Z kanoisty světovým modelem. Hájek o útěku před psy, studu i nevýhodách krásy
Místo mozolů od pádla má sedřené prsty od knoflíků. Ale kariéra modela Lukáše Hájka ohromně baví a snaží se v ní dokázat maximum. A to i díky kanoistice, které se několik let závodně věnoval. „Dalo mi to hodně. Určitě disciplínu, schopnost se kousnout, cílevědomost,“ říká rázně. A kdo by si myslel, že je modeling snadná práce, ten by se pletl.
S mladším bratrem Kryštofem tvořil známé sourozenecké duo v rychlostní kanoistice. Sportovní disciplíně dal ale Lukáš Hájek už před více než rokem vale, a od té doby cestuje po světě jako model. Na úspěch si rozhodně nemůže stěžovat.
Například na Filipínách zažíval popularitu filmové star. Hvězdné manýry byste u něj ale hledali marně. Pořád je to vlastně pohodový kluk od Vltavy. Jen je teď před objektivem jako doma a obléká se i osmdesátkrát denně.
S kanoistikou je tedy opravdu konec?
„Ano, definitivní.“
Nestýská se vám trochu?
„Určitě mi to chybí. Byl jsem se na bráchu podívat na mistrovství republiky a opravdu mi ta atmosféra chyběla. Ale stýská se mi třeba jen po tom prostředí, už ne po samotném pohybu. Byl jsem se projet a jednou mi to stačilo (směje se), podruhé bych nešel. Jednou za rok mi to už stačí. Co mi opravdu chybí, jsou závody, ty jsem měl vždy hrozně rád. Takže když jsem viděl bráchu, jak maká až do cíle, jak vše prožívá, to se mi hodně líbilo. Jinak samotná jízda na kánoi už mi moc nechybí.“
A je to asi jako s jízdou na kole, že se to nezapomíná? Nebo jste hůř chytal balanc?
„Vůbec. Úplně v pohodě. A jinak tedy kanoistiku stále sleduju. Na YouTube jsou živé přenosy, na ty se dívám vždy. Na všechny Světové poháry, sleduju český kluky, jak na tom jsou.“
Dal jste se už naplno na modeling. Jak jste se k tomu dostal?
„Skončil jsem s kanoistikou a říkal jsem si, co dál. Zkusil jsem chvíli studium, což nebylo pro mě.“
Co jste studoval?
„Sportovní management. Zjistil jsem ale, že nejsem schopný se učit doma, tedy vzít knihu a učit se sám. Což už je na vysoké potřeba. Na střední škole to tak vážné není… Zkrátka jsem zjistil, že studijní typ nejsem. A začal jsem uvažovat, že bych jel pracovat do zahraničí. Měl jsem i vyhlédnutou práci v řeckém hotelu. Pak mě ale přes Instagram oslovila jedna agentura, jestli nechci dělat modeling a vycestovat kvůli tomu. Souhlasil jsem, oni poslali mé fotky do světa a zájem o mě byl v Indii, kam jsem asi měsíc potom vyrazil. Tím začala moje kariéra.“
Kam přesně jste odcestoval?
„Do Bengalúru, asi třetí největší město v Indii se skoro devíti miliony obyvatel. Tam jsem byl tři měsíce a později jsem na tři měsíce přeletěl do Dillí.“
Jak dlouho vám trvalo, než jste se aklimatizoval, zvykl si na nové prostředí?
„Bylo to strašný.“ (rozesměje se)
Proč?
„Indové si moc nedělají hlavu s pořádkem. Skoro všechny odpadky hází na zem, na ulicích je tak opravdu veliký bordel. Lidi jsou tam na sebe dost agresivní. Člověk jede taxíkem a vidí, jak se na ulici pořád někdo dohaduje nebo pere. To Evropa je proti tomu krásná. Vše je srovnané, fungují zákony a pravidla, tam je to všem nějak jedno.“
Zákon džungle?
„Asi tak nějak. Bydlení taky nebylo nijak luxusní. Začínal jsem prostě od nuly.“
Jak jste tam bydlel?
