Není nejvyšší ani nejsilnější, svou kariéru měla vždy postavenou na jiných vlastnostech. Za tenisáky běhá nadšeně jak retrívr a připravuje se na to tvrdým drilem, který podstupuje ráda. Ani ve 33 letech neztrácí Barbora Strýcová nic z nadšení pro sport, až si teď sama vyčítá, že začala mluvit o konci své dráhy. Ten může být dál, než se zdá. „Cítím se skvěle, ani sama sobě nedokážu pořádně zdůvodnit, proč bych měla tenisu nechat,“ vypráví na úsvitu své sedmnácté profesionální sezony, do níž jde s velkými sny. A nedivte se, pokud se vrátí i do Fed Cupu...
Desetikilometrový běh je schopná dát v tempu pět minut na kilometr, na bench press prý zvedne i padesát kilo, což není o moc méně, než sama váží. Potit se, přemáhat bolest a mít dobrou náladu díky vyplaveným endorfinům, to je svět Barbory Strýcové, světové jedničky ve čtyřhře. O tom všem vyprávěla v předvánočním čase, kdy finišovala s tvrdým přípravným blokem.
Jak se připravuje na sezonu, která bude, či lépe řečeno může být, poslední? S větší či menší vervou?
„Už v tom mám praxi, s tímhle pocitem jsem se připravovala už minulý rok. Spousta lidí se mě ptá, jak to se mnou bude, ale já to sama nevím. Myslela jsem si, že tahle sezona bude moje poslední, nebyla a dál chci hrát. V hlavě jsem se necítila na to, že bych měla končit, tak proč bych to dělala?“
Zvlášť když se můžete těšit na leden v Austrálii...
„Přesně tak, to je pro mě hrozná výhoda. Austrálii mám hrozně ráda, i když cesta tam je strašně náročná. Ale já se tam těším, baví mě to tam, často se mi tam dařilo. Letět zase do tepla je pecka. Samozřejmě uvidíme, jak to všechno bude, ale připravuju se tak jako na každou sezonu. Jen musím dbát trochu víc o své tělo, protože je starší a hůř regeneruje.“
Možná jsem měl být zticha
Říká se, že když už se vám nechce cestovat, je to pro tenistu signál, že došel na konec cesty. To ale není evidentně váš případ.
„No právě... Kdybych to měla: Ježíši, já musím zase balit... Ale tak to necítím. Udělala jsem i změnu v programu, vždycky jsem létala na první turnaj do Aucklandu, teď jsem se asi po deseti letech přihlásila do Brisbane. To je hrozně hezký turnaj.“
Takže budete hrát v aréně Patricka Raftera...
„Přesně, to je můj oblíbenec a ještě je hezký chlap.“ (smích)
O konci kariéry jste začala mluvit sama od sebe. Neříkáte si, že to možná byla chyba, jelikož teď se vás na to všichni ptají?
„Někdy ten pocit mám. Snažím se mluvit otevřeně, ale fakt si říkám: Ty bláho, možná jsem měla být zticha. Je spousta lidí, co mě teď do toho tlačí. Proč? Nechte mě být. Ono je těžké končit, když jste třicátá třetí v singlu a první na světě v deblu. Samozřejmě si můžu říct, že skončím v tom nejlepším, ale já si říkám a taky to tak cítím, že by to byla škoda. Je fakt, že jsme nemusela všechno tohle vykvákat. Ale ukecaná jsem odjakživa, nemůžu si to vyčítat.“
Na co se nejvíc těšíte do Austrálie?
„Samozřejmě na teplo. Ale i na lidi, kteří dělají turnaj. Znám je strašně dlouho, jsou hrozně hodní. Na jejich turnaji se cítím jako doma. Těším se na známá místa, na jídlo, které mi tam moc chutná. I na tenis, protože se mi tam hraje moc hezky.“
Australian Open je po Wimbledonu váš nejoblíbenější turnaj?
„Určitě. A nejenom Melbourne, ale i další jejich turnaje. Měsíc tam je vážně fajn.“
V juniorkách jste dvakrát Australian Open vyhrála. S tím to musí být spojené, že?
