Neskutečný příběh olympijské vítězky. Po ráně do hlavy přestala i mluvit
Když si vedle ní její přítel čistil zuby, málem jí bolestí vybouchla hlava. Sportovní hvězda Alex Dansonová, kapitánka britské reprezentace v pozemním hokeji a majitelka zlaté medaile z olympiády, má za sebou rok hrůzy. Bez přehánění, na chvilku dokonce přestala mluvit. Na začátku všech potíží byla přitom banalita, vydařený vtip partnera, po kterém se jedna z nejlepších hráček planety rozesmála tak, až se praštila týlem hlavy o zeď. A začaly brutální migrény a strach o budoucnost.
Teď už se má Dansonová relativně dobře, zase se usmívá, může si jít rekreačně zaběhat. Sama říká, že se jde zlehka vyklusat kolem hřiště poblíž jejího domova, cítí se líp než nejlíp na světě. "Cítím svobodu a nebeský klid," říká olympijská vítězka z Ria 2016 a bronzová medailistka z Londýna.
Za úsměvem se však skrývá i velký smutek. 34letá rodačka ze Southamptonu ví, kde byla, kde je teď a jak dlouhá cesta zpět na vrchol ji ještě čeká. Olympijské hry v Tokiu se neúprosně blíží, do startu zbývá jedenáct měsíců, a je ve hvězdách, zda na nich bude moci vést Velkou Británií za obhajobou titulu. "Prošla jsem si nejtěžším obdobím v životě, málem mě to zničilo," přiznala v srpnové zpovědi pro Daily Mail.
Šlo o její první veřejné vystoupení po skoro roce. Seděla v křesle záměrně natočeném tak, aby na ní nesvítilo slunce. Jeho paprsky by stačily, aby hlava začala znovu třeštit. A jala se vyprávět svůj neuvěřitelný příběh.
Dansonová si prošla peklem. Dva měsíce se nedokázala bez pomoci dostat do koupelny, šest měsíců nebyla v kavárně ani se nekoukala na televizi. Sedm měsíců nemohla zapnout notebook, aby si zkontrolovala emailovou schránku. A celou dobu nenastala minuta, kdy by jí hlava nepulzovala bolestí. Sem tam byly migrény snesitelné, většinu času ale právě naopak.
"Teď už se můj stav zlepšuje, doma nemusím nosit sluneční brýle, už neomdlévám a nespím patnáct hodin v kuse. Už mi nevadí, když se bratr hlasitě rozesměje. Věci se obrací k lepšímu, ale jde to strašně pomalu," posteskla si Dansonová.
Jak vše začalo? "Vidím to jako včera. Stalo se to 1. září, vypadli jsme ve Světovém poháru ve čtvrtfinále, a tak jsme s přítelem Alexem Bennettem odjeli do Keni na dovolenou. Odletěli jsme do Watamu, kde jsme propadli kite-surfingu a měli se krásně. Jednou večer mě přítel tak rozesmál, že jsem se smíchem prudce zaklonila a udeřila se hlavou do rohu zdi. Nebyla to žádná autonehoda, pád ani bezvědomí, prostě jsem se jen bouchla do hlavy," vysvětlila zpočátku nevinnou příhodu útočnice týmu Clifton Robinsons, který sídlí v Bristolu.
S přítelem se nehodě zasmáli a šli spát. Dansonová se ale budila každou hodinu. "Okamžitě jsem věděla, že něco není v pořádku. Ale říkala jsem si, že to přejde, že si přece nebudu kazit první velkou dovolenou za 18 let. Druhý den ráno jsem udělala chybu, s Alexem jsme si šli zaběhat. Cítila jsem se dobře, tak jsem si v duchu řekla: Paráda, žádný otřes mozku to nebude. Ale když jsme se vrátili na hotel, bolest začala být ukrutná. Do konce dovolené bylo ještě pět dní, ale já už skoro neopustila hotel. Když jsme jeli na letiště, brečela jsem bolestí a musela jsem si hlavu držet v rukách, jak mě bolela," popsala nejlepší střelkyně olympijských turnajů v Londýně i Riu.
