Zaříznuté šortky, Jágr účes. Podívejte se na TOP sportovce divokých 90. let
Doba, kdy téměř nic nebylo nemožné. Zlatá éra snad úplně všeho. Divoká dekáda. To jsou jen některé z přezdívek devadesátých let, doby, kdy jste mohli hrát grandslam oblečení v zaříznutých džínových šortkách, kdy Američané objevili „Jágr’s haircut“, a kdy se soupeřky mlátily železnými tyčemi. Připomeňme si největší sportovní ikony a momenty devadesátých let, včetně těch, které nás nutily drtit palce u zrnících televizorů.
Andre Agassi
Vpředu tenis, vzadu párty
Legenda amerického tenisu, jeden ze sedmi mužů, kterým se povedlo vyhrát všechny čtyři grandslamy (některé i opakovaně) a především – vtrhnout do velkého tenisového světa takovým entrée, jako nikdo předtím. Profesionálem se stal v šestnácti, roku 1986. O dva roky později šokoval US Open svým outfitem a celkovým stylem, za který si od magazínu GQ vysloužil přezdívku Axl Rose tenisové scény: „plísňové“ džínové šortky, neposkytující zjevně zcela dokonalý komfort pro hru, o několik čísel větší polo tričko a odbarvené vlasy se sestřihem, známým v USA jako „mullet“, u nás přezdívaným „vpředu byznys, vzadu párty“.
Potomek íránských přistěhovalců byl od počátku kariéry rebelem. Prvního Wimbledonu se nezúčastnil proto, že nechtěl respektovat zdejší „sucharská“ pravidla, včetně usedlého bílého oblečení. Angličani zůstali neoblomní dodnes, ale na ostatních turnajích odstartoval barevnou mánii právě Agassi. Jeho prvním vyhraným grandslamem byl právě Wimbledon 1992 (samozřejmě v bílém), na dalších turnajích už se odvázal: Australian Open vyhrál v roce 1994 v pruhovaném tričku, strakatých kraťasech a s pirátským šátkem na hlavě. Ale nešlo jen o oblečení: Agassi byl také velkým průkopníkem obouručného bekhendu, osminásobným grandslamovým vítězem, olympijským vítězem z Atlanty, a když roku 2006 končil kariéru, měl na kontě 60 titulů.
Steffi Grafová
Golden Slam i problémy s berňákem
Když jsme zmínili Andre Agassiho, musíme napsat i o Steffi Grafové. Ne proto, že je jeho manželkou, ale hlavně proto, že se v devadesátých letech stala nejúspěšnější ženou tenisové historie. Blonďatá Němka, kterou proslavily mimo jiné ostré jednoručné bekhendy, nasbírala dvaadvacet grandslamových titulů (a to ani nepočítáme ty ve čtyřhře), je pětinásobnou vítězkou Turnaje mistryň a vysbírala všechny tři olympijské cenné kovy. Uhrála takzvaný kalendářní Golden Slam, kdy v roce 1988 v devatenácti letech ovládla všechny grandslamy i olympiádu. To žádný jiný tenista před ní (a zatím ani po ní) nedokázal.
Grafová zářila v éře velkých jmen ženského tenisu – Martina Navrátilová, Helena Suková, Martina Hingisová, Lindsay Davenportová, Monika Selešová, Gabriela Sabatiniová, Arantxa Sánchez Vicariová… Tato jména v turnajích úspěšně porážela a stala se světovou jedničkou. Přečkala i obvinění z daňových úniků na začátku své kariéry, které si dvěma lety ve vězení odseděl její otec a zároveň správce financí. Definitivní uzavření svého případu jí pak stálo ještě 1,5 milionu marek. Svou kariéru ukončila přesně před dvaceti lety: „V tenisu se mi podařilo všechno, co jsem chtěla. Mám pocit, že už nemohu dosáhnout ničeho víc,“ prohlásila tehdy třicetiletá světová trojka.