„Rozhodně. Vzpomínky tam mám ohromné, už od juniorů tam jezdím hrozně ráda. On to byl nakonec i můj první grandslam, na který jsem se kvalifikovala v dospělých. Vždycky se dobře vrací na místa, kde se daří.“
Dojme se člověk, když se ohlédne zpět a vidí, jak dlouhou cestu ušel?
„Nevím, jestli se dojmu, spíš mi to připomíná, že čas letí dost rychle. Samozřejmě tam mají pověšené fotky juniorů, kteří vyhráli. Jsou tam i dvě moje a jedna teda dost děsná. Každý mi ji posílá a ptá se: To jsi ty, takový bůček? Jojo, to jsem já.“ (smích)
Starat se o tělo
Jak se skoro ve 34 letech vstřebává fyzická práce před sezonou?
„Přijde mi, že fyzičku dávám po pauze mnohem líp než tenis. Mě vždycky bavilo dělat kondici, ale tenis je tak specifický na různé pohyby... Nehrála jsem ho skoro měsíc a tělo fakt cítím. Takže mě teď bolí víc kyčle, trvá mi delší dobu, než se do tenisového pohybu dostanu.“
Na lehátku u svého fyzioterapeuta Alberta trávíte čím dál víc času?
„To je pravda. A je to hrozně bolestivé. Není to tak, že se člověk natáhne a pohoda. To jsou jehly, baňky, lokty do zad. Nic příjemnýho. Svaly jsou ztuhlé a druhý den musíte být ready, takže podstupujete věci, které nejsou zrovna moc fajn. Skončíte trénink a další dvě hodiny se staráte o tělo.“
Jste přirozený pohybový talent, že vás vlastně dřina na fyzičce baví, co?
„Hrozně moc. Samozřejmě jsou i věci, co absolutně nesnáším.“
VIDEO | Podívejte se, jak může vypadat trénink Barbory Strýcové
Zobrazit příspěvek na InstagramuBolava sranda!!! #trenink #kondice #zabava #blinkani #priprava #2020
Jako třeba?
„Obecnou vytrvalost. Běžíte deset kilometrů v nějakém tempu, a to je nuda. Ale zase při běhání se uzavřu do svých myšlenek, najdu si v tom něco svého. Ale co mě zase baví, je chodit do posilovny. Tak jsem to měla odjakživa.“
Zlepšujete se v některých parametrech?
„V některých věcech jo. Třeba silově jsem lepší, v rychlosti je to tak podobné. Je super, že to nejde dolů. Jen fakt cítím, že mi trvá déle, než si odpočinu. Čas na regeneraci se prodloužil. Ale na to, co mám všechno za sebou a jaký tenis hraju, je na tom moje tělo úplně super.“
Ve statistikách WTA se umisťujete pravidelně na prvních místech ukazatele, kolik během jedné výměny musíte naběhat metrů. Na každý bod se nadřete, a přesto stále držíte.
„No právě. A přesto jsem pořád super funkční. Když se rozhýbu a jsem v laufu, na kurtu vydržím běhat hodiny. To je super ukazatel, že to děláme dobře.“
Mluvila jste o delších bězích. V jakém tempu je absolvujete?
„Když běžím rychle, tak třeba pět minut na kilometr a tu desítku v tom vydržím. Jindy jsou to ale jen takové výběhy, a to je pak pomalejší, klidně i šest a půl minuty.“
Na pohybu jsem závislá
Kolik zvednete na bench press?
„Tak padesát kilo bych asi jednou dala, ale víckrát ne. Na téhle hrubé síle však moc nezáleží, spíš jde o výbušnost, dynamiku.“
Dovedete si představit život bez endorfinů, které tělo při sportování vyplavuje?
„Vůbec, to je pro mě nepředstavitelné. Já se musím hýbat pořád. Když dva dna nesportuju, už se cítím rozkydlá a oteklá, mám špatnou náladu. Musím si jít alespoň zaběhat. Takhle jsem to měla vždycky, na pohybu jsem prostě závislá.“
Jaké sporty byste si chtěla vyzkoušet, až skončíte?
