Nejprve herec Jakub Štáfek jako malý Matěj Jordán zhmotnil mnoha babičkám toho jejich vnoučka. Pak v seriálu Specialisté vyrostl, zmužněl a svým ležérním chováním zaujal mladé ženy a dívky. Kde však podle mého zanechal největší stopu, tak u teenegerů rolí fotbalového trotla Laviho v seriálu Vyšehrad. Naposledy upoutal svojí skutečnou bitkou v MMA kleci, kde svůj první zápas vyhrál na KO. Možná vás u něj překvapí jeho sečtělost, pohotovost, chuť se nad sebou zamýšlet, měnit a nebrat se moc vážně.
Hned po vašem vítězném souboji v Oktagonu nad Slovákem Peterem Benkem se na Twitteru objevila vaším jménem výzva na souboj se šéfem Slavie Jaroslavem Tvrdíkem . Teď víme, že vy jste to nebyl…
„Jo jo, to byl nějaký fake, já za tím nestojím. Twitter nepoužívám a ani Lavi (Jakubova postava fotbalisty ze seriálu Vyšehrad, pozn. red.) ho taky nemá, byť je to idiot, tohle by neudělal. Musím ocenit reakci Tvrdíka, který opět nezklamal."
OK a u někoho jiného vás ruce nesvrbí?
„Jasně, když už, mám tam jiné adepty, kteří by si to zasloužili.“
A to?
„No třeba Jaromír Soukup .“
Bacha, on je bývalý boxer.
„Ale no jo, on si ty svoje soupeře platil. Všichni víme, proč v tom profi ringu má jen jednu prohru. Platil soupeřům, aby jim mohl dát KO. Dokonce na Youtube jsou některé zápasy, které jsou až komické. On rozdává rány, které by nikomu neublížily a protivníci se svíjí v krutých bolestech. Když o tom ale přemýšlím, on je vlastně tak smutná figura, že ani Soukup by za to nestál a v plánu někoho vyzývat teď nemám.“
Netušíte, kolik takové KO mohlo stát?
„To nevím. On v té době zápasy pořádal a sám si na nich boxoval. Třeba to kupoval jako nějaký balíček. Dáš mi tři KO a já ti umožním přes firmu Médea někde nějakou reklamu. Možná, netuším, ale u nás je vše možné.“ (smích)
Která část těla by vás ještě nyní zabolela, kdybych vás do ní po zhruba týdnu udeřil?
„Pravý nárt. Mně se podařilo si týden před zápasem udělat výron kotníku. Ono to vlastně možná bylo dobře, protože jsem si alespoň mohl odpočinout. Já musím totiž pořád něco dělat. Kromě toho nártu se cítím po týdnu v pohodě.“
A jak se vám podařilo si udělat ten výron?
„To snad ani nemůžu říct. No, při poslední minutě ostrého tréninku, dělali jsme sparingy, skončili jsme a měli jsme se vystínovat. A za mnou byla taková malá loužička na žíněnce a co myslíte... Noha mi po ní uklouzla a otočila se.“
Váš zápas trval 69 vteřin. Je to teď vaše oblíbené číslo?
„Já mám 44.“
Dobře, tak jinak. Od dubna se na zápas připravujete a pak je záhy konec. Je to spíš úleva nebo vás naštvalo, že to nebylo delší?
„V tu chvíli to byla úleva a teď s odstupem času mě mrzí, že jsem toho nemohl prodat víc. Těšil byl mě i delší pěkný a prohraný zápas. Moje milá mi řekla, jak je ráda, že to bylo tak krátký, protože když si to budu doma pouštět opakovaně na televizi, nebude to na tak dlouho.“
Jak vypadaly dny před zápasem. Byl třeba zákaz sexu, abyste se nevyčerpal?
„Takhle úplně ne, ale řekli jsme si doma, že den před zápasem prostě ne. Poslední koitus byl týden před zápasem, pokud vás tohle zajímá. (smích) On to má každý jinak a třeba Pavel Salčák, který měl první zápas celého turnaje, to musel den před fightem porušit.“ (smích)
A zápasový den vypadá jak?
