Kulhavý o agresivitě na silnicích: Situace v Česku je jedna z nejhorších

Několikrát do měsíce se Jaroslav Kulhavý setká při tréninku s tím, že ho ohrozí řidič automobilu. I proto se společně s dalšími profesionály snaží mezi Čechy dostat myšlenku, že je třeba se vzájemně respektovat. „Chyby se dělají na obou stranách spektra, ať už jsou to řidiči, tak samozřejmě i cyklisté. Primárně jde však o to, že ohroženou skupinou jsou cyklisté, kteří nemají okolo sebe plechy,“ říká olympijský šampion z roku 2012.

Závodíte na horském kole, ale součástí tréninku jsou i jízdy na silnici. Jak často?
„Je to nějakých padesát šedesát procent, kdy se pohybuju na silnici. Když jedu na horském kole, minimálně silnice křižuju. Takže procentuálně myslím, že silnice převažuje.“

Teď tedy zásadní otázka. Cítíte se jako cyklista na silnicích bezpečně?
„Úplně se to říct nedá. Myslím, že je to čím dál horší, i když člověk je na to tak nějak zvyklý. Kolo v podstatě dobře ovládám, snažím se předvídat, což mi pomáhá. Ale podle mě bezpečí není takové, jaké by mělo být. A situace se za poslední roky zhoršuje.“

Dokážete odhadnout, jak dlouho tento horší stav trvá?
„Myslím si, že poslední dva tři roky. Možná to souvisí i s rozrůstáním cyklistiky o uživatele elektrokol. A s tím nejspíš i vzrůstající agresivita řidičů. Přece jen provoz zhoustnul a tolerance obzvlášť v Česku moc nefunguje. To je však ve všech oblastech života. Tady se to taky hodně rychle promítlo. Je to celospolečenský problém. Bavili jsme se i v rámci kampaně 1,5 metru (Ukaž respekt), že chyby se dělají na obou stranách spektra, ať už jsou to řidiči, tak samozřejmě i cyklisté, kteří nedodržují pravidla.“

Problém je tedy na obou stranách…
„To ano, primárně jde však o to, že ohroženou skupinou jsou cyklisté, kteří nemají okolo sebe plechy, takže jim jde vyloženě o život. Myslím, že kampaň nebyla ze strany řidičů úplně pochopena. Nikdo tam neříká: Vy jste na nás zlí. Ale spíš: My jsme ta ohrožená skupina, musíme se tolerovat navzájem. Není to kdo s koho a kdo je lepší. Přece jen cyklista je v tomhle ohledu oslabený a jde mu o zdraví. Kdežto řidiči v autě nic neudělá, když zpomalí nebo cyklistu mine ve vzdálenosti, která ho neohrozí a nemusí za ni zaplatit zraněním nebo životem.“

Můžete se podělit o své zkušenosti s řidiči na silnicích?
„Je toho hodně. Ať už jde například o to, že lidi neodhadnou rychlost cyklisty. Přeci jen nejedu patnáctikilometrovou rychlostí, z kopce člověk jede nějakých sedmdesát, klidně i osmdesát kilometrů v hodině, na rovině třeba okolo čtyřicítky. Někteří řidiči vás neodhadnou, když přijíždíte do křižovatky nebo na kruhový objezd. S tím musím počítat, že ne každý si je vědom toho, že se cyklista tak rychle přiblíží, takže si často raději přibrzdím. Ale čím dál víc se mi stávají situace, kdy jde vyloženě o naschvály řidičů. Jedu sám u kraje, ale i tak je to pro řidiče problém, takže pak jsou to různé ostřikovače, troubení, což je vyloženě spojené s agresivitou. A pak jsou to situace, kdy spěchají, potřebují jet, cyklista je bod, který je zdržuje, a oni si za každou cenu potřebují poradit s předjetím a vůbec nerespektují to, že by se něco mohlo stát. Vzdálenosti a manévry nejsou úplně ideální.“

