Kdy měnit sportovní kroužek a kdy se dítě vymlouvá? Poradí psycholožka
Vytížit dítě každý den, ať nemá čas na lumpárny? Nechat ho rozhodnout se, do jakého kroužku chce chodit? Kdy je správný čas na změnu a kdy dítěti prospějeme, když ho tak trochu donutíme? Zeptali jsme se psycholožky Mgr. Radky Černé.
Začátek školního roku je pro rodiče dětí školou povinných stresující období. Z letního užívání společného rodinného času musí srovnat do režimu nejen sebe, ale i své ratolesti, a k tomu je tu ještě ta hra "rozvrhový tetris", kde je cílem napasování všech svých i dětských aktivit, pracovního a školního rozvrhu do jednoho kalendářního týdne.
Nedejbože, když tam plave nějaká proměnná. A při tom všem je ještě nutné dbát individualit našich dětí.
Nesmíme zapomínat, že tento stres neprožíváme jen my dospělí, ale značně se dotýká i našich dětí. "Dítě, které zahajuje školní docházku, bych v tomto období zbytečně nezatěžovala. Je to pro něj velká změna, na kterou se potřebuje adaptovat," říká psycholožka Radka Černá s tím, že by se v prvním pololetí první třídy u dítěte spíš zaměřila na to, jak si na nové úkoly a nároky zvyká a pomohla mu, se s nimi vypořádat.
Jaký kroužek a jak často?
Samotný výběr kroužku by měl pak probíhat s dětmi. Každému je totiž asi jasné, že když bude volnočasová aktivita dítě bavit, teprve pak splní svůj účel. Vlastní soutěživost (či naše nenaplněné ambice z dětství) bychom tak měli nechat za dveřmi, protože když sousedovic Maruška chodí do tancování, nemusí to znamenat, že naše Andulka musí taky, aby se jí vyrovnala. "Respektujme osobnostní nastavení, potřeby, přání i ambice našich dětí," komentuje Černá.
Dalším tématem je pak četnost mimoškolních aktivit. Dnešní doba je orientovaná na výkon, i z tohoto důvodu vytížení rodiče vyplňují dětem kroužky veškerý volný čas - aby neseděly doma u televize. Jako leckde jinde i zde platí, že ani jeden extrém není vhodný. Podle názoru paní Černé jsou v pořádku dvě maximálně tři volnočasové aktivity v týdnu u dětí mladšího školního věku, které jsou již na školu adaptované.
"Ve své praxi se setkávám s dětmi, které pojem volný čas ani neznají. Pokud nejsou ve škole, rodiče jim rozplánují veškerý jejich volný čas. Tady je třeba myslet na to, že důraz některých rodičů na výborný školní prospěch, nároky školy a k tomu přemíra zájmových aktivit pravděpodobně povede u dítěte k vytváření tlaku a stresu. Školák potřebuje i čas sám pro sebe. Nemusí mít veškerý čas organizovaný. Ba naopak je někdy dobré, když zažívá i pocit nudy. To ho totiž nutí k vlastní aktivitě, rozvoji autonomie a kreativity… Má také čas reflektovat, co by si vlastně sám přál, co jeho samotného baví. Dá se tedy říct, že nuda vede k určité samostatnosti dítěte a není třeba ji vždy vnímat negativně," shrnuje problematiku Radka Černá.
Pokud má dítě volný čas nalinkovaný a není zvyklé organizovat si jej alespoň trochu podle svého, může se stát, že bude mít v i v dospělém věku obtíže být jen tak samo se sebou a to si jistě nikdo u svého dítěte nepřejeme.
"Já už tam nechci!"
Mnohdy na naše láskou změklé rodičovské srdce útočí slzy potomka s přáním tentokrát zůstat doma, nebo s tím rovnou seknout. Jak zjistit, kde je hranice odpovědnosti a kdy je žádoucí kroužek opustit?
