Jako malý chtěl jezdit s kamionem či prodávat zmrzlinu. Vyrostl z něj elitní světový tenista, který dosáhl na tři tituly a 22. místo pořadí ATP Tour. Už je to osm let, co Bohdan Ulihrach (44) odehrál poslední profesionální zápas a vlastně se nezměnil. Stále je usměvavým pohodářem, který vypadá stejně fit, jako když hrával. O životě po kariéře, svém záhadném dopingovém případě i radosti z fotbalové Slavie se ochotně rozvyprávěl.
Do tenisu, dravého sportu plného egomaniaků, se svou náturou moc nehodil. Přesto dokázal hodně. Porazil dvakrát Peta Samprase, Borise Beckera, Jim Couriera, Jevgenije Kafelnikova, Gorana Ivaniševiče a další hvězdy. „Ale Federerovi jsem nikdy nevzal ani seta,“ vzpomíná na čtyři setkání s králem kurtů. Zatímco Švýcar ještě válí, čtyřiačtyřicetiletý Ulihrach vede poklidný život s manželkou a dvěma dětmi v pražské Troji, kde je jeho sousedem třeba i basketbalista Tomáš Satoranský . Rád jezdí nakupovat ovoce a zeleninu do holešovické tržnice, i díky investicím do nemovitostí je zaopatřený. Raketu však nadobro ještě neodložil…
Povězte, jaký je život ve sportovním důchodu?
„Pohoda. Není to stres, jako když se probudíte v den zápasu a máte žaludek na vodě. V roce 2005 se nám narodil kluk, šest let nato dcera. Takže jsem měl dvě malé děti, těm jsem se snažil věnovat a doteď mi zabírají hodně času. I když už začínám pomalu cítit, že mě nepotřebují. Malému Bóďovi je čtrnáct, ten mě nepotřebuje vůbec. Trpí nemocí dnešní generace, pořád něco ťuká na displeji. Ella chodí na tenis a říká, že jí baví, ale je jí teprve osm.“
Malý Bóďa nechtěl sportovat jako táta?
„Zkoušeli jsme to s ním třikrát – fotbal, florbal, baseball, na atletiku chodil. Nic ho nechytilo. Ellu zase baví všechno.“
Kdysi jste pomáhal juniorům na Spartě. Stále tam pracujete?
„Asi před šesti lety mě vyhodili. Tehdy to vzniklo tak, že jsem začal jezdit po turnajích s Plíškovými, které tenkrát hrály na Štvanici. Jejich manažer Vláďa Houdek mě oslovil, ale problém byl v tom, že ony byly z ČLTK a já ze Sparty. Takže si mě zavolal majitel Sparty Černošek a říká: Měl jsem tě za velkého sparťana a myslel jsem, že když něco začneš, bude to tady. Tak jsem řekl dobře, vymyslete mi něco. Dali mi na půl úvazku na starosti nějaké juniory. S těma ségrama to rychle skončilo po půl roce, tam to ještě nějaký čas běželo. Ale pak jsem dostal padáka.“
Nemrzí vás, že jste trenérskou kariéru víc nerozjel?
„Pomohl bych někomu rád, ale jezdit jsem tehdy už moc nechtěl. Já byl naježděný, chtěl jsem být doma s dětmi. Když se narodila dcera, našli jí po měsíci nádor na plicích. Byl velký jak tenisák, jednu plíci jí sebrali. Nevědělo se, jak to dopadne. Takže jsem chtěl být doma s rodinou a ne cestovat.“
Dnes už se v tenise vůbec neangažujete?
„Pracuju s Jirkou Novákem částečně pro svaz. V republice je asi patnáct tréninkových středisek mládeže, tak je objíždíme a trénujeme s dětmi. Mám na starosti česká centra, Novča moravská. To mi zabere nějaký čas.“
Jaký máte pocit z dnešních mladých tenistů?
„Všude se najdou šikovné děti. Děláme to už asi šestý sedmý rok. Pamatuju si, že jsem hrál třeba i s Lehečkou nebo Forejtkem. TSM jsou do čtrnácti let. Jsou tam šikovné děti, ale pak vždycky zmizí.“
Proč?
