Na vrcholové úrovni zvládá jak šestkový, tak i plážový volejbal. K oběma sportům navíc smečařka extraligového Olympu Praha Anna Komárková (23) studuje Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Zatímco ona sportuje, její spolužáci už získávají potřebnou praxi v advokátních kancelářích. „Když řeknu, že si vydělávám volejbalem, tak na mě koukají,“ usmívá se letošní beachvolejbalová mistryně republiky v hale Komárková.
Jak dokážete skloubit hraní dvou sportů na profesionální úrovni a k tomu studium práv?
„Já bych řekla, že práva jsou jedna z mála škol, která se dá skloubit s časově náročným sportem. Nás je teď v ročníku přibližně pět set. Tím, že je nás tolik, je vypsáno strašně moc cvičení. Třeba od šesti večer. Takže já třeba můžu po tréninku jet ještě do školy úplně bez problémů. Zároveň ale má člověk zabité i víkendy. Je fakt, že přes semestr je to pohoda, ale pak během zkouškového období bych potřebovala mnohem víc času. Tam teprve začíná to peklo (úsměv). Je to o tom zatnout zuby. Teď mě čeká poslední zkouškové období a pak příprava na státnice.“
Je těžké v sobě najít sílu jít ještě po trénincích večer do školy?
„Je to hrozně na morál. Ale já to takhle mám už od prváku, takže jsem si na to nějakým způsobem zvykla. Když je to třeba po dvoufázovém tréninku, tak jsem úplně vyřízená a nikam se mi nechce. Spíš je to o tom, abych tam pak neusnula (smích). Ale už jsem si na to navykla. Možná je pro mě lepší chodit do školy v šest večer než v osm ráno.“
Nepřekáží vám občas sport ve studiu?
„Musím říct, že v tomhle mi trenéři hodně vychází vstříc. Ze soustředění jsem odjela večer. Holky měly ráno ještě trénink, ale já už musela do školy. Olymp je složený převážně z mladých holek a je tu spousta studentek, tak se nám snaží pomáhat. My se samozřejmě taky snažíme uzpůsobit si rozvrh ve škole tak, abychom splňovaly kvantitu tréninků.“
Takže žádné úlevy ve škole kvůli sportu nemáte?
„Určitě ne. Furt to jsou právníci (smích). Tam nikoho moc nějaký sportovci nezajímají. A když řeknu, že si vydělávám volejbalem, tak na mě koukají. Tam si minimálně 80 procent lidí při studiu přivydělává prací v advokátkách.“
Může být nedostatek praxe pro budoucí právničku komplikací?
„Doufám, že ne. Dřív jsem byla rozpolcená, že hraju volejbal a nesbírám nikde zkušenosti. Ale má učitelka na právnickou francouzštinu mi řekla hrozně hezkou větu, že pracovat pak budu celý život, a že volejbal můžu hrát teď. Maratonec se prý taky nevyčerpá hned na začátku závodu.“
Vy hrajete část roku za Olymp a část roku beach. Dělá vám přechod z palubovky na písek problémy?
„Dělá. Hlavně přechod z haly na písek. Obráceně to jde dobře. Po beachové sezoně mám vyšší výskok, odpočaté klouby a kromě toho jsem rozehraná. Na beachi mě nemůže nikdo vystřídat. Z šestek na beach je to horší. Najednou fouká a svítí. Blbě se běhá a skáče. Míč neposlouchá. Technika odrazu je jiná…“
Nevadí v klubu, že se beachvolejbalová sezóna s tou šestkovou v krajních bodech překrývá?