"Pokud si dítě vybralo kroužek, rodič ho zaplatil a dítě přijde s tím, že do kroužku již chodit nechce, tak by měl rodič v prvé řadě pátrat po důvodu. Kroužek bych nerušila při prvních projevech nespokojenosti dítěte, ale popovídala si s ním o tom, co se ve skutečnosti děje. Mnohdy se jedná o maličkost, kterou lze lehce vyřešit. V případě ujištění, že se nejedná o ni vážného, bych dítě nechala dochodit zaplacené pololetí a poté bych ho již nenutila v kroužku pokračovat. V případě jeho zájmu bych ho nechala vybrat si novou aktivitu".
U již dospělých profesionálních sportovců slýcháme, že i oni byli někdy rodiči do aktivity nuceni a na svůj věk je třeba i přetěžovali. Oni jsou přesto dnes rádi, že to díky rodičům "někam dotáhli". Radka Černá však přidává varování, že takový nápor ustojí jen opravdu silní jedinci a vyjmevovává znaky přetížení, při kterých by měl rodič zbystřit: "Děti bývají unavené, apatické, netrpělivé, neposedné, agresivní, nepozorné, nervózní, úzkostné, zhoršil se jim školní prospěch, mají problémy s kamarády, mohou mít různé psychosomatické obtíže jako bolest břicha, hlavy a podobně."
Sami asi dokážeme odhadnout, kdy dítě nutit k odpovědnosti k něčemu, co začalo. Když dítě slzí, že se mu do kroužku dnes nechce, že bude raději doma, nebo by chtělo do jiného, který ho teď zaujal a kamarád Honzík taky přestal do atletiky chodit, měla by zasáhnout rodičovská vůle a dítě na trénink poslat. Psycholožka Černá se ve své praxi ale setkala už i s vážnými důvody, kdy bylo nutné ukončit docházku ihned: "Jednou jsem se setkala s případem, kdy trenér sledoval po tréninku děti ve sprchách nebo kdy jiný trenér v rámci tréninků na chlapce ve věku šesti až sedmi let téměř nonstop vulgárně řval, aby je povzbudil ve výkonu a aby z nich zároveň vychovával "tvrdé chlapy".
Obě tyto situace hodně překračují hranice, v té první se dokonce jedná o trestní čin. Někdy se setkávám i se šikanou a s nepřijetím jednoho z dětí v týmu. V těchto situacích bych hodně zvažovala, zda dítě v kroužku nechat vzhledem možným dlouhodobým negativním dopadům, které se s problematikou šikany pojí. Dalším vážným důvodem by bylo právě již zmiňované přetížení dítěte."
Co z dítěte vychováme?
Sportovní kroužek je pro děti určitě vhodný z hlediska fyzického a psychického vývoje, stejně tak i z pohledu osobnostního růstu. "Dochází například ke zlepšování pohyblivosti a manuální zručnosti či k rozvoji hrubé motoriky. Pravidelná sportovní aktivita zároveň snižuje riziko obezity u dětí. Sport je také příležitostí trávit více času venku v přírodě. Pro řadu dětí jsou sportovní aktivity vhodnou ventilací vnitřního napětí," vyjmenovává některá z pozitiv psycholožka. Nesmíme ale zapomenout, že dítě musí sport bavit. Pokud chodí z tréninků dlouhodobě otrávené, měli byste mu dát v pololetí šanci vybrat si jiný.
Sportem v dětech můžeme budovat pozitivní vztah k pohybu do budoucna, navíc velmi dítěti pomáhá začlenit se mezi vrstevníky, učí je pracovat v týmu a vyzkouší si různé role (vůdce nebo člena skupiny). Sport pěstuje v dětech zásady fair-play a posiluje jejich sebevědomí. Mohou zažít pocit úspěchu, učí se vytrvalosti a překonávání překážky.
"I přes všechny blahodárné účinky bychom neměli děti do těchto aktivit vysloveně nutit, abychom v nich naopak nevyvolali odpor ke sportu," varuje psycholožka.
