Kurz Tokio 2020. Jachtařkám cestu za snem dotují rodiče, loď mají za milion
Jen čekat na správný vítr nemůžou. Kormidelnice Dominika Vaďurová (24) a kosatnice Sára Tkadlecová (18) si před dvěma lety daly schůzku naslepo na bratislavském Hlavním nádraží, kde po prvním oťukávání utvořily posádku jachtařské třídy 49er FX. Plán mají neskromný, vyjet si účast na olympijských hrách v Tokiu v roce 2020. Původem Slovenka Vaďurová kvůli společnému snu požádala o české občanství. Sport, kde olympijská loď stojí necelý milion korun, sympatickým dívkám ve velkém dotují rodiče. V exkluzivním rozhovoru pro Superlife obě odkryly svůj příběh i skromné podmínky, které v českém jachtingu panují.
Venku je stále po ránu trochu zima. Řekněte mi, co dělají jachtařky v zimě?
Dominika: „Je to těžké, přiznávám, trošku se trápíme (smích). Měly jsme spoustu tréninkových kempů, hodně fyzické přípravy, prakticky jsme celou zimu strávily v tělocvičně. Příští zimu už ale plánujeme přípravu někde na vodě, v teplejších krajích v zahraničí. To je ale samozřejmě hodně finančně náročné, uvidíme, jak to dopadne.“
Jak zvládáte společné tréninky, jedna žijete v Bratislavě, druhá v Praze…
Sára: „No tak různě, na kondiční tréninky buď já přijedu do Bratislavy, nebo Domča za mnou do Prahy. Není to zas tak daleko, jezdíme vlakem, to je příjemné cestování, které zabere jen asi čtyři hodiny. Tréninky na lodi máme v zahraničí, obvykle na místech, kde nás čekají závody.“
Zníte hodně samostatně, sama si vařím, sama si peru. Všechno si zařizujete samy?
Dominika: „Rámec celé sezony děláme my. Vše si samy organizujeme. Kondiční trenéry máme v Praze i v Bratislavě. Takže se s nimi vždy dohodneme, když něco potřebujeme. A zkušené jachtařské trenéry pro trénink na lodi hledáme v zahraničí. Doposud jsme neměly dostatek financí na to, mít takového trenéra celou sezonu, zatím sezonu tak tak vykrýváme za pomoci našich rodičů. I tento rok budeme muset finančně stále zapojovat i rodiče.“
Shánět peníze na váš sport asi není žádný med, viďte?
Sára: „Je to složité, díky bohu za naše rodiče, bez nich bychom se neobešly. Tento rok máme spočítané, že nás první část sezóny, od února do srpna, kdy je mistrovství světa, vyjde na jeden milion korun. A to je ještě hodně lowcostové balení (smích).“
A jenom vaše loď stojí dalšího půl milionu…
Dominika: „Ještě mnohem víc, poněvadž výrobce je z Nového Zélandu, takže ještě cesta do Česka něco stojí. A samotná loď nestačí. Potřebujeme několik sad plachet, ráhno a další věci, bez kterých se neobejdeme. Máme objednanou novou loď, která nás vyjde na 850 000 korun. Což je trošku pálka. Ti nejlepší mají loď na sezonu a pak ji vymění. Což nevím, zda u nás bude také možné, my na ní spíš budeme jezdit tak do Olympiády. (smích)
Žádá si vaše loď nějakou speciální péči?
Sára: „Drobné opravy děláme prakticky po každém tréninku nebo závodním dni. Když hodně fouká, tak hrozí, že se cokoliv zničí, utrhne plachta nebo něco jiného. A kolize v závodě také nejsou nic výjimečného.“
Četl jsem si na vašich webových stránkách, že máte dva cíle. Sportovní - dostat se na olympiádu do Tokia 2020, a osobní - že chcete v Česku dostat jachting do většího povědomí veřejnosti. Co z toho vypadá jako snazší úkol?
Dominika: „Řekla bych, že to jde ruku v ruce. Když se nám zadaří vyjet nějaké úspěchy navzdory skromným podmínkám, ve kterých trénujeme, bude to velká propagace našeho sportu. Jachting pro nás představuje ideální životní styl – pro úspěch v jachtařském závodě je potřeba fyzická kondice i bystrý úsudek, rychlá taktická rozhodnutí. Možná i proto se jachtingu vyhýbají aféry s dopingem, které trápí většinu vrcholově provozovaných sportů. Pro účast na OH jsme připravené obětovat opravdu hodně, to je náš hlavní cíl, tak uvidíme, jak to celé dopadne.“
Pro propagaci jachtingu odvedla kus práce Lenka Šmídová, majitelka stříbrné medaile z her 2004 v Athénách ve třídě Evropa. Inspirovala vás?