„Tenis je extra drahý, podle mě finančně nejnáročnější sport. Největší problém je, že dnešní děti nemají hlad po úspěchu. Mě se vždycky ve světě ptali, jak to u nás děláme, protože za nás bylo osm, deset chlapů ve stovce a po grandslamech jezdilo dalších patnáct deblistů. Říkal jsem, že žádná česká škola neexistovala, všechno dělalo nadšení rodičů, kteří dětem všechno obětovali. Jezdit se nikam nedalo a tenis byl jedna z mála cest, jak se podívat ven. Teď tenis hrají vesměs děti bohatých a nemají takový hnací motor. Vědí, že i když jim to s tenisem nevyjde, půjde to nějak jinak. Rodiče je vozí na tréninky v bavorácích, audinách a mercedesech, tak se o ně postarají i dál.“
Pro vás byly motivací výpravy do zahraničí, peníze, které v tenise leží?
„Asi jo, musel jsem to v sobě mít. Chtěl jsem si vydělat na auto, na byt. Muselo to tak být. Na tenise jsem se motal asi od šesti let. Když jsme nevěděli, co s naším klukem, ptal jsem se máti, jak to bylo se mnou. Říkala mi, že jsem přišel ze školy, s tátou jsme na sebe mrknuli a zmizeli jsme na tenis, kde jsem byl celé odpoledne. A furt jsem hrál, někoho jsem otravoval. Když dítě nechce, nedá se nic dělat, nemá cenu to lámat přes koleno.“
Je vám smutno ze stavu českého mužského tenisu, který nemá jediného hráče ve stovce?
„Je, ale na druhou stranu věřím, že to chodí ve vlnách. Podívejte se na Švédy, ti nám byli hodně podobní. Pořád nahoře někoho měli. Gustafsson, Larsson, Enqvist, Björkman, Johansson, ještě před nimi Borg, Wilander, Edberg. A jak jsou na tom poslední roky? Taky to tam nemůžou zlomit. Jsem v kontaktu s Enqvistem, Larssonem, s Jirkou Novákem hrajeme v Německu ještě ligu a potkáváme je. Tihle kluci mají své akademie, jsou na výchově mladých zainteresovaní a stejně nic. Snad se to u nás zlomí, třeba se Forejtek nebo Lehečka chytí.“
Hrajete sám ještě tenis?
„Loni a předloni jsem hrál ligu za Hradec, ale už cítím, že mladý nestíhám. I když letos jsem nastupoval po víkendech ještě v Praze v divizi.“
Takže pořád trénujete na sebe?
„Jsem rád, že mě to aspoň přinutí něco se sebou dělat. Sport je prostě jako droga. Takže mám tenis, přes zimu jsem začal lyžovat. Víkendy trávíme na horách, v pátek vezmu děti a jedeme. Jezdíme na sjezdovkách, ale před třemi roky jsem si koupil i běžky, protože mě už nebaví fronty u vleků. Když jsem byl malý, jezdili jsme s tátou taky na hory a hlavně na běžky, čímž mi to trochu zhnusil. Ale teď jim zase přicházím na chuť.“
Je znát, že se hýbete, pořád vypadáte hodně fit.
„Mám asi pět kilo navíc, než když jsem hrával. Ale oproti letošnímu lednu mám o pět kilo míň. Ani nevím, jak jsem to sundal. Snažím se nepřežírat a jsem rád, že pořád ještě trochu hraju. Tři neděle dopředu vždycky začnu fest trénovat, aby to nebyla úplná ostuda a nebyl jsem za debila. Takže chodím třikrát, čtyřikrát týdně hrát, čímž jdou kila dolů. Chodil bych i běhat, což mě vždycky bavilo, ale pořád mám problémy s operovanými patami.“
Jaké to je hrát divizi? Znají vás vůbec mladí?
„Vesměs jo, asi se informují, s kým jdou hrát. Vždycky jim řeknu: Když tak mi tykej… A musím se pochlubit, ještě jsem neprohrál.“
To jste frajer.
„No zase je to jenom divize. Jsme taková parta, hrajeme za ZŠ Trávníčkova. Hrají tam trenéři ze Sparty a další, máme věkový průměr tak třicet, pětatřicet. Já ho teda dost navyšuju.“
Ale zase musíte být hvězda týmu. Máte vlastně doma vystavené své poháry?
„Žena udělala poličku v patře na chodbě, naštěstí tam moc návštěvy nechodí. Pořád jí říkám, že poháry schováme a může si tam pověsit třeba obraz. A ona: Né, vždyť je to hezký. Já se v takových věcech moc nevyžívám.“
Nejste vzpomínací typ?
„Měl jsem videa pár svých zápasů, pak mi je přehráli na cédéčka a ty teď taky pomalu končí. Ale stejně si je nepouštím.“
Vědí děti, jak dobrý jste byl tenista?
