V Bílém domě tenkrát seděl prezident Richard Nixon, Beatles se chystali vydat album Abbey Road a Neil Armstrong se prošel po měsíci. Už je to 50 let, co ryšavý Australan Rod Laver získal jako zatím poslední tenista v dějinách Grand Slam. Kompletní roční sbírku titulů z turnajů velké čtyřky završil na US Open 1969, tehdy travnatém podniku hraném na předměstí New Yorku ve Forest Hills.
Jméno Roda Lavera je dnes synonymem tenisového supermana, přitom vyrůstal na farmě rodičů v australském Queenslandu jako neduživé dítě často trpící nemocemi. Tam vzal poprvé raketu do ruky, jelikož maminka byla náruživou hráčkou.
Tenisu propadl naplno, místo studií vzal práci poslíčka u zásilkové firmy a aby i při ní trénoval, nosil v kapse tenisák a mezi doručováním zásilek mačkáním míčku systematicky posiloval zápěstí a svaly předloktí levé ruky, kterou hrál. S vypracovanou paží pak kouzlil fantastické míče.
Laver získal Grand Slam dvakrát. Roku 1962 ještě coby amatér a o sedm sezon později, když začala Open éra, jako jednatřicetiletý profesionál.
V roce 1962 dominoval jako nikdo jiný. Vyhrál 22 z 27 turnajů, do kterých vstoupil. Získal Davis Cup a s neskutečnou bilancí 167:15 završil sezonu. Jenže tehdy se bil jen s amatérským polem, ti nejlepší hráli za velké peníze na uzavřeném okruhu pro profesionály.
Ryšavý Australan se k nim přidal v roce 1963 a na přestupu vydělal tehdy bezprecedentních 100 000 dolarů. „Nemohl jsem si dovolit zůstat mezi amatéry, neuživil bych se,“ vysvětloval.
Čtyři povrchy místo dominantní trávy
Laver, přezdívaný „Rocket“, si dodnes váží svého druhého Grand Slamu o trochu víc. Ač byl již po třicítce, cítil se prý tehdy jako znovuzrozený. „Už jsem nedoufal, že si zahraji ve Wimbledonu a na dalších turnajích, ale pak se brány otevřely a já byl jak politý živou vodou.“
Velkou jízdu roku 1969 začal při Australian Open. Nikoliv v Melbourne, dnešním domově turnaje, ale v Brisbane. A ne na betonu, nýbrž na trávě.
Ano, tři ze čtyř grandslamů se tehdy konaly na zeleném pažitu, povrchu, na němž Laver vyrostl a který nejvíc rezonoval s jeho stylem servis – volej. „Dnešní hráči bojující na čtyřech rozdílných površích to mají těžší,“ přiznává.
Ani Laver ale nedostal nic zadarmo. A nejtěžší z jeho 26 utkání (doma v Austrálii hrál jen 5 kol), které ten rok na grandslamech musel vyhrát, přišlo relativně brzy. V semifinále Australian Open, proti krajanovi a pozdějšímu trenérovi Ivana Lendla Tony Rocheovi.
Jestliže se dnes mluví o velkých melbournských vedrech, v Brisbane bývá pravidelně počasí ještě brutálnější. Tehdy bylo 50 stupňů a Laver se smažil čtyři a půl hodiny, než Roche udolal 7:5, 22:20, 9:11, 1:6 a 6:3.
V Paříži pak obracel mač z 0:2 na sety proti Američanovi Dicku Crealymu, aby si v titulovém boji lehce poradil s Kenem Rosewallem 6:4, 6:3, 6:4. Při Wimbledonu ho vyděsil Ind Premjit Lall, jenž však rovněž neudržel slibný náskok 2:0. Ve finále proti němu sice John Newcombe vytáhl skvělý tenis, úroveň však neudržel po celý zápas a Laver triumfoval 6:4, 5:7, 6:4, 6:4.
Tony Roche, jeho australský přízrak, stál v cestě i ve finále US Open. Stejně jako Laver byl levákem, což subtilnímu chlapíkovi dělalo velké potíže. Pět let exilu mezi profesionály totiž na druhého levorukého hráče nenarazil.
Helikoptéra i klokanky s kolíky
Finále US Open, to byla tehdy kuriozní záležitost. Čekalo se na něj kvůli dešti dva dny, po úvodním Laverově prohraném setu 7:9 se znovu přerušovalo. Pořadatelé se snažili vysušit kurt všemi způsoby.
„Pamatuji se, že nad dvorcem létala helikoptéra, aby rychleji schnul,“ vzpomíná Laver, jenž tehdy v přestávce požádal rozhodčího, zda se může přezout do speciálních tenisek z klokaní kůže, které měly na podrážkách kolíky.