„Byli jsme čtyři kluci v dost malém pokoji, hodně tvrdá matrace. Měsíc nám nešlo světlo v koupelně, tak jsem si svítil mobilem. Pořád jsem je prosil, ať ho spraví, ale nějak to nevyšlo. Jedna kuchyň pro tři pokoje po čtyřech lidech. Dvanáct lidí na jednu kuchyň.“
A kolik jste tam měl práce?
„To je asi důvod, proč jsem tam i přes podmínky zůstal, protože práce jsem měl skutečně hodně. Někdy jsem dělal i sedm dní v týdnu. A nebylo to lehké... Normální člověk si asi řekne, že to není nic těžkého, jen se prostě necháváme fotit, ale tam jsem předváděl třeba osmdesát outfitů denně. To znamená, že se musíte osmdesátkrát převléknout. Není to přitom tak, že se jedno oblečení vyfotí za tři vteřiny. Pracovalo se deset hodin, plus to, že v Indii jsou strašné dopravní zácpy, takže můžete jet dvě hodiny ráno do práce a tři hodiny z práce.“
Jak se na vás projeví, že si za den vyzkoušíte tolik oblečení? Neleze to člověku trochu na mozek?
(usměje se) „To ne, ale míval jsem dost sedřené prsty od toho, jak jsem si zapínal knoflíky. Toho oblečení bylo tolik... Ono je v modelingu víc typů práce. Třeba focení pro e-shopy je o mnoha outfitech. Pak dělá člověk například kampaň, kde je jen pět outfitů, což je pohoda. Ale v Indii je hodně práce právě pro internetové obchody. Fotí se z různých stran, což je celkem dost namáhavé a je za to nejméně peněz.“
Co vás v Indii zaujalo, na co nezapomenete?
„Co je tam dobré, a užíval jsem si to, bylo jídlo, které mají chutné a levné. V různých občerstveních se člověk nají třeba za třicet korun. Vše je tedy hodně pálivé. Než jsem si na to zvyknul, tak to nějaký čas trvalo.“
Říkal jste, že jsou Indové dost rázní. Vy sám jste nějaký konflikt neměl?
„Ne, on by si tam na mě nikdo moc nedovolil, už proto, že jsem byl o hlavu větší než většina z nich a navíc se dá říci, že respektují cizince. Vnímají člověka trochu jako celebritu.“
Cizinec je automaticky za celebritu?
„To ne, ale když vidí vysokého mladého kluka s určitým vzhledem, už tuší, že to bude asi model a mají k němu respekt.“
Nestydím se vůbec
A po kanoistice jste se nepoohlédl?
„Jo, bylo tam takové veliké jezero a cestou domů jsem vždy viděl, že lidi jezdí na kánoi. V jeden den volna jsem tam jel, ale před klubem mě zastavil jeden pán, kterému jsem vysvětlil, že jsem kanoista a rád bych si zapádloval. Odpověděl mi, že běžný člověk kanoistiku dělat nesmí, to můžou jen příslušníci armády nebo jejich děti.“
Jak tam kanoistika vypadala?
„Fakt špatně. Nevím, jak na tom byli sportovci s technikou, ale kánoe a celkové podmínky opravdu nebyly dobré, stará dřevěná loděnice a tak. Nejsou zkrátka peníze. Je tam celkově hodně chudých lidí. I v místě, kde jsem pracoval. Docela dobré peníze si vydělají fotografové, ale ostatní, co mi třeba pomáhali s oblékáním...“
Pomáhali s oblékáním?
„Ano, já si zapínal košili a oni mi už pomáhali nazouvat boty a zavazovali tkaničky, aby to bylo rychlé. A ti, co mi pomáhali, si třeba vydělali v přepočtu šedesát korun na den. Oni s tím nějakým způsobem vyžijí, protože koupí pytel rýže a nějakou zeleninu, ale rozhodně si na nic nenašetří.“
Jak tedy budete na půlrok v Indii vlastně vzpomínat?