„Moc nervózní jsem popravdě nebyl. Ráno jsem si šel zaběhat a velmi opatrně zastínovat, abych ochránil kotník. Pak jsme šli s přáteli na brunch a několik cizích lidí, které jsem potkal cestou do restaurace mi přálo štěstí na večer, což bylo moc dojemný. Pak jsem doma asi do čtyř odpoledne odpočíval a poté odjel do O2 areny. Tam se do mě navalila energie a já byl úplně k neudržení. Nejvíc nepříjemné bylo to patnáctiminutové čekání v tunelu, než nastoupíte. Hala mě skvěle přivítala a písnička od Helenky Vondráčkové To tehdy padal déšť tomu dodala koule.“
Musel jste v sobě hodně řešit, že musíte soupeře pořádně praštit do obličeje, kopnout a podobně?
„Musel. Já jsem humánní člověk a není mým denním chlebem někomu ubližovat, nikdy jsem se nerval a násilí je mi vlastně nepříjemné, vyhýbám se mu. Už kdysi dávno, když jsem začínal boxovat, to byl problém. Musíte umět přepnout, před tréninkem jdete na kafe, bavíte se, pak na tréninku do sebe řežete hlava nehlava a po něm jdete zase na pivo a normálně se bavíte. Dát ránu a sám ji umět přijmout bylo pro mě opravdu hodě těžké. Tohle se ve vás zlomí, když se naučíte myšlenky v hlavě vypnout. Proto jsem kvůli MMA začal spolupracovat s mentálním koučem Petrem Žídkem, abychom s tou hlavou pracovali.“
Stane se někdy, že to tak bolí, že se člověk rozbrečí?
„To se mi při tréninku nestalo a ani jsem to nikdy neviděl. Spíš možná po tréninku, když jste frustrovaný, že vám něco už dlouho nejde. Tohle může být hlavně ze začátku, kdy pořád dostáváte nakládačku a nejste schopni to vrátit. To je deprimující. Vím o čem mluvím. Jinak já jsem toho názoru, že slzy jsou v pořádku. Je to zdravá emoce. Já třeba teď opravdu už týden brečím, protože jsem z toho zápasu upřímně dojatý. Už v oktagonu jsme měl co dělat, abych to nespustil. (smích)“
Když jste už dobrou ránu dal, měl jste tendenci se hned omluvit?
„Jo, jo měl, ale bylo mi řečeno, ať to nedělám. Teď se řežeme, tak to je. A až to toho dotyčného bude bolet, sám si řekne. Když se neustále omlouváte, pořád řešíte hlavu a u tohohle sportu se na to musíte holt vykašlat. Po pravém háku, který jsem dal Peterovi při tom velkém mém zápasu, jsem řešil, zda je v pořádku. A o tomhle by ten sport měl být, o respektu a úctě. Měl jsem z vítězství radost, ale i starost o něj. Mlelo se to ve mně.“
Uvědomujete si, že váš úder může být natolik přesný a tvrdý, že pro soupeře může být i fatální?
„To může, ale nad tím nechcete přemýšlet, nechcete tohle do hlavy vůbec dostat. MMA je ale trochu něco jiného než box, kde do hlavy dostáváte pecky permanentně. Při MMA tolik ran na hlavu není. Fuj, pryč s touhle otázkou.“
Co pro vás bylo v celé přípravě vlastně nejtěžší?
„Asi všechno. Boxujete, kopete, někdo vás pořád hází na zem, kde vás mlátí, škrtí. Ze začátku mě to nebavilo, protože mi to nešlo a permanentně mě někdo bil. Je to frustrující. Normálně jsem přitom pracoval, takže občas jsem toho měl plné zuby. Jenže já mám tu povahu, že když se pro něco nadchnu, jdu za tím hlava nehlava.“
Změnilo vám to nějak život?
„Určitě, třeba nové pohledy a rady mentálního kouče. Můžete se svěřit třetí nezávislé osobě, což vřele doporučuji. Často se odblokují nějaké nepříjemné a klíčové věci, které kámošovi, nebo své milé říct nechcete. V bojových sportech se pohybuji zhruba dva až tři roky a myslím, že jsem se stal zodpovědnějším. Když se ohlédnu zpátky do přípravy, musím přiznat, že mě vlastně bavila strava, trénink, bolest, regenerace. Potřebuji mít v životě cíl, řád a být v lehkém permanentním stresu, který mě nutí něco dělat a nebýt líný.“
A co na to mlácení říkají rodiče?
