Kvůli němu kdysi v Novém Městě na Moravě vlály desítky českých vlajek. Dávno předtím, než začala biatlonová mánie, chodili fanoušci na běžce na lyžích Lukáše Bauera. Pořád rád vzpomíná, vždyť tu jako první český muž vyhrál závod Světového poháru. Když o víkendu přijel na Zlatou lyži, měl ale na jasně červené čepičce polskou vlaječku. Lyžařský fanatik pomáhá vedle péče o svůj laufařský tým u severních sousedů rozproudit mužskou reprezentaci. A má i svůj názor na výkonnostní propad Čechů. „Já tam nevidím moc takových bláznů a bojovníků,“ říká.
Fanoušci přišli. Ve Vysočina areně bylo o víkendu živo, lidé si na běžkařských závodech užívali se svařeným vínem, punčem nebo medovinou. Fandili novým českým hvězdám Kateřině Razýmové či Katařině Janatové. Lukáš Bauer ale pamatuje přece jenom jiné časy. Jednou dorazilo na běžecké lyžování v Novém Městě na Moravě v jeden den 32 000 diváků. „To bylo super. Už přesně nevím, kdy to bylo, vy máte statistiky,“ smál se Bauer, když si sedal ve své polské výbavě na židli v tiskovém centru.
Jak říkáte, byl to rok 2004, Kateřina Neumannová se vracela po mateřské pauze a vy jste byl na vrcholu formy…
„Pamatuju si to, bylo to senzační. Nové Město bylo, bohužel musím říct bylo, proslulé tou kulisou, co se týče běžeckého lyžování. V poslední době to tak skvělé nebylo, ale četl jsem články, že se někteří činovníci snaží o restart, tak doufám, že se jim to podaří.“
Když si odpustíme srovnávání s minulostí nebo se současnou popularitou biatlonu, tak letošní návštěva na Zlaté lyži nebyla zas tak špatná, ale můžou se vrátit doby, kdy i na běžkařské závody budou chodit desetitisíce fanoušků?
„Divácká účast se stoprocentně zvýšit může. Když jsem byl v roce 2015 stříbrný ve Falunu, chtěl jsem pokračovat ještě jednu sezonu, protože se do Nového Města vracel distanční svěťák. A protože jsem tady vyhrál první svěťák, tak jsem měl takový americký sen, že tady vyhraju i poslední svěťák a pak skončím. Bohužel, kvůli žebrům a asi i kvůli tomu, že někteří lidi byli trochu rychlejší než já, se to úplně nepodařilo…“ (smích)
A fanoušků bylo tehdy daleko méně než letos…
„Určitou motivací bylo zažít tu atmosféru a pak jsem byl strašně zklamaný, když jsem sem přijel. Přišlo mi, že tu skoro nikdo nebyl. To jsem si říkal: Tak, Luky, kvůli tomuhle jsi pokračoval? Pak jsem musel pokračovat až do Lahti (MS 2017), protože jsem si říkal, že takhle končit nechci. No a to snad bylo dno té divácké neúčasti.“
|
LUKÁŠ BAUER Narozen: 18. srpna 1977 Největší úspěchy: trojnásobný olympijský medailista (stříbro na 15 km klasicky – 2006, bronz na 15 km bruslením a ve štafetě – 2010), dvojnásobný vicemistr světa (15 km klasicky – 2009, 50 km klasicky s hromadným startem - 2015), vítěz Světového poháru (2007/2008), vítěz Tour de Ski (2007/2008, 2009/2010), vítěz 17 závodů Světového poháru. Další kariéra: Od roku 2014 šéfuje maratonskému týmu, který aktuálně vystupuje jako eD system Bauer team, od loňského jara je zároveň trenérem polské mužské reprezentace v běhu na lyžích |
Proč si to myslíte?
„Běžecké lyžování má co nabídnout. Samozřejmě strašně dominuje biatlon, ale věřím, že když se začne českému týmu dařit, těch lidí, co si sem najdou cestu, bude daleko víc. Atakovat rekord? To už asi těžko. 32 000 lidí v jeden den, nevím, jestli toho biatlon dosáhl. To byla jiná doba.“
Jak na své závody v Novém Městě vzpomínáte?