(zamyslí se) „Asi v dobrém. Poznal jsem pár lidí, s nimiž jsem v kontaktu dodneška. A naučilo mě to i určité odolnosti. Taky jsem se naučil vařit, prát, trochu uklízet. (rozesměje se) Prostě postarat se sám o sebe. Co se týká modelingu, zase tak přínosné nebylo. Spíše jsem se naučil, co je co.“
Co stesk po rodině? Například s bratrem Kryštofem jste byl vždy hodně sehraný.
„Většinou ty první dva měsíce, když jsem takhle někam odcestoval. Ale jinak každou neděli volám domů. S tátou mluvím hodinku, stejně tak s mámou a pak s bráchou. Takže když potom přijedu domů, nemám jim moc co vyprávět, protože jsem s nimi mluvil každý týden. S rodinou jsem tedy hodně v kontaktu. Dneska je to ohromně jednoduchý, člověk může volat po celém světě.“
Po půl roce v Indii jste se přesunul kam?
„Na Vánoce jsem jel domů a pak letěl na Filipíny, kde jsem strávil čtyři měsíce. Odtamtud pak do Bangkoku, hlavního města Thajska, kde jsem pracoval dva měsíce.“
A jak bylo na Filipínách?
„Tam se mi to líbilo asi nejvíc. Filipínci jsou super lidi, takoví fanoušci. V Indii mi třeba přes sociální sítě nikdo moc nepsal, ale na Filipínách mi přibylo tisíce fanoušků na Instagramu. Hodně mi psali ‚Lukáši, jsi super, fandíme ti!‘ Opravdu mě podporovali, na sociálních sítích jsou velmi aktivní.“
Jak si vás vlastně všimli?
„Přes mou agenturu, která publikovala nějaké fotky s upozorněním, že jsem ve městě.“
Projevovalo se to fanouškovství nějak i na ulici? Zastavovali vás?
„Jo, docela často se stávalo, že se se mnou chtěli vyfotit. Tam se hodně hledí na to, jak člověk vypadá. Asi jsem se jim tedy líbil, tak mě zastavovali často. A nejvíc toho samozřejmě bylo, když jsme měli nějakou přehlídku. Vidí-li, že člověk jde přehlídku, považují ho za slavného.“
A jak se tam lidé chovají k sobě navzájem?
„Jsou ohromně mírumilovní, naprostý opak proti Indům. Za celé čtyři měsíce jsem neviděl jediný konfl ikt. Vůbec.“
Co vám Filipíny daly v rámci kariéry?
„Hrozně moc. Hodně mě tam naučili pózovat a hrát. Říká se, že model je herec před fotoaparátem. V tomto směru to byla veliká škola.“
Mimochodem, má se za to, že je modeling změkčilé povolání. Jak to vidíte vy?
„Mě to baví, beru to prostě jako svou práci a nestalo se mi, že by po mně někdo chtěl něco divného.“
Chování je tedy profesionální?
„V pohodě. Samozřejmě, že je tam více homosexuálů. Já proti nim nic nemám. Je pravdou, že když člověk do toho prostředí poprvé přijde, je to změna. Nikde jinde tolik gayů není, ale za nějaký čas to ani nevnímáte. Mě prostě zajímá ta má samotná práce.“
Nic nepříjemného jste v tomto směru nezažil?
„Ne, nikdy jsem nezažil, že by se ke mně choval někdo nějak nepříjemně a nějak mě otravoval. Neříkám, že mi nějací kluci nepsali, ale nikdy ne z práce. Mají respekt a ani se to nesmí. Dejme tomu, že by mě fotila fotografka, která by se mi líbila. Nesmí se však to, že bych jí třeba napsal, pojď se sejít. Udržuje se profesionální odstup.“
Z Filipín jste zamířil do Thajska. Veliká změna?
„No, Thajsko na mě nezapůsobilo moc dobře. Hlavně proto, že tam nebyla tak dobrá práce a na tom mi záleží nejvíc. Přijel jsem a měl hrozně málo castingů. Když nemáte castingy, nemůžete mít ani práci. Přímá úměra. Bylo to tam pěkně, krásné pozlacené chrámy, ohromné. Ale jinak jsem z toho na větvi moc nebyl.“
A co tamní jídlo?