„Máma si myslí, že jsem magor, ale po tom zápase jsem s ní telefonoval a jelikož ví, že se pořád hledám, tak se mě poprvé upřímně zeptala, zda to třeba není ta cesta, kam dál. Ona vidí, že mě to baví a že mi to celkem jde a že mi řád bojovníka MMA dělá v životě dobře. Moc mě to potěšilo. Ale zda se tím směrem vydám, netuším. Spíš se budu potichu připravovat a udržovat ve formě a možná někdy zase. Uspím v sobě bojovníka a jednou ho třeba zase vzbudím.“
A jak si nejlépe odpočinete?
„Na chalupě v Rokytnici s knížkou, Teď nedávno se mi podařilo odbourat výmluvu, že v Praze nedokážu přečíst knížku, že na to musím mít klid. A od té doby jsem za měsíc přečetl čtyři knížky.“
O to se snažím taky, co mi doporučíte?
(smích) „Abych vás inspiroval, jo: Cesta pokojného bojovníka, Návrat pokojného bojovníka, Štvanec, Umění války v komiksové podobě, komiks Kriminál, Maus. Pak je super kniha Bláto, pot a slzy od Bear Gryllse, Gomora, Cesta od McCartyho, u té jsme strašně brečel. Drsná a tvrdá knížka je Prošel jsem si peklem Osvětimi.“
Co vlastně teď budete dělat? V nekonečném seriálu Ulice jste asi po "šedesáti" letech, skončil...
„Po 69. Co bude dál, uvidíme. Za měsíc letím s kamarádem na trip do Afriky a až se vrátím, tak třeba budu režírovat jeden seriál. A pak budeme připravovat celovečerní Vyšehrad. Jinak je vše otevřené.“
Vy jste takový provokatér a šprýmař.
„No já mám na to provokování postavu dementa Laviho, jinak Jakub Štáfek je hodný, milý kluk, introvert.“
Dobře, ale provokujete rád.
„To ano. Já mám rád humor, který je někdy na hraně a možná občas i za ní. Líbí se mi nekorektní věci, černý humor, nadsázka. Ale dokážu poznat co je už moc. Nejsem zase takový dement, abych po zápase, který vyhraji, rovnou vyzýval pana Tvrdíka na souboj. Rád se opírám do českého fotbalu, protože se to nabízí. tady to vedou lidé, kteří by jinde na Západě u toho být vůbec nemohli a asi by pravděpodobně i seděli.“
Stalo se vám, že jste svůj vtípek přestřelil?
„Určitě. Ale jsem schopný tu chybu uznat. Vím, že nám spousta lidí v jednom díle Vyšehradu vyčítala Milana Škodu , za jehož manželkou chodí fotbalista Lavi, když je reprezentační sraz. To jsem si vyslechl, proč jsme si zrovna vybrali Milana, který je skromný a hodný kluk, když tady jsou lepší adepti typu Limberského nebo Fenina. Chápu, že pro někoho to mohlo být za hranou, ale nám to právě přišlo vtipný, ten kontrast. Ještě jedna věc mě napadá a je to zase spojené s Lavim a seriálem Vyšehrad, kdy jsem v MOL cupu za ně opravdu na chvíli nastoupil proti Slavii. Bylo mi vyčítáno, že dehonestuji fotbal. Martin Fenin k tomu řekl, že moje vystoupení při tom utkání bylo tisíckrát horší pro český fotbal než to, co kdy udělal on. To mě pobavilo. Fotbal byl vždy pro zábavu a nechápu, čím tenhle blonďatý idiot Lavi mohl v utkání, které bylo jasně rozhodnuté, ublížit českému fotbalu.“
A proč jste v tom zápasu nastoupil? Peníze? Reklama seriálu?
„Nebudu lhát, že to nebyla pro Štáfka příležitost, jak nastoupit v takovém utkání. Mohl jsem si trochu potěšit ego. A jelikož se tím už netajíme a máme s Vyšehradem plán na celovečerní film, brali jsme to i jako dobrý marketingový tah, oživení značky, protože hlavní postava Lavi už nějakou dobu „spal“. Je skvělý, když se vám povede po dvou letech zhmotnit seriálovou postavu a ona fakt nakonec nastoupí v reálném utkání. To nás baví. Je to vlastně také provokace, tak o to líp.“ (smích)
Někde jsem nedávno zaznamenal v titulku zmínku o heroinu, která vyzněla, jako kdybyste ho někdy bral. Jak to tedy je?