Na pár hodin jsem přestala mluvit
Po návratu do Británie okamžitě vyhledala lékařskou pomoc. Doktoři její zranění nazvali možným mírným traumatickým poraněním mozku, ze sonografie ale příliš moudří nebyli, nic nevybočovalo z normálu.
"Dala jsem si pár dní oraz, ale hokej mi začal chybět, reprezentace se zrovna připravovala na listopadový Champions Cup, tak jsem se k týmu normálně připojila. Nastavila jsem si to jako cíl, který byl směšný, jak se později ukázalo, po příletu jsem pořád byla ve strašném stavu. Ale snažila jsem se všem kolem sebe ukázat, že můžu hrát, a tak jsem během soustředění šla za specialistou. Součástí protokolu, že netrpíte otřesem mozku, byla i chůze na pásu, který postupně zrychluje. A vy musíte hlásit, jak se cítíte. Test jsem nedokončila, a když jsem šla domů, měla jsem pocit, že mi hlavu krájí motorová pila. Alexe jsem doma musela poprosit, aby mě osprchoval, sama bych to nevládla," vyznala se Dansonová a pokračovala.
"O dna dny později jsem se šla projít se spoluhráčkou, byl volný den. Zrovna jsem jí chtěla něco říct, když jsem zjistila, že nemůžu mluvit. Začala jsem panikařit, naštěstí jsme se už měly loučit, nechtěla jsem dělat žádnou scénu, jen se odplazit domů. V obýváku začaly strašné stavy, chvilku mi bylo horko, pak velká zima. Pamatuju si, že jsem dostala záchvat, první a zatím poslední, a omdlela. Když jsem na podlaze procitla, zavola jsem týmovému lékaři, řeč byla naštěstí zpátky. Ten mě odvezl do nemocnice. Udělali mi všechny možné snímky hlavy, ale žádnou anomálii nenašli, stejně jako u prvních testů."
Mezi doktory panoval názor, že Dansonová musela krvácet do mozku, skenování ale nic takového neprokázalo. Stejně tak nebylo možné zjistit, zda její sportovní aktivita, kterou po zranění sem tam vykonávala, nevedla ke zhoršení stavu. Každopádně nejhorší příznaky začaly ustupovat až na začátku prázdnin, devět až deset měsíců po nehodě v Keni.
Nebýt přítele, tak bych se zabila
"Když se zpětně ohlédnu, nejhorší pro mě bylo světlo a hlasité zvuky. V prvních měsících mě totálně rozhodil i třeba zvuk odkládaného hrníčku, který někdo položil na stůl. Můj bratr má hluboký hlas, docela hlasitý, a stejný je i jeho smích. Prosila jsem ho, aby na mě vůbec nemluvil, že to moje bolesti hlavy jen zhoršuje. Stejně tak jsem nesnesla, když si vedle mě někdo čistil zuby. Světlo bylo také velmi těžké, hlavně to uvnitř místnosti. Na mobil nebo tablet doteď nezvládnu koukat více než deset minut," popsala Dansonová, která většinu roku strávila v izolaci daleko od přátel a sportu, který 18 let dělala na mezinárodní úrovni a v Británii ho proslavila.
"Bylo to srdcervoucí, do té doby jsem každé zranění zvládla mnohem dřív, než doktoři predikovali. Tohle ne, musela jsem se naučit, a stále se to vlastně ještě učím, přestat dávat si krátkodobé cíle, s poraněním mozku ani nemůžete. Nikdo vám neřekne, kdy přesně budete zase stoprocentně fit a pokud vůbec."
Realita vypadá optimisticky. Po deseti měsících bolesti hlavy začaly ustupovat a Dansonová cítí naději. "Věřím, že jednou zase budu hrát. Snad i na reprezentační úrovni za Británii. Tokio? Ano, to je můj cíl," plánuje Dansonová, která už zvládne 20 minut nepřetržitého běhu a plánuje svatbu.
S přítelem Alexem se několik měsíců po nehodě zasnoubili a v září bude veselka. "Udělal pro mě všechno, bez něj bych se zabila, určitě bych to nezvládla," zakončila povídání kapitánka národního týmu.