„No, mají tam různé zvláštnosti. Na ulici lze koupit grilovaného krokodýla nebo smažené škorpiony. Což je paradox, protože to nejsou původní thajská jídla. Je to jen atrakce pro turisty, jako u nás trdelník, který přitom pochází z Maďarska nebo Rumunska.“
Místo trdelníku krokodýl.
„Přesně tak. A nechutná nijak zvláštně, je to jak kuřecí maso. A smažený škorpion není dobrý vůbec, chutná jako smažená kůže.“
Když říkáte, jak je pro vás práce důležitá, co vás vlastně na modelingu nejvíc baví?
„Baví mě samotné focení. Co si fakt nejvíc užívám, je, když dostanu kampaň a ráno se jede ven z města na nějakou hezkou destinaci. Mám rád samotné focení, a když jsem na pěkném místě, je to pro mě úplně nejvíc. V Thajsku jsme třeba ráno nasedli čtyři modelové do auta, vyjeli jsme do přírody, takové polodžungle, byla tam fajn atmosféra... To je příjemný. A je to něco jiného, než když vlezete do studia a fotíte osmdesát outfi tů. Modeling je opravdu dobrý jenom někdy.“
Jak jste na tom se studem? Na Instagramu máte fotky, na nichž jste skoro nahý, to vám nedělá problém?
„Já se nestydím vůbec. Možná ze začátku mi to připadalo zvláštní, ale pak jsem zažil i to, že jsme fotili venku, kde bylo hrozně moc lidí... Když tohle člověk jednou překoná, tak ho nic nepřekvapí. Jeli jsme i metrem a fotograf mi řekl ‚Tancuj!‘ Plný vagon, že jsem se nemohl ani hnout a já měl začít tancovat. No, zatančil jsem. Po takových zkušenostech člověka běžné focení nijak nevyvede z míry.“
Ke kanoistice se vrátit už nechcete, ale sportem žijete dál, je to tak?
„Jo, hodně sportuju, abych si udržel postavu. Chodím běhat, což se mi jednou nevyplatilo právě v Thajsku.“
Povídejte...
„Přestal mě bavit běžecký pás, a řekl jsem si, že půjdu ven. V Thajsku ale moc nejsou parky, kam by se šel člověk proběhnout. Tam lidi ani moc nechodí ven, je takové vedro, že se jen přechází z místa na místo. No a já vyběhl ven a najednou jsem byl v takové chudší čtvrti, kde se povalovali různí psi. Když jde člověk pěšky, nechají vás být. Ale já běžel, měl sluchátka v uších, a najednou i přes hudbu slyším štěkání. Ohlídnul jsem se, za mnou čtyři psi. Hodil jsem nohy na ramena, ale jeden mě stihl chytit. Setřásl jsem ho a sprintoval dál. Když jsem jim utekl, podíval jsem se na nohu, ze které mi teklo hodně krve.“
Dost nepříjemný zážitek.
„Jo ale ani to moc nebolelo, spíš jsem se jen bál, že bych mohl něco chytit. To opravdu nebyli žádní hezcí pejsci, co je tu lidi vodí na vodítku. Byli to vypelichaní vořeši. Zavolal jsem do nemocnice, kde mi dali několik injekcí a bylo to v pořádku.“
Na jaké úrovni je tam zdravotnictví?
„Velmi dobré. Profesionální.“
Krása se rychle okouká
Co vám vlastně dala kanoistika? Třeba i s ohledem na současnou kariéru.
„Dala mi moc. Určitě disciplínu, schopnost se kousnout. Někteří modelové to nemají, řeknou si, jsem unavený, nejdu nikam. Já pořád makám, snažím se zlepšovat. Vidím, že ostatním je vše celkem jedno, chodí si užívat na párty. Ale já mám i díky kanoistice větší cílevědomost. I kdybych nedělal modeling, ale úplně jinou práci, budu v ní chtít být co nejlepší. To vím. A taky mi ten sport dal postavu. Posiloval jsem už od mala, hodně jsem běhal. Mít dobré tělo se hodí, když se člověk fotí v plavkách nebo spodním prádle. Máte pak i víc možností se uplatnit. S dobrou postavou má člověk prostě navrch.“
Jako model na cestách, jak těžké či lehké to máte se seznamováním?