Zažil jste i situaci, kdy vás předjíždělo auto v tak minimální vzdálenosti, že jste měl potíže to ustát?
„Řekl bych, že se mi to stává několikrát do měsíce. Jsou to desítky centimetrů i centimetry. Člověk jako já i další kluci, kteří závodí na silnici, jsou na tyhle vzdálenosti relativně zvyklí. Přece jen v balíku i mezi doprovodnými auty… Víme, jak to je. Takže když ta situace nastane, je pro nás nebezpečná, ale jsme na to schopni reagovat a snížit riziko. Každopádně nejde o nás profíky, ale o veškeré cyklisty jakožto uživatele komunikace. Ti bohužel dovednosti nemusí mít takové, a proto je pro ně situace násobně nebezpečnější, o dětech nemluvě. Nemělo by se to stávat. Bohužel se mi to stává často. Občas už mám kvůli autům přijíždějícím zezadu i takový reflex, že se ohlídnu, abych zkontroloval, co se děje za mnou. Jestli tam někde neletí kamion, který by mě přehlídl, i když jede v tom „mém“ pruhu nebo v krajnici. Ale spíš se snažím takovýmhle komunikacím vyhnout. Bohužel pořád se to stává a těch situací je poměrně dost.“

Skončil jste někdy kvůli nebezpečným manévrům řidičů i v příkopu nebo měl jinou nehodu?
„Párkrát ano. V roce 2011 jsem měl karambol, kdy mi řidič nedal přednost, to už jsem neustál a šel do něj. Měl jsem poranění v obličeji. A potom jsem zažil další dvě situace, kdy to skončilo pádem, ale žádná vážnější zranění z toho naštěstí nebyla. Když je cyklista zkušený, situaci vyhodnotí a vyjede nebo vyskočí ze silnice, takže se mu nemusí nic stát. Ale takových cyklistů je jen v řádu jednotek procent. Jde o lidi, kteří se cyklistikou živí a kolo mají hodně v ruce, tráví na něm hodiny času, takže jsou to pak schopní ustát dobře. Ale myslím, že většina cyklistů nebo i jen uživatelů tohle nezvládne a bohužel taková situace pro ně nedopadne dobře.“

Takže mají v tomto ohledu profesionálové oproti hobby cyklistům výhodu, že kolo lépe ovládají a jsou schopni lépe odhadnout situaci?
„Ano, je to tak. To je stejné jako v autě. Tam je také velký rozdíl mezi řidičem, který najede čtyřicet tisíc kilometrů za rok, oproti tomu, který jich má čtyři pět tisíc a auto používá jen o víkendu. My na kolech najezdíme mezi 20 a 35 tisíci kilometry za rok, takže zkušenosti, ovládání kola a předvídání situací patří k základním dovednostem cyklisty, který se tímto sportem nějak živí. Je to na jednu stranu naše výhoda, ale zároveň i nevýhoda v tom, že na silnicích musíme strávit opravdu nějakých třicet tisíc kilometrů a je tam tím pádem větší riziko vzniku nebezpečných situací. Není to příjemné. Já jsem strašně rád, že mám možnost trénovat v Beskydech, kde využívám spoustu lesních cest, kam auta nemůžou a na hlavní cesty se díky tomu dostanu minimálně. A ani tam jezdit nechci, protože je to pro mě zbytečná loterie.“

Ještě k vaší nehodě, kterou jste zmiňoval… Tam šlo o to, že vám auto nedalo přednost, vy jste to už neubrzdil a přeletěl jste přes jeho kapotu?
„Přesně tak, šel jsem do čelního skla a na střechu. Auto vyjíždělo ze stopky, já jsem jel po hlavní a řidič mě přehlédl, a už se s tím nedalo nic udělat. Myslím, že to bylo tak rychlé, že jsem ani nesáhl na brzdu. To byla asi jediná moje cesta záchrankou. Naštěstí to dobře dopadlo.“

Používáte na silnici, jako někteří další cyklisté, alarm, který je upozorňuje, když se k vám zezadu blíží auto?
„Ten ne, ale používám blikačku. Za zhoršené viditelnosti stoprocentně, ale teď už se to používá prakticky celodenně. Když jedeme na hlavní tah, je dobré světlo mít, aby vás řidiči nepřehlédli. I když jsme se bavili, že stoupla agresivita, tak možná polovina nehod je spíš z nepozornosti. Dnes spousta lidí řeší něco na mobilu i během řízní, což jsou nebezpečné situace. Je toho hodně, doba na to není ideální. Takže je dobré využít všechny možnosti, když už cyklista jede po frekventované silnici, aby byl vidět. Ať už jde o oblečení, tak i ta blikačka, která nestojí moc, upozorní, že před řidičem se něco děje, jede tam cyklista. A nemělo by to být jen za šera nebo tmy, ale je dobré to využívat i během dne.“