„Vnímají to. Na Spartě jsem býval na plachtě, takže mě tam viděly a ptali se. Malý Bóďa má stejné jméno, tak se ho ptali učitelé, jestli je syn toho tenisty. Potěší, že člověk v povědomí trochu zůstal.“
Vyprávíte dětem historky z kariéry?
„Ony ani nechtějí. Mladá se občas na něco zeptá, jestli jsem hrál ten a ten turnaj. Ale moc ne.“
Mám vás zafixovaného jako hráče, který se nebral moc vážně. Pamatuji si, jak jste jednou dostal v Austrálii výprask od Marata Safina a vtipkoval, že si Rus ještě bude muset jít zatrénovat, protože se vůbec neunavil.
„Sranda musí být, ne? Já si hlavně nechtěl tenis moc vážně připouštět. Proboha byl to jenom sport.“
Na co nejradši vzpomínáte z kariéry?
„Poznal jsem mnohá místa. Cestování bylo blbý, ale k téhle práci patřilo. Viděl jsem svět. Teda vidíte letiště, kurty, hotely, ale trošku aspoň přičuchnete ke kultuře národa, kde jste. Byl to krásný život, cestovali jsme vesměs za teplem. Měli jsme krásné hotely.“
Kde se vám nejvíc líbilo?
„Člověku se líbí tam, kde hraje dobře. Pro mě to bylo Indian Wells. Ale tam by se mi líbilo i teď, protože to je nádherné město v poušti. V Indian Wells se mi hrálo dobře, protože tam bylo vedro, ale sucho. Kdežto v Miami bylo hrozné vlhko, tam jsem to nikdy neměl moc rád.“
Z Indian Wells pochází i váš nejslavnější zápas – v roce 1997 jste tam zdolal světovou jedničku Peta Samprase a prošel až do finále. Byl to také váš nejlepší mač kariéry?
„No… Porazil jsem třeba Beckera v Miláně v hale, kam přijel jako čerstvý vítěz Australian Open. Nebo Riose u něj v Santiagu de Chile, když byl sedmý na světě. Ale Sampras byl tenkrát jednička, porazil jsem ho Americe, takže to vypadalo dobře. Je to spíš takový můj nejznámější zápas, na který se lidi nejvíc ptají.“
S vaší kariérou je spojený také hodně zvláštní dopingový případ. V roce 2003 vás ATP potrestala dvouletým distancem za nandrolon, po půl roce vám ale trest zrušila, jelikož se prokázalo, že pozitivní test mohl být způsobený tabletami, které hráčům podávali přímo fyzioterapeuti ATP. Už jste se přes kauzu, která vám dost ublížila, přenesl?
„Už je to historie. Byl jsem rád, že mi trest zrušili a mohl jsem zase hrát. Ale tenkrát mě to hrozně nas… Nevěděl jsem, z čeho bych doping měl, nic špatnýho jsem neudělal. Byla klika, že chytili dalších čtyřicet tři lidí ze stovky.“
O nich se ale jmenovitě nemluvilo.
„Protože já byl první a můj případ byl jako jediný oznámený. Letěl jsem tenkrát na otočku na Floridu před antidopingový tribunál. ATP tvrdila: Chráníme ostatní hráče, Ulihrach dopoval a žádáme pro něj nejtvrdší trest dva roky. Ostatní pak šli taky k tribunálu, ale u nich už ATP říkala: Tyhle případy jsou podobné jako Ulihrachův, my nemůžeme uplatnit odstavec, že hráč má absolutní zodpovědnost za to, co má ve svém těle. U mě tohle ještě dělali.“
Zjistilo se nakonec, z čeho doping pocházel?
„Dodneška ne. Fyzioterapeuti nám dávali tabletky, když jsme si k nim šli třeba před zápasem zatejpovat kotník. Bylo to něco jako celaskony, které měli v takové butele a říkali: Vezmi si elektrolyty. Tak jsem si hrábnul a vzal si třeba tři, protože v nich mělo být céčko, hořčík a tak dále. A oni mysleli, že zdroj dopingu jsou ty tablety, protože všech těch 43 kluků je bralo.“
Ale nikdy se to neprokázalo.
