iSport LIFE
Začít diskusi (0)

Pravidelně jezdí přednášet na mládežnický florbalový Rookie Camp. Usadí se, pohledem přelétne na sedmdesát hlav v publiku a zeptá se: „Kolik procent vašeho výkonu si myslíte, že dělá hlava?“ 80! 50! Možná 100! Výkřiky talentovaných florbalistů k ní létají ze všech stran. „A jak se jí v přípravě věnujete?“ položí obratem druhý dotaz. A tělocvičnou v Králově Dvoře se pravidelně rozhostí ticho... Vlastně to není nic překvapivého, sportovní psychologie je pro Čechy stále relativně neprobádaný terén. „Pohled na ni se ale mění, sportovci vidí, že i známé hvězdy mají své psychology a zajímá je to. Už to dávno není zakázané slovo,“ říká v rozhovoru pro Superlife psychoterapeutka a mentální koučka Mgr. Jana Březinová. Vášeň pro sportovní psychologii v sobě objevila před šesti lety. Celkem náhodou, třeba dodat.

V červnu roku 2010 pracovala Jana Březinová v jedné nemocnici jako terapeutka. Byla k dispozici hospitalizovaným pro celkovou podporu jejich stavu. Jeden den ji poprosili, aby zašla za jedním pacientem na pokoj. JAN MAREK, stálo na cedulce u jeho postele.

„Přiznám se, to jméno mi nic neřeklo. Začali jsme si povídat, řekl mi, že je hokejista, že teď vyhráli světový šampionát. Hned jsem byla v obraze a začala jsem se zajímat, co stojí za tím slavným obratem. Vyprávěl mi, jak si Jaromír Jágr vzal v kabině slovo po porážce s Norskem, a jak ten motivační proslov úžasně zafungoval a nakopnul je až ke zlaté medaili,“ popsala Březinová setkání s hokejovým útočníkem, který v září 2011 tragicky zahynul při letecké nehodě svého týmu u Jaroslavle.

Do té doby měla za sebou 36letá rodačka z Vysočiny devět let praxe v oboru psychoterapie, psychologického poradenství, koučinku a supervize. Nyní je jejím hlavním zaměřením oblast léčby neplodnosti a vztahových a sexuálních problémů, jen si přidala koníčka, ve volném čase pomáhá sportovcům a sportovním týmům zlepšit jejich výkony. „Impulsem bylo setkání s Janem Markem. Líbilo se mi, jak byl jako hokejová hvězda otevřený a vlastně úplně normální, a stejně tak ten příběh, který mi vyprávěl. Začala jsem se o sportovce zajímat,“ vysvětluje.

Prozraďte mi, co je vlastně podstatou sportovní psychologie?
„Náš úkol je, aby se psychika, pozornost, kontrola emocí a sebedůvěra vyladila tak, aby v klíčovém okamžiku byli sportovci schopni prodat to, co mají natrénováno. To by mělo být cílem každého vrcholového sportovce."

Myslíte, že už je v českém prostředí definitivně odžitá doba, kdy se člověk za návštěvu psychologa styděl?
„Představa, že člověk, který jde k psychologovi, musí trpět nějakými bludy nebo halucinacemi je snad už dávno pasé. Samozřejmě to pro Čechy není totéž, jako prohlásit, že jste byli u kadeřníka nebo na nehtech. Ale v podvědomí lidí už je to lepší, už se za to nestydí a vědí, že jim psycholog může pomoci. Je to taková zábavná věda o smutných věcech, jak ráda říkám. Sportovní psychologie je pak kapitola sama pro sebe."

Kapitola zřejmě hodně poutavá, když vás vedla k tomu, že jste o ni rozšířila svůj profesní záběr.
"Je to neuvěřitelně atraktivní práce, hlavně přístupem lidí, kteří se sportu věnují. Velmi mě baví i samotné prostředí, zápas sám o sobě je hrozný adrenalin. A skvělá je rychlost zpětné vazby. Vymyslím nějakou techniku nebo metodu, během utkání ji uvedeme do praxe a za 60 minut vidím, zda je funkční, či ne. Zda hráči pomohla vstřelit gól nebo vyhrát zápas. Je to taková výživa, strašně mě to nabíjí."