„Až do dvanácti jsem dělala krasobruslení a ráda bych se k němu vrátila. Říkala jsem si, že bych si třeba najala trenéra a dvakrát týdně chodila. To je taková krása, když je člověk sám na ledě a slyší zvuk bruslí.“
Co dál?
„Teď se asi budete divit, ale lákají mě bojové sporty.“
Prosím?
„Je to tak. Můj přítel Petr je totiž velký fanoušek MMA, sleduje všechny zápasy a mě k tomu přitáhl taky. Nejdřív jsem si říkala, že to není nic pro mě, samá krev a násilí, ale postupně jsem poznala, že o tom to není. Ti zápasníci jsou neskutečně nabušení, jejich příprava musí být brutální. Navíc umějí různé chvaty a techniky, které bych se ráda naučila.“
Troufla byste si i na zápas?
„To zase ne, takový blázen nejsem, do klece bych nešla. Ale dát si s někým třeba jen sparing, proč ne? Zajímalo by mě, jak by mi to šlo. A myslím, že by mě to i bavilo.“
Máte své oblíbené zápasníky?
„Mach Muradov, toho jsem viděla naživo a přišel mi fajn, tak asi proto. Jinak je všechny znám spíš jen z vyprávění. Můj Petr mi furt hází nějaká brazilská jména a tak, moc to nestíhám. Doma ale na UFC koukáme, zrovna teď nedávno měli další turnaj. Petr hned na mě: Hlavně mi neříkej, jak to dopadlo, musím se na to kouknout ze záznamu. (smích) Mám fakt docela přehled. Začalo to vlastně tím, že mi ukazoval, jak se Cris Cyborg připravovala na vážení. To bylo nechutný a šílený, přišlo mi to nezdravý, tahali ji ze sauny polomrtvou. Ale pak se zvážila a v kleci byla zvíře.“
MMA je fenoménem doby, ostatní sportovci už na něj i trochu žárlí, že jim bere pozornost. Vy to tak nevnímáte?
„Mně to tak nepřijde. Vždyť to jsou hrozní atleti, kteří trénují jako blázen. Všichni to berou tak, že se jdou do klece zmlátit, ale to podle mě není pointa. Taky vás tenhle sport učí disciplínu, dietu. Chcete ze sebe vydat ten nejlepší výkon a děláte pro to všechno. Ti zápasníci se navzájem respektují a nemyslím si, že to je špatný příklad pro děti.“
Krasobruslení a MMA, to je docela velký rozptyl...
„Taková jsem prostě já. (smích) Kraso je zase úplně o něčem jiném. Když to umíte, tak klouzat se po ledě, udělat si pár piruet, to je nádhera.“
Co z krasobruslení ještě umíte?
„Normálně bych vám zabruslila, udělala bych překládačku dopředu, dozadu. Asi bych skočila jednoduchýho Axla. Ale taky to zapomenete. Hlavně proto, že se bojíte. Zabrzdíte na piruetu, ale pak ji dáte na obě nohy a ne na jednu, protože se bojíte, že spadnete. Musela bych se rozjezdit.“
Pořád mám svoje sny. A odvážné
Pojďme zpět k tenisu. Jak teď vypadá váš tým?
„Trénuji s Lukášem Dlouhým, kondičního mám už léta Ivana Machytku.“
Nedávný rozchod s Davidem Kotyzou přišel přirozeně?
„Totálně. Oba dva jsme to už tak cítili. Ne, že bychom spolu už nemohli být, rozuměli jsme si strašně moc. Ale to, co jsme si před dvěma lety řekli, že chceme dokázat, se nám podařilo. A jak on tak i já jsme vycítili, že je čas spolupráci skončit. On může trénovat kdekoho, protože je tak dobrý trenér a dokáže naučit strašně moc věcí. Skončilo to vážně přirozeně a to je hezký. Pořád si píšeme, jsme v kontaktu.“
Máte v sobě pořád ještě tenisové cíle?