Nancy Kerriganová:
Holka na zabití
Špičková americká krasobruslařka a žena, která se proslavila především kvůli největšímu sportovnímu skandálu té doby. Na kontě měla už bronz z olympiády v Albertville, bronz a stříbro z mistrovství světa, když se připravovala na mistrovství Ameriky, které bylo zároveň kvalifikací na OH v Lillehammeru. Po cestě z tréninku v Detroitu ale dostala teleskopickým obuškem do kolene. Najatý útočník měl za úkol jí roztříštit koleno, ale byl naštěstí tak zmatený a neprofesionální, že jí způsobil mnohem lehčí zranění, než po jakém toužila Tonya Hardingová a hlavně její šílený manžel Jeff Gilooly, který by Nancy klidně i nechal zabít.
Do Lillehammeru odjely nakonec obě – kvalifikovaná Hardingová i zotavená Kerriganová, největší rivalky amerického krasobruslení. A roztočila se mediální mánie a davové šílenství. I na samotné tréninky krasobruslařek se hrnuly tisíce diváků. Kerriganová nakonec skončila druhá za ukrajinskou senzací Oksanou Bajulovou, Hardingová byla devátá. Dívka, která vyrůstala jen s matkou, sbírala v dětství odpadky, aby si vydělala na tréninky. Kouřila jednu za druhou, nejraději bruslila na heavy metal, ale taky jako první žena skočila trojitého axela. S usměvavou Kerriganovou ze spořádané americké rodiny ale vždy prohrála a věděla, že olympijský úspěch by jí přinesl konečně i dost peněz. Největší prohru si způsobila zoufalým činem, po kterém dostala doživotní zákaz závodění. Kerriganová vytěžila z náhlého úspěchu krasobruslení maximum a stala se nejlépe placeným sportovcem hned po Michaelu Jordanovi. Příběh byl předloni zvěčněn ve filmu Já, Tonya, který vydělal 50 milionů dolarů. Hardingové se i díky němu začalo konečně dařit lépe – vydělala peníze, založila rodinu, úspěšně se vrhla do automobilových závodů s veterány a povedlo se jí získat i určité pochopení společnosti a nakonec i letmé odpuštění od Kerriganové: „Je čas se posunout,“ řekla.
Jaromír Jágr
Hrající legenda devadesátek
Když se bavíme o 90. letech a sportu, nemůžeme zapomenout na stále hrající legendu této doby. Jágr je bůh, Jágr je hokejový génius, který měl slušně nakročeno k tomu stát se nejlepším hráčem NHL všech dob. A taky kluk z Kladna, kterému táta málem nedovolil odejít v osmnácti do zámoří. Nakonec se to podařilo. Na samém úsvitu „devadesátek“ byl draftován klubem Pittsburgh Penguins a už o rok později si ostatní kluby, které daly přednost jiným, rvaly vlasy: S „tučňáky“ vyhrál Stanley Cup hned v následujících dvou sezonách, o další dva roky později se poprvé stal nejlepším hráčem podle kanadského bodování.
Kromě svěžího východního větru vnesl Jágr do NHL také reinkarnaci nejslavnějšího devadesátkového účesu, který nosil ještě dlouho poté, co vyšel z módy. Pro poznávací znamení muže s číslem 68 se v Americe vžil název Jágr’s Haircut. Ale dost srandiček. Kdo z nás si nepamatuje ponocování v noci na 22. února 1998? To ráno „zlatí hoši“ s Jágrem a Haškem v čele ukořistili legendární naganské zlato, díky němuž se Jágr (spolu s Jiřím Šlégrem) zapsal mezi 29 členů tzv. Triple Gold Clubu, sdružujícího držitele Stanleyova poháru, mistry světa a olympijské vítěze. NHL opustil jako druhý nejlepší hráč této soutěže v historii, po nedosažitelné legendě Waynu Gretzkém, který o české legendě před jeho 44. narozeninami řekl: „Tenhle chlap nejenže pořád hraje a hraje dobře, ale on ani v sestavě nevyplňuje místo – on patří k nejlepším hráčům jednoho z nejlepších mladých týmů.“
Michael Jordan
Legenda basketu a ikona popkultury
Ať se přihlásí ti z nás, kteří v devadesátkách neměli nátělník s nápisem Jordan, netoužili po „jeho“ botách od značky Nike, nebo aspoň nežili v domění, že je tenhle americký basketbalista tak slavný, že už se po něm jmenují i zubní kartáčky. Svůj tým Chicago Bulls dovedl šestkrát do finále NBA (poprvé v roce 1991 a naposled 1998). Pokaždé byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem finálové série a celkem pětkrát i nejužitečnějším hráčem celé sezóny a jeho produktivita ho dostala na zatím stále první místo historického bodování tabulek.