Dominika: „Ano, samozřejmě, známe ji. Za těch zhruba 15 let, od doby kdy závodila Lenka, se olympijský jachting dost změnil, konkurence je ve všech třídách mnohem větší. Lenka hlavně ukázala, že to jde. Že i Česká republika, země bez moře, může mít dobré jachtaře a získat olympijskou medaili, což je myslím naprosto raritní. Tohle už jí nikdo neodpáře, v tom byla Lenka taková průkopnice.“
Na schůzky s potenciálními sponzory chodíte osobně?
Sára: „Hledáme kontakty přes různé kamarády. Když nám někoho doporučí, připravíme se, oslovíme je, uděláme prezentaci, co jsme zač, představíme moderní lodní třídu 49er FX, na které závodíme. A pak doufáme… Firmy často chtějí bartrovat, nabídnou prostory na cvičení, oblečení či tak. Jsme vděčné za každou pomoc nebo částku, která nám pomůže s financováním tréninků a závodů v zahraničí. Ale je to velmi těžký proces.“
I proto jste nedávno založily vaše osobní webové stránky? Platformu, kterou můžete nabídnout sponzorům?
Sára: „Ano, také proto. Snažíme se pracovat na vlastní prezentaci, ale nejen kvůli sponzorům. Fandí nám naši kamarádi, kteří přes náš web, facebookový a instagramový profil mají představu o tom, jak se připravujeme, co nás čeká, a je to také součást naší snahy o zviditelnění jachtingu. Pomáhají nám s tím kamarádi z branže. Radí nám, co funguje, co bychom mohli postovat a tak. Aby lidé porozuměli tomu, co to vlastně znamená věnovat se okruhovému závodnímu jachtingu.“
Domluvily jsme se na nádraží v Bratislavě
Zaplachtěme do historie. Jak jste se k jachtingu dostaly?
Dominika: „Obě jsme se k tomu dostaly přes naše otce, kteří také závodně plachtili. Začínaly jsme jako šestileté na dětských třídách Cadet a Optimist, a už jsme u jachtingu zůstaly. Ten sport nás obě strašně baví, jste na vodě, perete se s větrem a dalšími živly. Není to jen o fyzické práci, ale musí se hodně taktizovat, mentální příprava je velmi důležitá. Podmínky se na moři mění velmi rychle, a to je to, co, nás na tom láká a hodně baví. Každá chyba je znát. Vlastně asi nikdy jsme nepřemýšlely nad tím, že budeme dělat něco jiného. Úplně nás to pohltilo.“
Proč zrovna třída 49er FX, která se v Česku nedá ani trénovat…
Sára: „Pokud v jachtingu máte olympijské ambice, musíte si vybrat lodní třídu, se kterou se počítá pro příští olympijské hry. V Tokiu 2020 budou ženy závodit právě na třídě 49er FX a dále na třídě 470. Z těchto dvou jsme si vybraly modernější 49er FX. Další možností je jednoposádkový Laser Radial nebo katamarán Nacra 17, na kterém ale závodí smíšené posádky, tedy nic pro nás. Domča na této lodi už jezdila a já zrovna končila mládežnickou třídu 29er. Přemýšlela jsem, co dál, a Domča se mi zrovna ozvala, že někoho potřebuje, takže to byla taková pěkná shoda náhod."
Jak probíhalo první setkání? Co jste měly v hlavě, když jste mířily na setkání s dívkou, s kterou jste se nikdy neviděly, a máte s ní jezdit na jedné lodi?
Dominika: „Sára se těšila, ale zároveň bála, protože ten 49er FX znala jen z videí a je to dost adrenalinové ježdění. Já jsem byla rozhodnutá, že schůzka se Sárou, která proběhla na bratislavském Hlavním nádraží, je poslední pokus. Dlouho jsem nemohla nikoho najít a byla jsem smířená s tím, že s vrcholovým jachtingem skončím. Při prvním setkání jsme se domluvily, že společně vyrazíme na několik dnů do Itálie, k jezeru Lago di Garda, kde jsme spolu poprvé trénovaly. Když jsem viděla Sáru, jak si na loď suverénně sedla a viděla jsem, jak je sebejistá při ovládání lodi, tak jsme se společně domluvily, že zkusíme jednu sezónu. A v polovině loňského roku nám bylo jasné, že nechceme skončit."
Kolik dní dělilo setkání na nádraží a chvíli, kdy jste spolu sedly do lodi?
Dominika: Šlo to rychle, seznámily jsme se, popovídaly si a druhý den od schůzky na „Hlaváku“ jsme už byly na vodě v Itálii. To souznění a porozumění, bez kterého to na jedné lodi nejde, tam bylo skoro okamžitě. Loňská sezona nám vyšla, zajely jsme dobré výsledky, lepší, než s mojí bývalou parťačkou, a to jsme se teprve sehrávaly a měly strašně málo času na přípravu. Proto jsme si i stanovily cíl Tokio 2020, který je relativně vysoký.“
Fakt, že je Sára o šest let mladší, hraje na lodi nějakou roli?
