Forejtek o přechodu mezi dospělé i Nadalově akademii: Má to tam super!
Skončila mi juniorská léta, můj sen ale teprve začíná. Stát se co nejúspěšnějším tenisovým profesionálem, o to se porvu ze všech sil. Pro sezonu 2020 jsem si vytknul cíl postoupit někam k dvoustému místu žebříčku, sto padesát by bylo úplně super. Nejsem snílek, je to splnitelný úkol, i když dost těžký. Zvlášť v současné době, kdy se kvůli koronaviru ruší řada turnajů a ty zbylé budou o to lépe obsazené. Měl jsem hrát v Itálii, teď asi vyrazím do Jižní Ameriky, která ještě není tak zasažená.
Zatím se v sezoně teprve rozjíždím. Začínal jsem ji dvěma turnaji na Mallorce v akademii Rafy Nadala, ale moc se mi nedařilo. Než se člověk rozehraje, jsou první turnaje vždycky těžké.
Ale jinak to tam má Rafa moc pěkný, dole má své muzeum, celé zázemí je super. Jen škoda, že nevyšlo počasí, na Španělsko tam byla docela zima.
Zlepšil jsem se na halovém turnaji v Německu, kde jsem postoupil do finále. A teď už v Turecku jsem vyhrál první turnaj roku. Mluvíme o akcích kategorie future, což jsou ty nejmenší profesionální turnaje. Někdo říká, že to je tenisová džungle, podle mě to platí jak kde. Třeba pětadvacítka (turnaj s dotací 25 000 USD) v Německu, to už je fakt pěkný a hezky zorganizovaný turnaj.
A patnáctka v Turecku? Bydlíte v hotelu, kam jezdí lidi na dovolenou, máte all inclusive jídlo, je tam posilovna. Ale kurty jsou horší, někdy tam hodně fouká. Na antuce je spíš problém s rozhodčími, třeba ve Španělsku jsem je měl fakt hodně špatný. Někdy máme jen umpirového rozhodčího, na pětadvacítce už je i pár lajnových. Neřekl bych, že by sami hráči nějak moc švindlovali, spíš se nadává rozhodčímu.
Samozřejmě nejlepší zázemí mám ale při Davis Cupu, na který jsem se zase moc těšil. V Bosně se mi povedl, rád jsem se vrátil i proti Slovensku. Máme v týmu dobrou atmosféru, nasbírám kupu zkušeností. S mým trenérem Honzou Mertlem jsme spolu už rok a půl, začal jsem teď dělat ještě s kondičákem Jardou Blažkem. Hodně se soustředíme na prevenci, abych nebyl zraněný. Do toho posiluju, abych trochu nabral svalovou hmotu.
Vždycky jsem byl strašně malý, nejmenší ze všech. To byla pro tenis nevýhoda. Až za poslední dva tři roky jsem se naštěstí vytáhl. Mám teď nějakých 185 centimetrů, což už není špatný, ale ještě za dva tři centimetry bych se vůbec nezlobil. Brácha Filip, který závodně lyžuje, měří 193. Dělával si ze mě srandu, že budu pořád prcek, ale teď už je to lepší. Máme totiž v rodině tenisovou převahu, hraje i moje jedenáctiletá ségra Eliška. Jde jí to a tenis ji baví, což je nejdůležitější. Ve svém ročníku je jedna z nejlepších, ale taky je před ní ještě dlouhá cesta.
Stejně jako brácha, i já jsem lyžoval. Do čtrnácti let, než jsem si zlomil ruku a nemohl jsem hrát bekhend. Tehdy jsem si řekl, že už mi to za to nestojí. Vždycky mě bavil víc tenis, tak jsem se na něj upnul. Je zajímavé, že hodně dobrých tenistů velmi dobře lyžuje. Novak Djokovič, Roger Federer nebo můj vrstevník Janik Sinner, osmnáctiletý Ital. Abych pravdu řekl, moc dobře ale nevím, v čem by mohla být výhoda lyžování pro tenis. Maximálně v tom, že jste silnější na nohách a trošku víc zpevnění v krajních pozicích. Jinak vážně nevím.
Když jsme mluvili o Sinnerovi, to je jeden z mála kluků, kterému se povedlo proletět menšími turnaji strašně rychle a už je v první stovce. Dostával řadu volných karet na větší turnaje, to je pak strašná pomoc. Nebo Američan Brandon Nakašima. Loni jsem s ním hrál v semifinále na US Open a porazil ho. Kde je teď po půl roce on a kde já? On za tu dobu dostal na challengerech spoustu karet, jednu i na ATP turnaj v Delray Beach, kde uhrál čtvrtfinále a tudíž nějakých 45 bodů. Já dostal za poslední titul na futuru v Turecku 10 bodů. Z tak malých turnajů to jde nahoru hrozně pomalu, takže jsem momentálně 432. na světě.
Tahle nerovnost, když se někdo narodí jako Američan, nebo Čech, je prostě znát. Oni to mají jednodušší. Ale s tím jsem počítal, nejde s tím nic moc dělat. Na druhou stranu se říká, že když se člověk dostane nahoru přes futury a všechno si to odpracuje, už to není náhoda, má umístění podložený svojí opravdovou výkonností a do budoucna se mu to hodí. Teď je mojí další metou vyšplhat se k nějakému 300. místu, to už se člověk začne dostávat na challengery a z nich to jde nahoru už o moc rychleji. Vždyť si vezměte, že za titul na challengeru je 80 bodů, kdežto na futuru 10 bodů.
Ale abych vám řekl taky ještě něco o sobě. Letos mám i netenisové úkoly. Čeká mě maturita na sportovním gymplu v Plzni. Jestli ji nestihnu na jaře, tak až na podzim. Na turnajích se moc neučím, ale když mám pak školu, zaberu, protože nechci mít trojky a čtyřky.
Mým největším koníčkem je muzika, hlavně český hip hop - Viktor Sheen, Milion+, Nik Tendo, Yzomandias. S Ektorem jsem začal český rap, před ním jsem poslouchal hodně americký. Kendrick Lamar, Eminem, Kodak Black, Lil Peep, XXXTentacion, 6ix9ine. Jenže s americkými rapery je to těžký. Lil Peep se předávkoval, XXXTentaciona zastřelili, 6ix9ine je ve vězení – tak co mi pak zbývá poslouchat? Mě fakt muzika hrozně baví. Když letím deset hodin v letadle, vydržím celou dobu poslouchat jen ji.
Na turnajích si krátím čas seriály. Dřív jsem sjížděl Prison break, Arrow. Neskutečný byl seriál La casa de papel nebo Bodyguard. Jenže je to hrozný žrout času, byl jsem schopný dát třeba i čtyři díly za den, to už je moc.
To je zatím vše, mějte se dobře a držte palce, brzy se přihlásím s druhým dílem, Jonáš.
