Loni ještě v delbkanoi s Filipem Dvořákem skončil sedmý na olympiádě v Riu. Super úspěch, jenže to už je minulost. Teď už prožívá Jaroslav Radoň jiné dobrodružství, pracuje jako trenér indonéských kanoistů. O poměrech v exotické destinaci promluvil v otevřeném rozhovoru. Zdaleka vše není růžové, ale Radoň si nestěžuje.
Kromě trénování funguje Radoň zároveň jako vedoucí výpravy. V Indonésii si musel zvyknout na jinou mentalitu, omezený jídelníček i divoká pravidla na silnicích. V tréninkovém centru sto kilometrů od Jakarty má na starost pět kanoistek a sedm kanoistů.
Obecně se v Indonésii potýká s komunikací s tamní kanoistickou federací. Průtahy a zmatky ale Indonésané vyrovnávají srdečností a o Radoně se postarali skvěle. "Dostal jsem takový standardní evropský pokoj s výhledem na celé jezero, podle mě v okolí sta kilometrů se nedá najít lepší ubytování. Mám zajištěné jídlo, dali mi novou motorku, protože tam se člověk pohybuje jedině na motorce," pochvaloval si.
Po pěti měsících už ví, jak se po indonéských silnicích pohybovat, i když jsou tamní řidiči dost svérázní. "Oni bohužel neumějí moc řídit a tam se předjíždí tak, že vjedete do protisměru, začnete troubit a předjíždíte. To jsem za začátku koukal. Ale když si na to zvyknete, tak to dávají. Navíc silnice jsou buď ve špatném stavu, nebo furt do kopce z kopce, takže maximální rychlost je tak 60 km/h. A jsem asi jediný člověk, který jezdí s helmou. Není problém tam na motorce potkat sedmileté dítě, samotný."
Chudoba kontra spokojenost
Krize na něj dolehla po měsíci, kdy zvažoval návrat domů. Nejvíc bojoval s jednotvárným jídelníčkem. "Jídlo je bezvadné, ale je extrémně chudé, to znamená, že se tam pořád jí rýže. Když se tam všude kolem pěstuje rýže, tak proč by jedli něco jiného. Já tomu rozumím, když tam lidé bojují o přežití," líčil.
Tréninkové středisko indonéských kanoistů je na venkově. "Místo je to relativně hezké, ale jedná se opravdu o indonéskou vesnici. Prostě vládne hlavně chudoba a spokojenost celého obyvatelstva," uvedl Radoň.
Bývá v kontaktu i s místními obyvateli. "Chtěl jsem se socializovat, snažím se žít v rámci možností, pohybuju se na loděnici a ti Indonésané jsou extrémně srdeční. Pořád se usmívají, s místními není problém."
Se svěřenci se domlouvá anglicky, ale naučil se odvést i trénink v indonéštině. "Ona je ta řeč extrémně jednoduchá, oni nic neskloňují. Jak je tam 17.000 ostrovů, tak někdy si nerozumí ani oni. Každý si mluví, jak chce. Umím počítat, umím základní výrazy," řekl.
Většinu času mu zabere práce. Když má volno, chodí na thajský box nebo vyráží na výlet do nedalekého Bandungu. "Je tam jeden hotel evropského stylu, kde jsem potkal i pár Čechů. Dá se to. Na to, že jsem tam byl pět měsíců, tak jsem tam pocit samoty neměl," doplnil.
Hlavním cílem indonéských kanoistů jsou Asijské hry, které bude příští rok Indonésie pořádat. Radoň má zatím smlouvu do Vánoc. "Oni to dávají na rok. Ještě je problém, že jsem poslední čtyři měsíce nedostal plat, což je tam naprostý standard. Ale vždycky zaplatí. Poslední, co by Indonésani udělali, že by někoho podrazili, to by nepřežili, to by snad spáchali sebevraždu," dodal.