Trénujete také v zahraničí. Můžete porovnat situaci na českých silnicích s tou v cizině?
„Pro mě je to v Česku asi nejhorší. Jezdíme trénovat převážně do Španělska, kde nechci říct, že je to úplně cyklistická země, ale respekt vůči cyklistům se tam nedá srovnat s tím, který je u nás. Pak jsou samozřejmě horší země, jako nějaké rozvojové, Brazílie a podobně. Ale tam je celkově provoz na úrovni, kdy nikdo nikomu nedává přednost, ale všichni se nějak domluví. Dá se v tom jezdit, ale je to nebezpečné. Ale z Evropy jsme na tom podle mě v Česku relativně špatně.“

Kde na silnici nejraději trénujete?
„Pro mě je to Španělsko, pevnina okolo Barcelony, kde jsem asi poslední tři roky trénoval. Tam je to úplně neskutečné. Dřív to byla také Mallorca, ale dnes i na Kanárských ostrovech už je hodně turistů z Velké Británie, kteří ze svého pohledu jedou na opačné straně, nejsou na to zvyklí, takže už i tam nějaká nebezpečná situace může nastat. Přece jen turisti se spíš kochají, než aby dávali pozor, že tam jede balík cyklistů. Není to tedy úplně ideální. Ale ve Španělsku tam, kde jezdím, je respekt na vysoké úrovni a jezdí se mi tam dobře.“

Hlavně hobby cyklisté se občas snaží zajistit si, alespoň z jejich pohledu, bezpečnost tím, že jedou za krajnicí, hned vedle příkopu. Je to opravdu bezpečnější, nebo to moc nedoporučujete?
„Těžko říct. Tam už se může stát, že vás přehlédnou. Je spousta situací, o kterých se diskutuje. Třeba i to, když je skupinka čtyř nebo šesti cyklistů, jestli by měli jet ve dvojičkách nebo za sebou. Když už je cesta úzká, tak cyklistu nepředjedete, když jede proti auto. Musel by jet dvacet centimetrů u kraje. A proto je třeba bezpečnější, když více cyklistů jede ve dvojičkách a tvoří vám v podstatě takové auto, které předjedete snáz, než když jedou za sebou a mají na délku třeba deset metrů. Vedou se o tom diskuse, ale my máme jasno.“

To znamená?
„Z našeho pohledu je bezpečnější jet vedle sebe, aby nás auto zezadu vidělo a tak nějak bylo donuceno předjet nás bezpečně. To pak nehrozí, že proti jede kamion, řidič vidí čtyři cyklisty, kteří jedou za sebou, a řekne si: Je tam místo, narvu to tam mezi ně. Ale chápu i situace, kdy jedou dva cyklisti vedle sebe, ještě si tem nechají dvoumetrovou mezeru, jedou přes půlku silnice v místě, kde to není úplně ideální, a za nimi je kolona šesti aut, která je nemůže předjet. Je mi jasné, že ani to není ideální. Takže jde o to, aby se tyto dvě skupiny respektovaly, aby tam nešlo o zdraví.“

Nejste jen cyklista, ale také řidič. Jaké chování cyklistů vás dokáže za volantem vytočit?
„Určitě to, co jsem zmiňoval. A pak jsou to věci jako nepředvídatelné chování, třeba měnění jízdních pruhů, aniž by cyklista ukázal, nebo náhlé změny směru, když už ho člověk předjíždí. Samozřejmě se snažím jezdit tak, jak bych si to dovolil vůči sobě samému, takže s tím asi problém nemám. Ale samozřejmě víme, že ani cyklisté se nechovají správně. Jde třeba i o zběsilé jízdy po pěších zónách, chodnících, cyklostezkách. To bychom se zase už posunuli do úrovně cyklista versus chodec někde na horách na cyklostezkách, kdy řešíte stejný problém. Cyklista si chce užít svou jízdu a kličkuje mezi chodci. Jediné řešení je určitý respekt a vcítit se do druhého uživatele provozu.“

Na horském kole absolvujete i sjezdy lesem. Je nebezpečnější vyhýbat se tam stromům, nebo na silnicích čelit autům?
„Na silnicích je to asi nejhorší. V lese jsou to všechno stacionární věci, a i když jsou to překážky, je to předvídatelné. Kdežto na silnici nevidíte, co se vám může přihodit.“