„Bomba… Matně vzpomínám, že jsem tu měl asi dva těžce nevydařené závody. Pamatuju si jeden, asi rok před olympiádou v Pragelatu. Přijel jsem namlsaný, jak tady pojedu dobře, myslím, že z toho bylo čtyřicáté místo. Míra (trenér Petrásek) mě okamžitě s Fousem (servismanem Vítem Fouskem) odeslal spíš na psychologický pobyt na dva dny do výšky do Preagelata na prubu před olympiádou, kde jsem vyhrál. Ale spíš mám Nové Město spojené s výbornou atmosférou, že to dýchalo a snad pořád dýchá, že to byla bašta běžeckého lyžování.“
Vždy se tu mluvilo o partě lopatářů
Jak se vám tu líbí teď?
„To zázemí, co tu je, i díky modernizaci, je teď spíš zásluha biatlonu. Ale žijí i vzpomínky na místní postavičky. Vždy se mluvilo o partě lopatářů, které vedl Slávek Buchta. Skoro vždycky tu trať připravili výborně, i teď jak připravili tu trať, na to, jaká je zima, je senzační.“
Co se vám vybaví ze Zlaté lyže 2003, kdy jste dosáhl přelomového úspěchu a jako první český muž vyhrál na běžkách závod Světového poháru?
„Vzpomínám na to rád, to nejde zapomenout. Samozřejmě, nepamatuju si celou trať, ale vím, na jakém okruhu se to zhruba jezdilo, že jsem startoval půl minuty za Sommerfeldtem, který tehdy vedl Světový pohár celkově. Že jsem ho předjel. Zrovna tři, čtyři dny zpátky jsme se o tom bavili s Jankem Neuberem (Bauerovým bývalým osobním koučem). Vzpomínky super, pak se mi i promítá, že jsem tu položil základ k vítězství v Tour ve druhém ročníku. Na Nové Město mám super vzpomínky, i v létě jsme tu trávili hodně času.“
Kde vlastně máte artefakty z úspěšné kariéry?
„Na medaile mám skvělou vitrínu! Měl jsem je v krabici a šuplíku, až jsem musel udělat vitrínu. Akorát už tam nic nepřibývá… Nedávno jsem tam dal ještě nějakou aspoň účastnickou medaili z nějakého laufu, teď už spíš jen chodím kolem. Mám super vzpomínky. Mám to v pracovně, úplně tím neohromuju lidi hned u vchodu. Je dobré si občas sednout do křesla. A někdy, když je mi tíž, nebo super, tak si sednu, a řeknu si: Jo... A pak mě občas přepadne: No, je to pryč… (směje se) Ale je to fajn. A když u mě musela přespávat část laufařů, tak jsem je ubytoval tam, a pak jsme z toho měli srandu. Kontroloval jsem jim batohy, jestli mi neodváží globus a tak.“
Musíte makat a mít štěstí
Po konci vaší kariéry to měl český tým těžké, proč podle vás po silné generaci následoval takový propad?
„Nebyl jsem to v té době jen já, nesmíme zapomenout na Martina Koukala a Jirku Magála. My jsme byli ročník 77, 78. Musíte se narodit jako blázen, potkat ve správný čas správné lidi, hodně chtít a asi se nepodělat z toho, že když přijedete na první svěťák, dostanete ranec, a padnout na zadek, že tohleto jsou Švédi. Což je věc, kterou teď hodně učím Poláky, že jsou to normální lidi. No, musíte makat a mít štěstí. Já už jsem starý. V té generaci potom tam nevidím moc takových bláznů a bojovníků.“
Jak to myslíte?
„Vidím tam lidi, kteří mají lyžování rádi, jsou asi rádi, že se dostali do mančaftu, ale skoro mi přišlo, že to pro ně bylo: Tak jsem toho dosáhl. Když mluvím o nás třech, kteří jsme byli stejně staří, tak pro nás to byl začátek a furt jsme chtěli dál. Tohle mi někdy u některých lidí chybí.“
V letošní zimě se prosadila Kateřina Razýmová, překvapila vás?