Jordan posbíral snad všechny tituly, které mohl, včetně dvou olympijských. Jeho kariéra začala jako americký sen kluka z Brooklynu, který to dobře uměl s míčem a tak trošku i díky tomu se dostal na univerzitu. Na rozdíl od mnohých jiných studium kvůli draftu do Chicago Bulls sice přerušil, ale neukončil. Roku 1986 studium kulturní geografie na univerzitě v Severní Karolíně dokončil. Stal se vzorem mnoha afroamerických chlapců, ale i ikonou popkultury: Byl tváří značek Coca-Cola, McDonald’s a Chevrolet, ale především Nike, která s ním vytvořila dnes už legendární podznačku Air Jordan.
Ronaldo
Fotbalový fenomén z Brazílie
Ne ten Ronaldo, ale ten Ronaldo. Respektive Ronaldo Luis Nazario de Lima, Brazilský fotbalový útočník, přezdívaný O Fenômeno, tedy Fenomén. Střelec celkem patnácti gólů na mistrovstvích světa. V tom prvním roku 1998 ve Francii podlehl jeho tým ve finále pořádajícímu mužstvu v čele s další výraznou osobností tehdejšího fotbalu, legendárním Zinédinem Zidanem. Dnes už se můžeme jen ptát, jak by zápas tehdy dopadl, kdyby Ronalda pár hodin před ním nezachvátily epileptické příznaky, kvůli nimž pak v zápase hrál, ve srovnání se svým obvyklým standardem, jako ponocný.
„Zahojil“ se už během dalšího mistrovství v roce 2002 v Koreji a Japonsku, kde ve finálovém zápase spolu s týmem Brazílie a dalšími legendárními kolegy Ronaldinhem a Rivaldem porazili Německo 2:0. O oba góly se postaral právě Ronaldo. Brazilského hráče už v 17 letech přirovnávali k fotbalové legendě Pelému. Za svou dlouhou kariéru (ukončil ji roku 2011) obdržel dva Zlaté míče, tři tituly pro fotbalistu roku a bezpočet dalších ocenění.
Štěpánka Hilgertová
Nezmar divoké vody
Mohli bychom ji nazvat Jágrem vodního slalomu. Svému sportu se věnuje od roku 1980, první bronzovou medaili si odvezla ze závodu družstev na mistrovství světa roku 1989. Na první olympiádu se podívala roku 1992, na poslední o dvacet let později. Na té první skončila dvanáctá (ale radost nám tehdy udělal její kolega Lukáš Pollert), na poslední v Londýně ve 44 letech těsně čtvrtá. Mezitím stihla posbírat neuvěřitelné množství medailí.
Na tu první olympijskou z Atlanty, charakteristický účes „na kluka“ i na typickou o několik čísel větší červeno-modro-bílou šusťákovku na stupních vítězů si vzpomene nejeden z nás. I na to, jak celkovou sbírku doplnil o dvě zlaté Martin Doktor a společně tak pasovali naši zemi do role „vodácké“ velmoci. Zlato přivezla Hilgertová i ze Sydney, sedm vítězství posbírala na mistrovstvích světa a přidala k nim ještě pět stříbrných a dva bronzy. Dvakrát se stala vítězkou světového poháru, celkem 15 cenných kovů si dovezla z mistrovství Evropy. Profesionální kariéru ukončila ve 49 letech, tedy v době, kdy začala zářit další kajakářka se slavným jménem – Štěpánčina neteř Amálie.