„Po zápase se mě zeptali, jaký to je pocit takhle vyhrát, a já odpověděl replikou mé oblíbené postavy z filmu Trainspotting. Já si to trochu upravil a řekl, že je to lepší než orgasmus a heroin, který jsem vyzkoušel minimálně třistakrát ve svém životě. Byl jsem v totální euforii. Ta nadsázka v té odpovědi byla jasná. Já si nikdy nic v životě nepíchnul. Ta autorka pak udělala titulek: Jakub Štáfek po zápase přiznal heroin. V textu se o tom pak už nic nepíše. Normálně je mi fuk, co si kdo o mě myslí a píše, ale v tomhle případě jsem se rozhodnul, že se budu soudit. Jednou se budu chtít dětem tím zápasem třeba pochlubit a nechci, aby na ně vykouknul tenhle titulek. Přiznám se, že jsem experimentoval, vyzkoušel jsem toho celkem dost, ale vše s mírou. Stále žiju, to je hlavní. Definoval bych to jako období sbírání dat, na jejichž základě proběhla analýza.“
Vy jste kvůli zápasu odmítl účinkování ve StarDance. Víte, jak jste mohl být slavný? Mrzí vás to?
„Budete překvapený, ale mrzí. Jsem rád, že jsem se rozhodl pro Oktagon, ale přiznám se, že když mi zavolali z ČT, upřímně mě to potěšilo. Je to velká prestiž, dokonce jsme se rozmýšleli, zda bych nezvládl obojí. Ale ono by to prostě nešlo, nemohl bych se tomu věnovat naplno a já když půjdu do StarDance, tak to budu chtít přece vyhrát, ne? Když by nabídka znovu přišla, tak ji rád přijmu.“
A vy jste jako dobrý tanečník, ano?
„Nejlepší tanečník disco, ale moc to nerozbaluji, abych ty nebožáky neztrapnil. Víte z čeho to je hláška?“
Ha, Sklepáci?
„Jste blízko, je to Kouř od Tomáše Vorla .“
Čím jste jako malý chtěl být?
„Popelářem, protože jsem měl vychytaný systém vynášení odpadků z bytu. Zvládl jsem i čtyři koše najednou, držet je pořád v ruce, přivolat výtah, zmáčknout nosem tlačítko, otevřít dveře a vysypat do popelnice. Dokonalost sama. Časem mi tohle bylo málo a já to jel na čas (smích). Pak se díky videopůjčovně Radost u mě projevily filmařské pudy a chtěl jsem být režisérem.“
A konkrétně vás formovalo jaké dílo?
„South Park. Vidět peklo na Zemi v devíti letech a souložícího Saddáma Husajna se satanem vás prostě ovlivní. (smích) Samozřejmě. že jsem sjížděl snad úplně všechno. Andy Kaufmann, Jim Carrey , Sacha Baron Cohen - ty jsem miloval.“
Jste šťastný člověk?
„Definovat štěstí není vůbec jednoduché. Snažím se dělat kroky k tomu, abych byl šťastný, ale stále se hledám. Chci být lepší, než jsem byl, hlavně dobrým příkladem pro své děti. Dalo by se říct, že pořádám svůj vlastní hon na štěstí.“
| Jakub Štáfek (29) |
|
O lidech v MMA a využití boje v reálném životě
Nevadí vám, že se kolem MMA motá celkem dost podivných "typů"?
„Někteří lidé kolem MMA mi vadí. Ale co naděláte. On je to mačo sport a u těch to tak bývá i ve světě. Spousta kluků jsou rváči a je to pro ně lifestyle. Dřív dělali security a teď se transformují do sportovců. Na druhou stranu potkám hodně těch, kteří jsou opravdu dobré duše a v reálu by nikdy nikomu neublížili a mají to jako sport. V každém prostředí najdete nějaké postavičky, podívejte se na český fotbal, hokej. Někteří ti majitelé to je peklo. Starka, Pelta .“
Jak řešíte provokace v reálném životě?
„Myslím, že tohle umím zvládat. Nepouštím se do žádných konfrontací, radši sklopím uši a odejdu. Jednou jsem málem dostal do držky za to, že se v seriálu nechovám hezky ke své setře. Držel mě nějaký týpek pod krkem a řval na mě, že jestli své chování nezměním, že mě zbije. Asi jsem tu roli dobře hrál.“ (smích)