Dominika: „Ne. Na lodi máme stejný profesionální přístup. A ten věkový rozdíl není znát. Sára je velmi dobře připravená, takže zvládá úplně všechno.“
Zníte hodně sluníčkově, žádná ponorka mezi vámi za ty dva roky nenastala?
Sára: „Nic zásadního, mě hned tak nic nerozhází. Základem na lodi je komunikace, všechno, i když se něco nepovede, si vyříkáme. Nebereme to osobně, ani jedna se neurazí a jdeme dál, takže to funguje. Je jasné, že někdy máme něco, co se té druhé nelíbí, ale máme to nastavené tak, že je třeba to vždy říct nahlas. Nemluvit o tom a kumulovat ten vztek či ublížení, to by nikam nevedlo.“
Kvůli jachtingu jsem měnila občanství
Dominiko, vy jste kvůli olympijskému snu podala žádost o české občanství. To je významný krok.
Dominika: „Nešlo to jinak. Na začátku mi to přišlo přirozené, jinak by to vlastně ani nešlo, nemohly bychom spolu závodit za jednu zemi. Ale pak samozřejmě na základě podnětů ze svého okolí, někdy i hodně negativních, jsem nad změnou občanství začala více přemýšlet. Kamarádům a známým to přišlo divné. Ráda bych samozřejmě reprezentovala Slovensko, ale jachting je pro mě strašně důležitý. A co se týká podpory tomuto sportu, je to na Slovensku ještě mnohem těžší. V Česku máme lepší zázemí, byly jsme přijaty do národního reprezentačního družstva Českého svazu jachtingu. Navíc tady mám polovinu rodiny, moji nejbližší to chápou a podporují mě. O tom, že by Sára žádala o slovenské občanství, jsme neuvažovaly ani na chvilku.“
Jak to probíhá, když se ze Slovenky má stát Češka?
Dominika: „Proces je to dlouhý. Od mezinárodní jachtařské asociace ISAF jsem už získala výjimku, asociace mi dovolila závodit pod českou vlajkou, i přesto, že proces získání občanství ještě nemám dokončený. Získala jsem podporu od Českého svazu jachtingu, Českého olympijského výboru i MŠMT. Je to zdlouhavý proces, který bych sama asi nedokázala zařídit. Hodně lidí mi moc pomohlo.“
Jaký je váš harmonogram na příští měsíce?
Sára: „Vlastně jsme pořád na cestách. V únoru jsme trénovaly ve španělském Cádizu, pak jsme se přesunuly na Mallorcu, kde nás na začátku dubna čeká první závod evropského poháru. Ten je zároveň i kvalifikací na první závod Světového poháru, který se v dubnu koná ve Francii. Další závod je v Holandsku a pak v Německu. A následně se budeme připravovat na srpnové mistrovství světa v dánském Aarhusu.“
Jak se po Evropě přesouváte, šestimetrová loď se do letadla asi nevejde.
Dominika: „Musíme převážet loď autem. Snažíme se sezónu plánovat tak, abychom vždy zhruba měsíc až dva trénovaly na jednom místě. Loď tak může zůstat v loděnici a my létáme jen tak s ruksakem na pár dnů domů a Sára také ještě do školy. Zábavné je vždycky dostat nějak loď z vleku dolu, jsme dvě dívky, tolik sil nemáme. V loděnici to funguje stylem: Hej chlapče, pojď nám pomoct, prosím tě! Ptáme se ideálně silných mužů, co jdou náhodou kolem. (smích)“
Do Tokia vede dlouhá cesta, jaké máte postupné cíle?
Sára: „Srpnové MS v dánském Aarhusu je prvním kvalifikačním závodem na olympiádu, kde se na OH do Tokia rozdává prvních osm míst pro nejlepších osm zemí. Celkem se na olympiádu podívají v naší třídě posádky z 21 zemí. Za Českou republiku budou o kvalifikaci na Olympijské hry ve třídě 49er FX bojovat dvě posádky.“
Zmínily jste, že jachting není pohodová projížďka po moři, ale spíše adrenalinový sport. Přivodil vám už nějaké zranění?
Sára: „Menším zraněním, jako jsou odřeniny nebo naraženiny, se nevyhneme. Na podzim si Domča natrhla třeba vaz v kotníku. Je to takové typické zranění, které u jachtingu zažije skoro každý. Když hodně fouká, nosíme helmy a občas bylo o fous, že se nám nic nestalo. Naštěstí nějaký vážný úraz jsme ještě neměly a doufáme, snad ani mít nebudeme.“