„Záleží na tom, jak s Olympem dopadneme. Jestli z play-off vypadneme, nebo postoupíme do semifinále. Já jsem ale primárně zaměstnancem Centra sportu Ministerstva vnitra PVK Olymp Praha, takže pro mě to je jasné. Z pracovně-právního poměru vyplývají jasné povinnosti. Takže my jsme se domluvili, že přes léto můžu být na písku. Ale v životě by mě nenapadlo vlézt před koncem šestkový sezóny na beach, protože bych si tím rozhodila úplně všechno. Časováním začínaje a údery konče.“
„V půlce beachové sezony se těším na šestky, v půlce šestkové zas na beach.“
V dětství jste dělala více sportů. Dokážete z toho nyní čerpat?
„Já jsem ještě před volejbalem vyrůstala na plavání. Ještě jsem k tomu dělala aerobic, ale jak to přestalo být jen tancování a začali mě rvát na kladiny, tak jsem tam chodit přestala. Řekla jsem mámě, která je volejbalistka, jestli bych nemohla taky hrát. Takže jsem pět let hrála volejbal a ještě k tomu závodně plavala. A musím říct, že pro to tělo to bylo mnohem lepší, než kdybych byla jenom na palubovce. Když jsem pak šla na gympl, tak jsem si musela vybrat. Na volejbale už jsme měli víc jak dva tréninky týdně, takže už to nešlo moc skloubit. Ale volba byla jasná. Plavání je individuální a mě to moc nebavilo. V partě s holkama je mnohem větší sranda. Tak jsem si vybrala volejbal. Nakonec jsem ale ráda, že mě naši nenechali dělat jen jeden sport. A to i teď. V půlce beachové sezony se těším na šestky, v půlce šestkové zas na beach. To střídání sportů mě baví pořád a vůbec mi nepřijde na škodu.“
Využijete v šestkovém volejbale dovednosti z toho plážového a naopak?
„Snad mi to trenéři neomlátí o hlavu, ale řekla bych, že na písku v obraně v poli se hráč naučí mnohem lépe soupeře přečíst. Kromě toho díky písku máte pak rychlejší start na balon. Po čtyřech měsících na beachi se to v té tělocvičně promítne. Obráceně to taky funguje. Na beach si z šestek můžete přenést skákaný servis a techniku blokování. Ale hlavně psychickou a mentální sílu. Každý víkend, někdy i přes týden, hrajete mistráky. Pořád je na vás vyvíjen tlak. Ať už od holek, nebo od trenéra.“
Přenesla jste si z jednoho sportu do druhého naopak nějaký zlozvyk?
„Jo. Krčím ruce na příjmu. To jsem se naučila na beachi. Protože tam stačí dát balon dál od sítě, než na šestkách, kde musí přilítnout dvacet centimetrů od sítě. Snažím se na tom furt pracovat a furt si na to myslím. Občas mi to ale ujede a skrčím je. Na písku zase zbytečně moc smečuju. Ze šestek jsem zvyklá útočit tvrdě. Musím říct, že když hraje člověk pátý šestý zápas, tak ty síly dojdou rychle. Tvrdý útok na písku je docela fyzicky náročný.“
„Pro mě je to strašně těžký se od volejbalu citově oprostit.“
Napadlo vás, že byste zůstala jen u jednoho druhu volejbalu?
„Napadlo, akorát jsem si nemohla vybrat u kterého (smích). Ale kdybych teď začala pracovat, tak bych si vybrala beach. Na šestkách se musím podřizovat patnácti dalším lidem. Beach si můžete nastavit a ovlivnit podle sebe. Byť mě to hrozně mrzí. Já ty šestky miluju.“
Máte nějaké plány, až dokončíte školu?
„Já už asi pět let říkám, že tohle byla moje poslední šestková sezóna. A už mi to nikdo nevěří. Ale já to zase řeknu. Myslím, že toto je má poslední šestková sezóna. A myslím, že potom asi začnu vydělávat peníze tím nejtrapnějším možným způsobem, a to prací. Pro mě je to strašně těžký se od volejbalu citově oprostit. Snad bych mohla hrát někde třeba první ligu, abych se těch šestek nemusela zbavovat úplně.“
