I když se neustále špičkují, být každý v jiném týmu pro ně nepřipadá v úvahu. Dvojčata Jakub a Tomáš Chadimovi jsou jedněmi ze strůjců úspěchu TJ Avia Čakovice, která vyhrála v nohejbalové extralize titul, přičemž mladý tým to dokázal poprvé ve 23 let trvající účasti v nejvyšší soutěži.
Jak jste se dostali k méně obvyklému sportu, jako je nohejbal?
Jakub: My jsme s bráchou od dětství hráli fotbal. A přibližně v našich třinácti letech si máma našla nového přítele, který hrál nohejbal. V tu dobu jsme se rozhodovali. Fotbal nám moc nešel. Teda mně… Brácha v tom byl lepší. A bavil nás víc nohejbal. Tak jsme s máminým přítelem začali jezdit na tréninky. Asi v patnácti letech jsme se dostali do Kotlářky (SK Kotlářka Praha pozn. red.) do dorosteneckého týmu.
Hráli jste od začátku spolu?
Tomáš: Naši to od začátku chtěli. Jenomže od prvních tréninků jsme se strašně hádali. Když jsem byl na hřišti s kýmkoliv jiným, tak to bylo v klidu. Jakmile tam byl bratr, tak to nešlo. Posílali jsme se někam…
Jakub: Kolikrát jsme i říkali, že končíme s nohejbalem.
Tomáš: Tak jsme doma řekli, že budeme hrát nohejbal jen pod podmínkou, že nebudeme hrát spolu. A až když jsme si takhle dupli, tak to doma pochopili. Od té doby nás přestali dávat spolu. Ani teď spolu vlastně nehrajeme. Každý totiž ví, že když jsme my dva na stejném hřišti, tak se může stát cokoli.
Vycházeli jste spolu alespoň mimo sport?
Jakub: Ale jó. Tak nějak jsme spolu vyrůstali od malička.
Tomáš: Jako malí jsme se třeba proprali, rozhádali jsme se, nevycházeli jsme spolu. Občas jsme mezi sebou měli i takovou ponorku.
Jakub: Ale ve výsledku spolu vycházíme dobře.
Tomáš: Všechno jsme od mala dělali společně.
Jakub: To byl fotbal, judo, florbal. Stejná základka, stejná střední, akorát jiný obor, stejná vejška…
Když jste s nohejbalem začínali, měli jste stejné cíle a ambice?
Jakub: Pamatuji si, že jsem si říkal, že bych jednou chtěl hrát extraligu. Ale říkal jsem si: „Ále, to nezvládnu. Tam jsou borci.“ Postupem času, když mi bylo tak sedmnáct, tak jsme hráli dorosteneckou ligu. To jsme skončili třetí, v osmnácti jsme ji vyhráli a v devatenácti jsme ji vyhráli podruhé. Tou dobou už jsme hráli za chlapy první a druhou ligu. To jsem si říkal, že bych vlastně ani nikde jinde hrát nechtěl, než v extralize.
Tomáš: Já to mám asi stejně. Já si akorát vzpomínám, když jsme byli mladší, že jsme měli doma spousty DVDček z různých turnajů a z extraligy. Pamatuju si, že jsme na to doma furt koukali. Takže my jsme ty hráče znali od vidění z toho DVDčka. A pak když jsme objížděli turnaje, tak jsme na ně koukali, že to jsou oni z těch videí. A taky si pamatuji, že jsem chtěl jednou hrát proti nim. A to se nám nakonec povedlo v devatenácti letech. A od té doby už je vídáme pravidelně.
Takže se vám splnil sen?
Jakub: Určitě.
Tomáš: Mně se teda ještě povedlo… Teda takhle. My oba dva jsme byli nominovaní do juniorské reprezentace do 21 let. Já jsem prošel tím užším výběrem. Bráchovi se to nepovedlo, no… Tak jsem jel do Rumunska a tam jsem ještě vyhrál MS v trojicích. Takže to byl další z mých splněných snů. Ale určitě chceme obhájit co nejvíckrát titul, který se nám letos podařilo vyhrát.
Jakub: To je asi největší sen, co se nám splnil. To si myslím, že žádný mistr světa juniorů nemá takovou váhu.
Tomáš: Jak to můžeš vědět?
Jakub: Ale je to tak. Čakovice hrají extraligu 23 let. Už od jejího založení. A my jsme první, kteří to vyhráli. Takže se splnil nejen nám, ale spoustě lidem. Určitě by bylo příjemné ten titul obhájit. A ne jednou.
Každý děláme trochu jiné věci. A když děláme stejné věci, tak je děláme jinak.
Srovnávali vás, když jste spolu hráli?
Jakub: Bylo to v době, kdy já jsem byl po operaci kotníku. V tu dobu brácha hrál v základu 1. ligu v Čakovicích. Spoluhráči mi říkali: „Hele, jak brácha hraje dobře. Ten se dostal teď nahoru.“ Tehdy jsem věděl, že on byl lepší. Že já jak byl po operaci, a že potřebuji hrát i tu nižší ligu, abych se dostal tam, kde byl tehdy on. Jinak si myslím, že nás nikdy nesrovnávali. Každý umíme něco jiného. On kope levou, já kopu pravou. Já mám lepší blok, on má lepší pole. Já si myslím, že jsme tak „fifty-fifty“.