Proč za vámi sportovci přichází, co je nejčastější spouštěč?
"Většina sportovců, kteří se dostanou do fáze, že jim to nejde podle představ, trenér jim vytyčí přehnaně vysoký cíl, nebo když slyší formulku o až 70 procentech úspěchu, které vytváří hlava, si začne klást otázku, jak na tom s tou hlavou vlastně jsou. Když zjistí, že v tomto směru mají mezery, začnou se pídit po informacích. Už vlastně jen fakt, že přijdou ke mně do ordinace a přiznají si, že mají nějaký problém, ukazuje, že jsou velmi připravení. Mám štěstí na hráče, kteří jsou výkonnostně stejní, jako jejich soupeři, ale liší se psychickou vyspělostí. Uvědomují si své chyby a nedostatky, chtějí na nich pracovat, dát tomu víc než ostatní. Nemusím hledat problém, nejsem tahoun konverzace, jako je tomu u člověka, který ke mně přijde, je v depresích a celou hodinu probrečí. Důležité je zdůraznit, že pokud sportovec nevěří, že mu psycholog, kouč, může pomoci, tak mu tento nástroj nepomůže.“

Dá se zobecnit nejčastější problém, na kterém společně se sportovci pracujete?
"90 procent sportovců si nedokáže stanovit cíle, jsou přehnaně velké a nekonkrétní. Sportovec má pochyby, zda je vůbec zvládne. Nejsou tvořivé, jsou často plytké a především časově neohraničené. Když to nejde hned, sportovec začne pochybovat a upouštět od nich. Já je pomáhám rozdrobit. Jsou pak vidět i menší úspěchy, ze kterých utvoříme výsledný velký. A zároveň je třeba si přiznat, že jsou i věci, které se ovlivnit nedají, osobní sympatie trenéra, například. Takže je třeba si uvědomit i tohle a nenechat se tím odradit."

Florbalisté jsou zajímaví, manažeři nikoliv

Váš syn hraje florbal, je tohle důvod, proč drtivou část vašich klientů tvoří právě florbalisté, máte k tomu sportu blízko?
"Sportovní psychologie a koučink sportovců tvoří menší část mé pracovní doby. Takže volného času tolik není. A florbalové prostředí díky synovi velmi dobře znám, dá se říci, že dělám momentálně jen florbalisty. Samozřejmě budu ráda, pokud se portfolio mých sportů a sportovců rozšíří. Na druhou stranu ale užší záběr bývá vždy ku prospěchu věci. Vždycky je strašně důležité mít ten kontext, znám florbalovou politiku a souvislosti. A navíc mojí srdeční záležitostí jsou brankáři.“

Tom Ondrušek, útočník reprezentace a Warbergu IF

"Jana je profesionál každým coulem a moc mi osobně pomohla. Je lidská a dokáže se vcítit do toho druhého. Pomohla mi řešit situace pod tlakem. Přistupovat ke všemu pozitivně, skončili jsme s Chodovem s mistrovským titulem, pak jsem odešel do Švédska. Je to plodná spolupráce."

Co považujete za svůj největší úspěch, dosažený s florbalovou klientelou?
"Jsou to střípky, z kterých utvářím hmatatelný úspěch. Některé florbalisty jsem pomohla dostat na poslední mistrovství světa, jiní vyhráli v loňské sezoně mistrovský titul, strašně mě těší osobnostní růst u jiných. Bývalým suverénkám českého ženského florbalu Herbadentu pomáhám s návratem na výsluní a výsledky i atraktivní dravá hra ukazují, že jdeme správnou cestou. Koučovat manažery, kteří pasou po milionech, a žene je jen vidina zisku, mě neláká, sportovci jsou mi i díky vlastní sportovní minulosti mnohem blíž."

