozornit, že Čechoslováci šli s dobou, což potvrzuje i Šárka Rámišová: „Do módních trendů se úplet určitě dostal po druhé světové válce. Naši olympionici v pletených trikách vystoupili na slavnostní nástup v roce 1948.“
Pro trikot k Zachovi nebo Zvolským
A kam si člověk v těchto dobách mohl zajít koupit běžecké oblečení třeba pro účast na závodu Běchovice – Praha, nejstarším silničním závodu v Evropě, který se běhá nepřetržitě už od roku 1897? „Existovali samozřejmě maloobchodníci, které sportovní zboží nabízeli,“ vypráví odbornice, „Za první republiky to byl třeba Zachsport nebo salon Františka a Vladimíra Zvolského. Sportovní kolekce představovaly i velké salony, jako například Rolný, který také vytvořil společenskou kolekci oděvů pro naše olympioniky v roce 1936. Hana Podolská od 30. let vždy ve své kolekci představila i nějaký ten model sportovního oděvu (ale byly to spíše motoristické, golfové a tenisové kostýmy). Pokud bychom se zaměřili na poválečnou módu, v pleteném zboží dominoval rozhodně Jitex, Pleas a další národní podniky, které už v té době měly dost široký sportovní sortiment. Od 70. let se pro reprezentanty využívala značka adidas, která dodávala olympionikům tréninkové kolekce.“
„Světové“ sportovní značky k nám ve velkém pronikly až po revoluci. Kdo za socialismu „ukořistil“ bundu nebo tenisky „se třemi pruhy“ v Tuzexu nebo při zřídkavých cestách do zahraničí, byl samozřejmě za frajera. Rekreační sportovci ale měli k takovému oblečení velmi omezený přístup. A vlastně i ti, kteří závodili na světové úrovni – mnozí reprezentanti si z cest do zahraničí vozili značkové sportovní oděvy. Třeba Emil Zátopek už běhal v tretrách „adidaskách“, jejichž slávu předurčil už v roce 1936 v Berlíně – možná trošku paradoxně – americký sprinter Jessie Owens. (Tehdy šlo o vůbec první sportovní sponzoringovou smlouvu, uzavřenou s afroamerickým sportovcem.) „Firma adidas dokonce jedny Zátopkovy tretry ve své sbírce má a pyšní se jimi,“ dodává historička.
|
ČSTV oděv reprezentantům pouze zapůjčoval a po závodech ho museli |
Kecky, tepláky a tričko přestávají stačit
„Běh je sport, který je pro všechny. Nepotřebujete na něj v podstatě žádné speciální vybavení, výstroj, výzbroj. A i z toho důvodu byl tak nejrozšířenější,“ zamýšlí se historička Šárka Rámišová. Rekreační sportovci ani první závodníci žádné speciální oblečení nepotřebovali. „Jen závodní běžci používali tretry. Když se podíváme na fotografie ze závodu Běchovice Praha, zpočátku zde závodníci běhají i v obyčejných kožených kotníkových botách. První tretry máme ve sbírkách opravdu až třeba z 20. let 20. století. To byla doba, kdy se sportovní oděv dělil podle druhu sportu,“ vysvětluje odbornice.
|
Svůj podíl na sportovní módě má dozajista i vliv a vkus žen, který se od |
V dalších letech hrály roli módní trendy – třeba od 40. do 60. až 70. let nevidíme až tak výrazný pokrok v materiálech, jako spíše ve střizích oděvů: u nátělníků se zvětšovaly průramky a běžecké kraťasy se zkracovaly a také zužovaly. Co se týče barevnosti, ta korespondovala s reprezentačními nebo klubovými barvami. „Důležitá byla vždy funkčnost. Pohodlí při běhu. To samozřejmě umožňovaly elastické materiály, které jsou přilnavé k tělu, a které se plně vyvinuly v 90. letech (elastan a později lycra),“ vysvětluje historička a připomíná výraznou barevnost, která doslova zachvátila sport v 80. a 90. létech, což měla na svědomí i neskutečná obliba aerobiku, který byl prvním sportem, který výrazně ovlivnil i běžné odívání. (Ženy chodily už z domova do tělocvičen oblečené v teplákových soupravách, teniskách, návlecích na nohy a především čelenkách – které se začaly nosit i jako součást každodenního oděvu.)
Od dob umělých vláken se styl oděvu pro závodní běžce mění, začíná se experimentovat s funkčností (nejen oděvu, ale i vlákna jako takového) či aerodynamikou. Pamatujete na běžkyni Cathy Freeman, která vyhrála na OH v Sydney roku 2000 v dlouhém overalu s kuklou přes hlavu, a jejíž oděv vzbudil
četné diskuse. Pro rekreační běžce takové „spekulace“ s oblečením nebyly mnohdy zapotřebí. Obliba značek a později jejich předhánění na poli funkčnosti materiálů je záležitostí posledních zhruba patnácti let. „Svou velkou roli hraje reklamní tlak na veřejnost. Přispívají k tomu jistě módní časopisy, a rozhodně všeobecné trendy,“ dodává historička.
I my dnes můžeme běhat v teplákách a bavlněném tričku, ale sport se stal natolik součástí životního stylu, že i při něm chceme vypadat dobře a také se dobře cítit – prvnímu požadavku jdou na ruku módní trendy a tomu druhému funkční materiály, díky kterým můžeme být i po maratonu v suchu a ve vzdušné větrovce se neuvaříme „ve vlastní šťávě“.
|
Mgr. Šárka Rámišová je kurátorkou sbírky Oddělení dějin tělesné výchovy a sportu Národního muzea, specializuje se na moderní české kulturní dějiny, je spoluautorkou knih Pochod Praha - Prčice (společně s Mgr. Taťánou Součkovou), dále knihy Móda pod olympijskými kruhy (společně s Mgr. Lucií Swierczekovou), a autorka knihy S hrdostí nošený. Sokolský kroj, úbor a scénický kostým. |