„ATP vzala tyhle tablety a poslala je otestovat do Kolína nad Rýnem. Jenže nic se nenašlo. Oni pak ale řekli, že nemohou vyloučit, že nandrolon pocházel z těch tablet a tím pádem nemohli uplatnit odstavec o absolutní zodpovědnosti. Všem obvinění zrušili, ale já jediný byl oznámený. Pak se stejný případ objevil za rok u Rusedského, když už se ale tyhle tablety nedávaly. A ještě bylo zajímavý, že pozitivní případy byly jen u chlapů a u tenisu. Holky měly ty tablety taky a žádný problém.“
Jak moc tenhle případ ublížil vaší kariéře?
„Dostal jsem chráněný žebříček na dvojnásobnou dobu a dvojnásobný počet turnajů. Tenkrát mi volal Vittorio Selmi, který na ATP pracuje doteď. Seděl jsem v šatně na Spartě a on říká: Hele můžeš hrát a já mám nějak zjistit, jak tě dostat zpátky do systému. Říkám mu: Vitto, chtěl bych chráněný žebříček na dvojnásobek, co se tenkrát dávalo. Myslel jsem, že bude smlouvat. A on na to: OK, máš to mít. Myslím, že byli připravení asi na daleko horší věci. Dostal jsem asi patnáct turnajů na rok a půl. A stejně jsem je nevyčerpal všechny. Vybral jsem jich asi deset a pak už mě začal bolet loket. Ještě jsem se vrátil k osmdesátému místu, ale pak už to šlo kvůli zraněním z kopce.“
ATP vás nakonec odškodnila, že?
„Udělali jsme mimosoudní vyjednání. Asi se z toho dalo vytřískat víc, ale já byl hlavně rád, že můžu hrát.“
Kdysi jste mi vyprávěl, že jednou povíte, jakou částku jste dostal. Prozradíte ji?
„Když vypnete diktafon…“
Co jste si pomyslel, když Andre Agassi ve své knize přiznal, že ho ATP kryla, když mu našli v těle drogy? Naštvalo vás to?
„Ani ne. U mě bylo taky jasný, že stoprocentně chytili i někoho z desítky, protože jinak by mi trest takhle snadno nezrušili.“
Tenisem jste si vydělal tři a půl milionu dolarů. Dá se říct, že jste dnes hlavně rentiér?
„Naštěstí jsem trošku investoval, takže mám nějaké nemovitosti, nájmy. Ale i to je starost, baráky chátrají, pořád se něco děje.“
Spousta tenistů z vaší generace odešla žít na Floridu. Vás to nelákalo?
„Mě Amerika tenkrát moc nelákala. A teď už jsem starý. Pro děti to tam musí být ale skvělý, naučí se řeč, na školách do nich dostanou americký sebevědomí. Ale tuhle dobu už jsem prošvihnul, takže je zbytečný o tom přemýšlet.“
Vídáte se ještě dnes s ostatními?
„Vídám se s Jirkou Novákem, Slávu Doseděla jsem potkával, když trénoval Rosola na Spartě. Dammíka vidím jednou, dvakrát za rok, když přijede a náhodně se potkáme na Štvanici. Kordu jsem neviděl, ani nepamatuju.“
Čím si teď uděláte radost?
„Lyžováním. Když jsem dostal trest za doping, myslel jsem, že dva roky nebudu hrát. Tak jsem si koupil byt ve Špindlu. Jenže když mi trest zrušili, byt tam zůstal a chátral. Ale začal jsem tam před takovýma deseti lety pravidelněji jezdit a teď v zimě jsem tam každý víkend.“
Jak dobrý jste lyžař?
„Hele poprvé na sjezdovkách jsem stál asi v jednadvaceti. Takže sjedu každou sjezdovku, ale kdyby mě viděl nějaký expert, tak by se asi smál.“
Radost vám musí dělat i fotbalové Slavia, že?
„Jó, teď je to dobrý.“ (smích)
O vás je známo, že jste kovaný slávista léta.
„Vždycky jsem jim fandil. Teď jsem byl na Teplicích, ale taky si pamatuju, jak od nich před pár lety dostali doma sedmičku. O to víc si to teď užívám. Na Slavii se potkáváme se starým Champem (Janem Kodešem), oba máme radost. Je to dobrý, ale taky pomíjivý. Za rok za dva může být všechno jinak. Uvidíme, co vymyslí Číňani.“
Bohdan Ulihrach |
| věk: 44 let (23. 2. 1975 v Kolíně) |
| profesionální kariéra: 1993 - 2011 |
| nejvýš na žebříčku ATP: 22. (květen 1997) |
| tituly na ATP: 3 |
| bilance na ATP: 230:246 |
| prize money: 3,6 mil. USD |