Video placeholder
Tak se slaví florbalový titul! Podívejte se do šatny Chodova • iSport TV

Teď z druhé strany, stalo se vám, že koučink nějakého sportovce nebyl úspěšný?
"Několikrát, vždy jsem narazila na osobní limity. Dotyčný si našel novou životní náplň, nebo ho osud a nějaké smutné události donutily přestat se florbalu věnovat. Neberu to ale jako selhání nebo prohru, progresem bylo i si ty limity uvědomit a pak zkusit najít jiné společné cíle a motivace, které už mohly být mimo rámec daného sportu. Nelze vše točit jen kolem hraní vrcholového florbalu, který je v českém prostředí stále ryze amatérský a finančně vás neživí a nezabezpečí."

Není někdy trochu vyčerpávající celý den poslouchat a řešit problémy jiných, nevysává vás to?
"Naštěstí mi praxe ukázala mou hranu, několikrát jsem toho měla strašně moc a chodila domů vyčerpaná. Teď už jsem zkušenější a znám své limity, za které nechodím, raději zruším sezení. Hlavně nikdy nejdu na úkor kvality. Pomáhá mi, že je to velmi pestrá práce, noví lidé, nové situace, žádná rutina. Kdybych dělala jen sportovní psychologii, vyčerpávalo by to víc. Musím ale říci, že mi florbal hodně vrací, je sice hezké, že za vámi někdo přijde a řekne, že se mu podařilo otěhotnět, že má partnera, děti a žije kvalitní život, ale ten sport mi dává zpětnou pozitivní vazbu mnohem rychleji. Sportovní koučování je hodně dynamická záležitost, což je skvělé.“

Zadkem na dvou židlích

Dají se ve sportovním koučinku a psychologii sledovat trendy, dále se vzdělávat?
"Pořádají se konference sportovní psychologie. Z větší míry je to ale hodně o mé osobě. Když mi někdo představí novou metodu, já ji musím vyzkoušet a aplikovat do florbalu, použít ji na svého klienta. Já za to nesu odpovědnost. A vzhledem k tomu, že už se sportovní psychologii věnuji několik let, mám už své postupy vyzkoušené a důvěřuji hlavně jim. Těžko můžu do florbalu přenést věci, které fungují třeba v NHL, kdy podobnou péči platí kluby, hráče máte k dispozici deset hodin v týdnu. Takže je si třeba uvědomit, že prostředí a možnosti florbalu jsou zatím v Česku hodně omezené a některé kluby koukají na hráče trošku skrz prsty, co že si to vlastně platí."

Markéta Šteglová (trenérka Herbadentu)
"Doporučení na Janu Březinovou nám dala moje dcera a hráčka Dominika, která ji znala z Rookie Campu. Začali jsme s ní jako tým spolupracovat před rokem a půl a od té doby spolupráce trvá. Jana není na každém našem tréninku, ale snaží se zapojit, jak jí její časové vytížení umožňuje, obvykle jednou do týdne. Jsme s jejím působením velmi spokojeni, hráčkám spolupráce prospívá, bylo už několik krizových situací, kde se to pozitivně projevilo. Kromě hráček koučuje Jana i nás trenéry, společně se snažíme vnést do klubu řád a pořádek."  

Vím, že mimopražské hráče koučujete i po Skypu. Existuje ideální periodicita vídání se?
„Koučink funguje na všech rovinách, samozřejmě ale nejlepší je vidět se osobně, na začátku určitě. Pokud chce nějaký sportovec na sobě opravdu hodně máknout, doporučuji sezení minimálně jednou za čtrnáct dní. Ráda pracuji s videem, kde se podíváme na zápas a konkrétně ho spolu rozebereme. Řekneme si, kdy se měl nabídnout do brejku, proč toho nevyužil, proč se schovával za hráče a tak dále. Toto se jinak než osobně řešit nedá.“

Platí, že intenzivněji se musí pracovat s hráči na začátku sezony?
„Je to tak, 95 procent práce děláme během sezony tak, aby náš vrchol přišel v klíčové fázi, což je pro florbalistu play off. Tam hráč už musí být tak vyladěný a nastavený, že už potřebuje pouze kosmetické úpravy, velká témata v této fázi neřešíme. Je potřeba nějaký čas, nefunguje to tak, že by hráč přišel týden před začátkem vyřazovacích bojů, že chce být super a rozdílový plejer, to já opravdu nedám. Psychologie má svoje procesy, třeba týmové koučování je tak specifické, díky různým proměnným a jiným kontextům, že se dá klidně mluvit o celé nulté sezoně, než se nastaví nějaké normy a začnou se výsledky projevovat.“