„Že se dostala až takhle dopředu, mě hodně překvapilo. Na druhou stranu, ona už v posledních letech jezdila stabilně výborně. Byl jsem v Kuusamu u toho (Razýmová dojela pátá na klasické desítce – pozn. red.), fandil jsem jí a musím říct, že pak jsem si i trochu zabulel, protože tam bylo moje první pódium. Říkal jsem jí, že vůbec nevím, co bych dělal, kdybych byl v českém mančaftu, když tam jsem jako Polák a docela jsem to prožíval. Bylo to super, přál jsem jí i trenérovi holek Honzovi Francovi, tak i Vláďovi Razýmovi (Razýmové manželovi a osobnímu kouči), který ke své práci vede velmi slušně část plzeňského oddílu, je to super.“
Kačka výrazně zhubla, trochu se toho bojím
Co Razýmová oproti minulé zimě zlepšila?
„Nešlo si nevšimnout, že Kačka výrazně zhubla a toho se trochu bojím. Přijde mi, že to začíná být strašák u hodně holek a spousta si jich může říct, že mít výsledky znamená výrazně zhubnout a to nevím, jestli je to správné a na co bych se chtěl koukat.“
V současnosti je to trend…
„Doufám, že budou i nějaké výjimky, které budou normální. Když vezmu poslední dobou norský mančaft, jsou to poslední dobou malé vychrtlé holky. Jsem pak rád, že Stina Nilsson je docela vysoká kobyla. Taky je docela hubená, ale jsem rád, že se vymyká.“
Vy od loňského jara pracujete jako kouč polského národního týmu, jaké je být trenérem?
(smích) „Je to úplně na ho… Ne, když mi zavolali, tak jsem řekl: To si děláte srandu! Druhý den už jsem to začal trošku mírnit a zjišťovat, jak si to vlastně představují. Až se to nakonec upeklo. Potvrdilo se, že trenéřina je hodně o čekání. Jako sportovec dlouho trénujete a doufáte, že to tak bude, akorát mi přijde, že pro trenéra je to ještě víc nehmatatelné. Hodně je to o povídání se závodníky. Dělal jsem si srandu: Tak mi jedeme sprint tři minuty a já s nimi o tom pak musím půl dne mluvit, už nemám argumenty.“
Počkejte, vy, který jste se sprintům vyhýbal, radíte, jak na tuhle disciplínu?
(smích) „Tak to se mě trošku dotklo… Ale výběrovým řízením jsem prošel. Je to práce s lidmi, nadneseně řeknu, že co čtrnáct dní, tak končím, protože řeknu: Tak tohle už ne! Ale strašně mě to baví. A jak se mi na soustředění a závody nechce, když balím, tak jen, co odjedu, tak se nezastavím. A baví mě to.“
Na začátku jsem se bál, že bude trenéřina nuda
Nedávno jste si poprvé v nové roli prožil Tour de Ski, kterou jste jako závodník dvakrát vyhrál…
„Tour mě strašně bavila, vidět to i trošku z jiného úhlu. Já jsem si v maratonském týmu prošel částečně takovou trenéřinou, ale tam jsem tomu hodně nechával volnou ruku, spíš mě zajímala manažerská práce. Na začátku jsem se trošku bál, že bude trenéřina nuda, že je třeba jen udělat trénink. Peníze řeší někdo jiný, což je na jednu stranu fajn, na druhou stranu, já jsem rád, když můžu dělat milion věcí a do všeho kecat. Tým jsem si poskládal dobře, myslím, že jsme si k sobě našli cestu.“
Jak to proběhlo?
„Občas přemýšlím, jestli s nimi můžu být až tak kamarád, a kdy je potřeba setnout, aby fungovali. Myslím, že to funguje výborně. Kdybyste mě viděli třeba před týdnem, byl jsem zrovna docela vytočený. Ale pak byly dva super tréninky, něco jsme si vyříkali a jede to. Takže jsem spokojený. Myslím, že jsme udělali razantní pokrok.“
Používáte své tréninkové deníky?
