Byla pevně rozhodnutá odejít ve chvíli, kdy bolest zvítězí nad jejím životem... Ten moment přišel v úterý večer, paralympijská vítězka Marieke Vervoortová (†40) dobrovolně nechala ukončit svůj život, v její rodné Belgii povolenou, eutanazií. Vědomí, že má sama věci pod kontrolou, jí paradoxně dodávalo sílu bojovat s nesnesitelnými bolestmi co nejdéle.
„Smrt je pro mě mírumilovná. Něco, co mi přináší dobrý pocit,“ svěřovala se Marieke Verevoortová otevřeně v roce 2016 v reportáži BBC. Zároveň se rozpovídala o tom, jak má naplánovaný vlastní pohřeb. Nejbližším lidem připravila texty, které o ní mají přečíst, každému také napsala osobní dopis. Dokud to mohla udělat vlastníma rukama...
„Měla opravdu ošklivou nemoc, ale díky téhle nemoci byla schopná dělat věci, o kterých lidé jenom sní, protože byla mentálně tak silná,“ chtěla, aby o ní zaznělo se sklenkami šumivého vína v ruce. Právě její ochota podstupovat boj s nepředstavitelnými bolestmi z ní dělala hrdinku a vzor pro miliony lidí po celém světě. Zároveň ale chtěla mít možnost říct dost. Už to nejde.
Bolest, vytrvalá společnice
Ve čtrnácti letech jí diagnostikovali nevyléčitelnou degenerativní svalovou atrofii páteře, od té doby byla bolest její prakticky každodenní nežádanou společnicí. Dlouho se věnovala triatlonu, v roce 2008 se ale její stav natolik zhoršil, že musela sportu nechat. Byla na dně. Své blízké přítelkyni řekla, že nevidí jediný důvod, proč žít dál. Chtěla se zabít.
Přítelkyně-psycholožka jí doporučila navštívit doktora Wima Distelmanse, experta na paliativní péči. Ten jí nadhodil i jinou možnost – eutanázii (ta je v Belgii povolená od roku 2002). Ještě v témže roce podepsala potřebné dokumenty, jež jí otevřely možnost dobrovolného asistovaného odchodu ze života. K němu potřebovala vyjádření tří lékařů, že trpí nesnesitelnými bolestmi bez možnosti léčby.
„Hned jsem měla pocit, že to je něco, co potřebuje mít pod kontrolou. A když bude mít svůj život pod kontrolou, může žít déle. Bolest tu je pořád. Ale ona nemusí čekat, až jí bolest vezme život. Může té bolesti říct – já rozhodnu, kdy odejít. Ne ty,“ vysvětlovala tehdy její přítelkyně Lieva Bullensová.
„Kdybych neměla ty papíry, myslím, že už bych spáchala sebevraždu. Myslím, že kdyby každá země povolila eutanazii, bylo by méně sebevražd. Doufám, že každý chápe, že to není vražda, ale naopak to lidem dává možnost žít déle,“ uvažovala Vervoortová v roce 2016.
Mít věci pod kontrolou...
To už měla doma čtyři paralympijské medaile - a jak tvrdila, právě díky svému osvobozujícímu rozhodnutí o tom, že jednou ze života bude moci odejít dobrovolně, ve chvíli, kdy sama bude chtít. Po něm totiž opět získala motivaci přemáhat šílenou bolest a vůbec se pouštět do tréninku. V roce 2012 na paralympiádě v Londýně vyhrála závod vozíčkářek na 100 metrů a na dvoustovce brala stříbro, o čtyři roky později v Riu přidala další stříbro a bronz.
Poté už se s kariérou musela rozloučit, boj s bolestí už byl na každodenní trénink příliš náročný. Zvládat ničivé nápory bolesti bylo čím dál obtížnější, ale obrovská bojovnice dokázala dál žít aktivní život a plnit si své sny. A otevřeně mluvit o svém životě plném utrpení a rozhodnutí podstoupit eutanazii.
„Je důležité, aby lidé neviděli jen paralympijské medaile, které je pak třeba mohou inspirovat. Ale už jen to, že se dostanete na start, je něco neuvěřitelného,“ řekl pro BBC trojnásobný paralympijský vítěz v plavání Ollie Hynd, který je podobně jako Vervoortová upoután na invalidní vozík. Zpráva o její smrti ho prý hluboce zasáhla. „Je hodně těžké přijmout její krok. Dokážu se do ní velmi dobře vcítit,“ přiznává Hynd. Podle něj byla Belgičanka obrovská bojovnice.
„Myslím, že byla silná nejen proto, že byla skvělá sportovkyně, ale tím, jak se dokázala popasovat s každodenním životem. Je důležité, aby lidé slyšeli její příběh a inspirovali se její kuráží, kterou si dokázala udržet tak dlouho,“ vyzdvihl plavec.
„A něco, co mě opravdu inspiruje, je fakt, že měla všechno pod kontrolou. A myslím, že její pohled na vážně těžkou situaci, byl vždycky hrozně pozitivní…“