Na týmové bázi koučujete elitní ženský florbalový tým Herbadent, jak to probíhá?
„Je to nepoměrně těžší, než vést jednotlivce. Tým je organismus, který má svá pravidla, systémy a stereotypy. Takže to pro mě byla obrovská výzva a vedení týmu patří obrovský dík za důvěru, že se rozhodl tento v českém florbalu naprosto nový nástroj psychokoučování vyzkoušet. Je strašně důležité si uvědomit, že hráčky žijí v nějakém prostředí, plní očekávání svých trenérů a vizi klubu, a přitom mají i své vlastní cíle a představy. Je to takový velký zamotanec, ve kterém je velmi těžké se orientovat a hledat nějaká plošná doporučení. Zároveň je to ale ohromně zábavná a pestrá věc a já se těším, jak ty cíle společně naplníme. A musím říct, že se v Herbadentu pracuje poctivě.“

Kromě Herbadentu koučujete i některé muže Chodova. Oba kluby jsou na Jižním městě velcí rivalové, necítíte mírný střet zájmů?
„Může to tak vypadat, že sedím jedním zadkem na dvou židlích. Ale ženy Herbadentu mají naprostou exkluzivitu v tom, že jsou jediný florbalový ženský tým, který vedu. Nikdy mít mužskou složku nebudou, takže v tomto směru výčitky necítím, je to prostě práce. Tyto světy se neprotínají.“

Nechci psychicky znásilňovat

Přibližte, prosím, jak to vypadá, když za vámi sportovec přijde. Je od začátku otevřený a vše na vás vysype?
„Snažím se vytvořit takové prostředí a bezpečí, které mi dovolí se na člověka už během prvního setkání napojit a najet na jeho mentální rovinu. Co prožívá, co se mu odehrává v hlavě. To je vlastně jeden z největších předpokladů mé práce. Musím i říct, že ve finále se z nás se všemi úspěšně nastavenými hráči na konci stali přátelé, přesáhli jsme rámec terapeut – klient. Když se vidíme, tak jsme oba za to setkání rádi. I proto se jim pak nebojím říkat i věci velmi nepříjemné, které ode mě snáze akceptují.“

Od kdy doporučujete se sportovní psychologií začít?
„Řekla bych od čtrnácti, patnácti let. V tomto věku se dítě z nějaké zájmové aktivity přelamuje do tzv. výkonu. Pokud máme nějaký výjimečný talent mladšího věku, tak se na začátku vyplatí pracovat spíše s jeho rodiči a jeho okolím, kteří vytváří dítěti zázemí, než přímo s ním. Pro dítě je to pak spíše o koučování formou hry, aby to dotyčného jedince bavilo, než přímo o koučování a stanovování cílů.“

Dokážete si představit práci s klientem, který byl za vámi poslán, nepřišel z vlastní vůle?
„To je strašně těžká práce, v naší branži tomu říkáme tzv. poslaný klient, což je jeden z nejhorších kontextů, který může nastat. Plní se tu vlastně zakázka někoho jiného, znám to z vlastní praxe, kdy se starám o jednu tenistku. Všichni kolem vědí, že má nějaký problém, ale ona si to odmítá přiznat, přestože na kurtu to je naprosto zjevné.“

Jak jste si poradila?
„Začínaly jsme tím, že jsme se snažily zjistit, kdo vůbec ten problém opravdu má a řešily jsme, co tedy dělat, aby jí ta společná setkání byla nějakým způsobem prospěšná. Je to ale hodně ošemetná disciplína, pokud dostanu úkol zvýšit dotyčnému jeho mentální odolnost a on to odmítá, tak je to pro mě psychické znásilňování toho člověka, a toho se účastnit nehodlám a dělat to nechci. To je ten můj limit, za který nechodím, eticky, odborně ani osobně nemohu.“

Začít diskuzi