Tomáš: Spíš navzájem jsme se srovnávali. To jsme se pořád tak jako pošťuchovali. Ale že by nás vyloženě lidé srovnávali, to ne.
Byly i chvíle, kdy jste si jako bratři pomohli?
Jakub: Pamatuji si, jak bráchu na základce chtěla jedna holka. Šel jsem za ní místo něj a slušně jsem ji odmítl. Taky jsem si dělal řidičák dřív než brácha. Potřeboval s tím pomoc, tak jsem mu řekl, kam má jít, co má kam donést … A tak. Přinesl jsi mi tu tašku?
Tomáš: Vidíte, třeba dneska jsem mu přinesl tašku.
Využili jste někdy své podobnosti?
Tomáš: Na to se nás lidé ptají často. Jak už tedy v osobním životě, tak ve sportu. Ale lidé, co se kolem nás pohybují, už nemají problém nás rozeznat.
Jakub: Ve sportu jsme se ale nikdy neměnili. Já bych totiž ani nechtěl, aby brácha za mě zaskakoval.
Tomáš: Ono by to ani nešlo. Jak Kuba říkal, každý umíme něco jiného. A to platí i v životě. Každý děláme trochu jiné věci. A když děláme stejné věci, tak je děláme jinak. Ale jen tak ze srandy. Třeba jak jsme se bavili o tom řidičáku. Brácha ho dělal o dva roky dříve. A já mu tehdy řekl, že kdyby se mi jízdy nepovedly na první pokus, nebo mně to nešlo, tak že tam půjde za mě. A ještě mě tak napadá, když třeba Kuba není doma a přijde mu pošta… Paní za přepážkou nemá šanci něco poznat.
Dokážete si představit, že byste hrál každý jinde? A proti sobě?
Tomáš: Ono se nám to kolikrát stane třeba na turnajích. Minulé léto v červenci bylo mistrovství České republiky v trojicích a oba dva jsme tam jeli se svojí trojicí za Čakovice. Ale nešťastnou náhodou jsme se střetli ve čtvrtfinále. Takže jsme na to zvyklí, hrát proti sobě.
Jakub: Ale že bych šel hrát někam jinam, to jsem nad tím ani nikdy nepřemýšlel. Ale bylo by to divné.
Jak fungují takové turnaje? Probíhá po nich i „teambuilding“?
Jakub: Na nějakých ano. Na některých večer, na některých i během turnaje. Tam už to začíná třeba i po obědě.
Tomáš: Třeba když vypadnete v prvním K.O. To se může stát.
Je nějaká vlastnost, kterou tomu druhému závidíte?
Tomáš: No…Maximálně to, že je flegmatik.
Jakub: Brácha je cholerik.
Tomáš: To říká on, ale je to jen tím, že on mě vytáčí. Ale jinak nejsem cholerik. Závidím mu, že nic nehrotí, nenervuje se tak, jako já.
Jakub: Já přemýšlím, co bych tobě záviděl.
Tomáš: Třeba to, že mi jde škola, ne?
Jakub: To mě taky napadlo. Tom se trochu líp učí než já. Řekl si, že vejšku dodělá, tak ji prostě dodělá. Já jsem si to taky řekl, ale stejně jsem ji nedodělal.
Jste stále nerozluční?
Jakub: Teď už ne. Tom furt bydlí doma a já jsem se před týdnem odstěhoval do Prahy. A abych řekl pravdu, tak já jsem zatím spokojený.
Tomáš: Já si taky nestěžuji. My jsme vlastně do teď měli pokoj vždycky společně a od této chvíle mám doma klid. Čekají mě státnice, musím psát bakalářku, takže jedině dobře, že tam tenhle nebude a nebude zapínat Play Station.
Máte nějaký hezký společný zážitek, kromě vítězství v extralize?
Jakub: Akademické hry! To bylo hezké v tom, že my spolu normálně nemůžeme hrát, tak jsme spolu jeli na akademičky. A my jsme to spolu vyhráli, ty dvojice. My, co jsme se od dětství spolu hádali. To si myslím, že je pro nás docela úspěch.
| Dvojčata Jakub a Tomáš Chadimovi |
|
|
Úspěchy Jakuba: 2014 – 1. místo MČR dorostu dvojic, 2014 – 1. místo v dorostenecké ligové soutěži, 2015 – 3. místo MČR dorostu dvojic, 2015 – 1. místo v dorostenecké ligové soutěži 2015, 2016, 2017 – 2. místo v Extralize, 2018 – 1. místo na MČR trojic, 2019 – 1. místo v Extralize. Úspěchy Tomáše: 2014 – 1. místo MČR dorostu dvojic, 2014 – 1. místo v dorostenecké ligové soutěži, 2015 – 3. místo MČR dorostu dvojic, 2015 – 1. místo v dorostenecké, 2016 – 1. místo na MS s juniorskou reprezentací v Rumunsku, 2015, 2016, 2017 – 2. místo v Extralize, 2019 – 1. místo v Extralize, 2019 – 2. místo na MČR trojic. |
