Kreuziger: Řidiči a cyklisté? Průšvih, jde o život, chce to víc respektu
Cyklista Roman Kreuziger je hlavní tváří kampaně Ukaž respekt, která má nabádat motoristy k ohleduplnějšímu chování vůči cyklistům na silnicích a předjíždění v minimálním ostupu 1,5 metru. "Je to průšvih, cyklisté a řidiči se nemají rádi. A přitom většina z nás řídí auto a čas od času vyrazí na kole," popisuje Kreuziger dnešní situaci. Přečtěte si celý jeho komentář.
Koronavirus navíc mění zažité pořádky – v evropských metropolích je dvakrát větší cykloprovoz než dříve. A elektrokola umožnila, aby na silnici vyrazili lidé, kteří jinak považovali tenhle druh pohybu za nedosažitelný.
Silnice se ale nerozšířily ani nepřibyly.
A tak se troubí, ostřikovače pracují, cyklisté mávají rukama, a co je horší, přibývá nehod. I smrtelných. Co s tím?
Stačí víc ohleduplnosti, respektu a vzájemného porozumění. To je důvod, proč jsme s Petrem Saganem, Jardou Kulhavým, Palo Haberou a dalšími kamarády rozjeli iniciativu 1,5 metru.
Chceme, aby řidiči při předjíždění dodržovali ideálně tenhle odstup. Funguje to v Irsku, Španělsku, Lucembursku a dalších zemích. Může i u nás. Proč 1,5 metru? Je to jednoduché. Auto s sebou veze tlakovou vlnu. Navíc cyklista jede v sinusoidě, zkušený v rozsahu půl metru, ale například dítě „zabere“ na šířku až 1,5 metru. Ohlédnutí rovná se metr vychýlení.
Takže když vás auto předjede takzvaně na chlup, neštěstí může být na světě, ani nevíte jak. Já nejhůř schytal od spěchajících řidičů ostřikovače, ale v mém okolí je spousta zlých příkladů.
Můj dobrý kamarád Michele Scarponi střet s autem nepřežil. Kolega z pelotonu Petr Vakoč má dodnes sešroubovaná záda poté, co ho sundal nákladní automobil. A řada známých skončila v příkopě, v lepším případě „jen“ s odřeninami.
Odstup 1,5 metru je výkop
Věřte mi, když vás na třicet čísel předjede autobus nebo kamion, je to jen pro otrlé. Namítnete: Jezděte po cyklostezkách a netlačte se na silnici. Realita je ale taková, že je jich málo.
Na silnicích se budeme potkávat i nadále. Řidiči, cyklisté, chodci, ale třeba i lidé na kolečkových lyžích. Stačí si vyhovět a mít pro sebe pochopení. Paní, která funí do kopce a zdržuje mě jako motoristu, může být třeba lékařka, co mi zítra zachrání život, až dostanu infarkt.
1,5 metru vnímáme jako výkop do diskuze. Nejsme politici, jde nám o osvětu. Video, které jsme nedávno natočili, vidělo jen na Facebooku milion lidí. Spontánně se přidávají další ambasadoři, ozval se Tomáš Berdych, přihlásila se biatlonistka Lucka Charvátová, olympijská vítězka Katka Emmons, psal nám profesor Pavel Pafko.
Dostáváme ale taky za uši od lidí, kteří mají pocit, že co cyklista, to opilec, případně ignorant kličkující bez helmy prostředkem vozovky.
Osobně najedu 35 tisíc kilometrů ročně na kole, velkou část v provozu. Za volantem strávím 50 tisíc kilometrů. I cyklisté jsou neukáznění. Nemám pochopení pro jízdu po chodníku, pod vlivem nebo neohleduplnost k chodcům.
Faktem ale je, že jediná deformační zóna člověka na kole je přilba (v lepším případě). Zatímco auto si ulomí zrcátko, cyklista přijde o ruku. Je zkrátka zranitelnější. My všichni, co na kampani pracujeme, známe silnici zpoza volantu i ze sedla.
A to je naše sdělení: Jsme jedna parta, tu v autě, tu na kole, jindy pěšky. Respektujme se, jde o život.