(usměje se) „Tak jednak je tam člověk pořád v kontaktu s modelkami…“
A tam se na tu profesionalitu zapomíná? Říkal jste, že vztah s fotografkou by byl porušením určitých pravidel. Mezi modely a modelkami to neplatí?
„Ne, na to se kašle. (směje se) Člověk s nimi bydlí. Je to tak, že je apartmán kluků a apartmán holek, naproti sobě. Takže se chodí na párty a tak dále.“
Taková olympijská vesnice.
„Jo jo. A pak když jde člověk na nějakou párty, potkává i místní holky. Třeba ty filipínské jsou moc hezké. Za nimi jsem vždy normálně šel a zeptal se jich... Dneska už se nikdo neptá na číslo, ale na Instagram, kde člověk hned vidí jejich fotky a může jim napsat.“
Ale zatím z toho nebyl nikde dlouhodobý vztah?
„Ne, dlouhodobý ne. Zažil jsem ale několik dvojic v modelingu, které spolu cestují, ale takových párů je opravdu jenom málo. Většinou není možné, aby cestovali spolu. Takže mě ani neláká najít si holku, s níž budu dva měsíce, ona pak odjede do Číny, já do Dubaje a budeme si psát. K čemu by to bylo?“
Když jste zmínil Instagram, vzpomněl jsem si, že o vás s bratrem kolovala historka, jak jste se ubytovali na soustředění v Americe přes seznamovací aplikaci Tinder. Je to pravda?
„Jo, je to pár roků zpět. Přiletěli jsme do Ameriky na soustředění. Tři týdny jsme bydleli na Newport Beach, celá skupina. Zaplacený dům, bydlení v pohodě. Pak jsme se přesunuli do olympijského centra v Chula Vistě, kde nám po třech týdnech končilo ubytování a my měli ještě asi šest dnů do návratu. A teď co? Trenér nám řekl, ať si objednáme ubytování, což nám připadalo hodně drahé. No a mě napadlo, že bychom mohli ušetřit peníze.“
A tak přišla řada na rozhození sociálních sítí…
„Já jsem si už během toho pobytu našel jednu holku přes Tinder a napsal jsem jí, že s ní pojedeme autem třeba na pláž. No prostě, byl jsem vyčůranej. Původně jsme se chtěli jen s ní svézt za levnějším ubytováním. Zeptal jsem se jí, jestli o něčem neví a ona nám nabídla, že můžeme být u ní. Tak jsem říkal, že jo. A ušetřili jsme hodně peněz, v Los Angeles je vše hrozně drahý. Spali jsme u ní, ona nám i dělala perfektní snídaně, chovala se k nám skvěle. My jsme jí za to koupili lístek do obřího zábavního parku. Určitě jsme jí to tím ale plně nevynahradili. Bylo to spíše takové symbolické.“
Je vůbec někdy dobrý vzhled i nevýhodou?
„Kdybych řekl, že ano, tak bych asi lhal. Například přes sociální sítě holky zajímám dost. A hezkých je hodně. (pousměje se) Málo je ale těch, se kterými si můžu pořádně popovídat a zasmát. To je nevýhoda krásy. Strašně rychle se okouká. Zažil jsem to i z druhé strany. Dvakrát se mi stalo, že jsem byl venku s opravdu krásnou holkou, líbila se mi, bavila mě, a pak mi přestala psát. Takže jsem zřejmě neseděl já jí. Krása je prostě hodně o prvotním efektu.“
Čeho byste chtěl v modelingu dosáhnout?
„Krátkodobý cíl je, že bych se chtěl od nového roku uchytit v Evropě. V Asii je moc rušno, když přijedu do Prahy, mám pocit, že tu nikdo není. A dlouhodobý plán je, že než skončím s modelingem, chtěl bych se propracovat do Ameriky, do New Yorku nebo Los Angeles.“
LUKÁŠ HÁJEK |
Narozen: 13. listopadu 1995 (24 let) |