„Podle svých deníků nepracuju. Převzal jsem tým, o kterém jsem měl relativně málo informací. Když máte kompletní záznam z tréninku, kde mají srdeční frekvenci a všechno, ono je to pak o tom, že ten trénink musíte vidět na vlastní oči, jakým úsilím to šli. Spíš jsem volil tu cestu, že tam chci zavést systém.“
Jak jste na to šel?
„Vysvětlil jsem jim nějaké věci, bez kterých se nedá uspět, nastavil jsem si nějaké tréninkové hodnoty, kterých chci dosahovat. Psal jsem ten plán a říkal jsem si: Sice jsem trénoval víc, ale tohle je na první rok asi moc. Takže jsem spíš ubíral a šel jsem cestou, ne je první rok zničit, ale ať máme radši pocit, že jsme trochu nedotrénovaní. Než jim říct: Dobře, to jsme všechno odtrénovali, výsledky se úplně nedostavily a bude to až druhý rok. Chtěl jsem i sám pro sebe, aby už v první sezoně jsme nějaké výsledky měli.“
Musím fungovat 365 dní v roce
Překvapilo vás něco?
„Pro mě je novinka trénovat někoho 365 dní v roce. I když 365 dní s nimi být nemůžu, takže je to i trochu na dálku. Musím s nimi vykomunikovat pocity, jak jsou unavení, na dálku rozhodnu, jestli nějaký trénink přidáme, nebo ne.“
Jak jste na tom s polštinou?
„Bardzo dobrze! (smích) Ne, spíš si myslím, že je to taková česko-polština. Dělám si srandu, že když ti nerozumím, musíš víc křičet.“
Když se naštvete, tak mluvíte polsky nebo česky?
„Mluvím pořád stejně. Jakmile můžu říct polské slovo, tak ho tam hnedka dávám, i když jim může přijít komické, že to neřeknu úplně správně. Snažím se a přijde mi to důležité, aby viděli, že se snažím. Mým cílem není mluvit plynně polsky. Většina je z pohraničí a rozumí, ale někdo teda vůbec. Vedl jsem poradu, něco jsem říkal, pak jsem na ně koukal a říkal jednomu, jestli rozumí a viděl jsem, že nerozumí. Do půlky léta se to občas stávalo, ale teď už je to dobré. Není to zásadní problém.“
Berete si něco z tréninků s vaším dlouholetým koučem Miroslavem Petráskem nebo jinými trenéry?
„Strašně. I v situacích, kdy tam byly výměny názorů a párkrát jsem musel někomu hodně zatnout tipec a nastavit systém. Bez disciplíny to nejde. Že jim něco řekne Bauer, že jsem si vším prošel a zažil to, mám k tomu blízko, že můžu poradit, tak si z toho mladí úplně nesednou na prdel. Trénink je musí relativně bavit, musíte je přesvědčit, že víte, co děláte. Když mě něčím nadzvedli, říkal jsem: Jste profíci a musíte fungovat jinak. Ale to je neměl kdo naučit. Vzpomínal jsem, jak jsem trápil Míru…“
Cholerickou povahu se snažím uklidnit
Jste spolu v kontaktu?
„S Mírou máme hodinové hovory, protože je trénoval a trošku psychologicky se snažím působit, ale nemám zkušenosti jako trenér. Půl dne povídám, a když to nejde, tak mám sto chutí bouchnout do stolu a říct: Neserte mě, bude to takhle. To jako trenér nemůžete. Moji cholerickou povahu se snažím uklidnit a ptám se Míry, co by dělal. Já mu pláču a on se mi směje. Ale jsem spokojený. Mám smlouvu na tři roky, tak bude záležet na jaře, jak si to vyhodnotím, jak mi to vyhodnotí doma Káča a podle toho půjdeme dál.“
Jak hodnotíte váš tým?