„Rozhodně. Jinak bych tenis nemohla hrát. Mluvit nahlas o nich nebudu. Pořád mám ale svoje sny, které bych ráda zkusila naplnit. Ty největší se samozřejmě týkají grandslamů, jsou odvážné, ale porvu se o ně. Chci do toho zkusit jít.“
V kariéře jste také vyhrála jen dva singlové turnaje na WTA.
„A jsem za ně ráda, i když samozřejmě bych chtěla ještě nějaký přidat. Ale víc své cíle směřuju ke grandslamům, ještě bych ráda zahrála nějaký z nich opravdu výborně.“
A co takhle vyhrát znovu Fed Cup, v jeho nové podobě, v roli světové jedničky. Zabralo by vám to na rozdíl od minulosti jen týden z roku.
„Vždycky jsem ráda reprezentovala. V Praze jsem se sice rozloučila, ale pokud by mi Petr (kapitán Pála) místo v sestavě nabídl, neodmítla bych ho. Hrát v nedaleké Budapešti, jeden týden, turnajovým způsobem, to bude něco úplně jiného. Nemluvě o tom, že můj případný start na olympiádě v Tokiu je účastí ve Fed Cupu podle pravidel ITF podmíněný.“
S deblovou parťačkou Sie Šu-wej jste dohodnuté na další rok?
„V Austrálii si spolu zahrajeme Brisbane a Melbourne. Jsme vlastně dohodnuté na celý rok, jak obě hrajeme singl i debl, není to úplně jednoduché. Říkaly jsme si, že budeme turnaje společně pečlivě vybírat, je to hodně o komunikaci.“
V elitní padesátce pořadí WTA jste třetí nejstarší. Jste na sebe hrdá, že se stále můžete měřit s mladými?
„Někdy to tak mám. Třeba porazím holku, co je o deset let mladší než já. Někdy ji porazím i díky lepší kondici. To mě pak neskutečně těší. Koho by to netěšilo?“
Vnímáte už v šatně generační rozdíl?
„Asi jo. Jsem tam jedna z nejstarších. Lidi, co pracují na tůře, mi říkají: Ještě jsi pořád tady? Samozřejmě i v šatně se bavím víc s holkami, které už znám léta, protože mladé se někdy stydí nebo tak.“
Bojíte se toho, co bude po tenise? Že byste si říkala, že nic tak hezkého už nezažijete?
„Bojím se normálního života bez programu, protože ten neznám. Doteď jsem měla všechno nalajnované a teď to nebude. Moc si nedokážu představit, jak bych s tím pracovala, jak bych se do života zapojila. Ale vždycky si snad něco najdu. Už třeba to, že je spousta věcí, které bych se chtěla naučit. Třeba nějaký nový jazyk, nebo si prostě něco vymyslím. Ale zase bude zvláštní, že budu pořád na jednom místě... Teď jsem maximálně měsíc někde a zase jedu pryč.“
Mám z vás takový pocit, že bych se vůbec nedivil, kdybyste dohrála celou sezonu 2020 a za rok se zase rozhodovala, jak skončit. Co vy na to?
(smích) „No tak to já bych se asi zase tak moc nedivila. Ale vážně nevím. Chci mít jednou rodinu, taky o tom už přemýšlím. Nijak na sebe netlačím, ale je mi třiatřicet, čas na to už je. Na druhou stranu se fakt cítím dobře, tenis byl můj život a není jednoduchý si říct, že končím, když nemusím. Ani sama sobě nedokážu pořádně zdůvodnit, proč bych měla tenisu nechat. Když se vám nedaří a cítíte, že už na to nemáte, je důležité o tom fakt zapřemýšlet. Nechci končit tak, že už mě tenis nebude bavit, budu objíždět turnaje úplně zbytečně bez nálady a energie. Chci dát tenisu úplně všechno a pak cítit, že už toho bylo dost. Ale nevím, jestli tenhle pocit někdy budu mít.“