„Mám tam výborného mladého distančního závodníka (Dominika Buryho), Mačka Staregu, který byl velmi kvalitní sprinter, ale už se chýlí do let. U něj musím hodně pracovat na rychlosti, na sprinterských věcech. Do toho mám druhým rokem juniora, u kterého jsem v říjnu zjistil, že pro něj nebylo úplně normální, když nejsou na soustředění, aby doma trénoval dvakrát denně. A já jsem nastoupil s tím, že je to naprosto automatické. Toho jsem možná trošku utáhl, ale s vidinou, že to přežije a za rok to bude lepší. Musím včas poznat, hele, tenhle toho má plné zuby, a ubrat. Ale zase moc tolerantní úplně nejsem. Abych na první zafňukání ubral, to ne…“
Jaká máte s polskými závodníky cíle?
„Dominik Bury byl loni nejlíp čtyřicátý a letos třikrát v distanci bodoval. Chtěl jsem, aby párkrát bodoval Starega, což se mi nedaří, a do dvou let, aby bodoval ve sprintu Kamil Bury. A další, aby se co nejvíc přiblížili v pořadí Světového poháru k třicítce. Kromě Staregy už se vše podařilo. Hlavně si cením, že Kamil, který má sprinterské předpoklady, a na jaře řekl, že nad dva kilometry nezajede, teď absolvoval celou Tour. Jezdil výborně, a to mě nejvíc těší.“
Jak reagujete, když s vámi borci nesouhlasí?
„Jsem rád, že tam jsou individuality. Mají vysoké ego, sice je občas těžká práce jim něco vysvětlit, ale na druhou stranu to nejsou lidi, které někam postavíte, a budou tam stát. Na trati, když je dobře namotivuju, tak půjdou domrtva.“
Když se jim zahrozí, je vidět, že si spolupráce váží
Jak jako perfekcionista zvládáte, když svěřenci nemůžou dělat něco naplno?
(úsměv) „Nedokážu si představit situaci, že by to nemohli dělat naplno. To neexistuje. Když to neudělají, tak chvíli doutnám, a když to překročí mez, tak bouchnu. Na dvou trénincích jsme měli v zimě výstup, kdy jsem je tam seřval a řekl, jestli si chtějí trénovat sami, tak zůstanu doma. To strašně pomohlo. Je to práce s lidmi, mají plusy a minusy, jako já. Když se jim zahrozí, je vidět, že si spolupráce váží a hned se srovnali.“
Jaké jsou v Polsku podmínky ve srovnání s Českem?
„Když to srovnám s léty, když už jsem byl třeba jen já, tak si myslím, že jsou na tom líp. Byl jsem překvapený, jak dobře funguje servis. Musím vyzdvihnout, že fungujeme skvěle s českým a slovenským týmem. V době, kdy jsou omezená servisní čísla, tak to je obrovská výhoda i v porovnání oproti Norům.“
Peněz máte dost?
„Mají tady zvláštnosti, v některých věcech takový trošku komunismus, ale pokud to nenabourává rozpočet, tak mě to nezajímá, ať si to dělají, jak chtějí, to jsou jejich zvyklosti. Nestalo se, že by mi na jaře řekli rozpočet a v prosinci, že nemáme. Různě to tam přesouvají, ale všechno, na čem jsme se domluvili, to jsem dostal.“
Stále provozujete vlastní maratonský eD system Bauer Team, jak moc jste rozlétaný?
„Nejvíc roztříštěný jsem to měl o víkend, kdy jsem si část polského mančaftu stáhnul na Božák. Byl jsem ve Vrchlabí na Českém poháru, do toho mi v ten samý moment závodila část týmu v Drážďanech a v ten samý moment se jel Seefeld (maratonský Kaiser Maximilian Lauf). Do toho mi ještě závodil mladej. Takže jsem stál u trati, měl jsem zapnutou Českou televizi, koukal na ten Seefeld a do toho se jely ty Drážďany. Ale jinak mě během víkendu zajímá, co je teď, tady. Poláci doma mají tréninkový plán, který jim každé ráno aktualizuju podle jejich pocitů. Přes den, v tu chvíli, když je závod, mě nic jiného nezajímá.“