Jelikož šlo o poslední zápas turnaje a bylo jedno, jak hřeby kurt zničí, dostal povolení. Roche takové kecky neměl, a i proto na kluzké trávě přišel o zbylé tři sady hladce 6:1, 6:2, 6:2. „Lépe jsem se pohyboval, to tehdy rozhodlo,“ přiznává Laver, jenž tehdy inkasoval 16 000 dolarů, třikrát méně než letošní poražení v prvním kole.
Čekáte ohňostroje, fanfáry po dokončení jednoho z nejúžasnějších sportovních výkonů historie? „Nic takového se nedělo, pamatuji se, že po utkání sedělo v sále sotva deset novinářů. Prostě byla jiná doba, tenis byl ještě v plenkách,“ usměje se Laver.
Vždyť v těch časech hráči jezdili na kurty metrem spolu s fanoušky. A tenisté spolu po utkáních chodili na pivo, mimochodem Australanův velmi oblíbený nápoj, jemuž říkával „steak v lahvi“.
A tehdy po úspěchu na US Open jich padlo hodně. Tři týdny poté se Laverovi dočkali prvorozeného syna Ricka.
Pointou příběhu je, že od té doby Australan již žádný jiný grandslam nevyhrál a jeho skóre se zastavilo na jedenácti. Ač je jeden z nejoblíbenějších hráčů stále pyšný na to, jak se do historie zapsal, věří, že Grand Slam brzy znovu někdo získá. Jen pět tenistů po něm ale zvládlo ovládnout alespoň tři turnaje velké čtyřky v jednom roce – Jimmy Connors, Mats Wilander, Roger Federer, Rafael Nadal a Novak Djokovič...
Kdo vyhrál Grand Slam
MUŽI
Don Budge (USA) - 1938
Rod Laver (Aus.) - 1962, 1969
ŽENY
Maureen Connollyová (USA) - 1953
Margaret Courtová (Aus.) - 1970
Steffi Grafová (Něm.) - 1988*
* Grafová tento rok získala i olympijské zlato, jejímu výkonu se říká Golden Slam
Příběhy dalších vítězů Grand slamu
Koncert za odměnu
Don Budge (USA) - rok 1938
Potomek přistěhovalců ze Skotska vyrůstal v kalifornském Oaklandu. Táta John hrával fotbal za rezervu glasgowských Rangers, syn se věnoval celé řadě sportů, než se upsal tenisu. Byl prvním hráčem, který začal využívat bekhend jako útočnou zbraň. Měl k tomu předpoklady. Se svými 185 centimetry byl na tehdejší dobu jedním z nejvyšších a nejsilnějších tenistů. Největší slávu si vysloužil při Davis Cupu 1937, když v semifinále přemohl Němce Gottfrieda von Cramma instruovaného samotným Hitlerem, že nesmí prohrát. Budge však otočil rozhodující set z 1:4 na 8:6 a pomohl Američanům k poháru, za což byl agenturou AP zvolen sportovcem roku v USA. Ten samý rok mohl odejít k profesionálům stejně jako jeho největší konkurent Fred Perry, ale snil o tom, že vyhraje všechny turnaje na půdě daviscupových velmocí Austrálie, Francie, Anglie a USA. Roku 1938 to v amatérské konkurenci, která jen mohla na grandslamech nastupovat, s přehledem dokázal a jako první vyhrál kalendářní Grand Slam. „Nic moc se vlastně toho roku nestalo,“ vzpomínal později na svůj výkon. O tolik lepší byl než ostatní. Vrcholným zážitkem pro Budge prý bylo, když mu za vítězství na French Open zahrál soukromý koncert violloncelista Pablo Casals. V roce 1942 narukoval Budge do armády, kde si poranil při výcviku rameno, což poznamenalo jeho pozdější tenisovou kariéru.
Kolik toho mohla dokázat
Maureen Connollyová (USA) - rok 1953
Atletka na kurtu
Margaret Courtová (Aus.) - rok 1970
Když ji ve třinácti dostal na starost známý profesionál Frank Sedgman, doporučil tehdy vytáhlé dívce, aby se raději věnovala jinému sportu. Margaret byla silná a atletičtí trenéři věřili, že by z ní mohli vychovat běžeckou medailistku pro olympiádu 1956 doma v Melbourne. Tvrdohlavá dívka však trvala na svém a využila své železné kondice (prý zvedala nad hlavu i 75kilové činky) na kurtu. Levoruká dáma přeučená na tenisovou pravačku vyhrála kalendářní Grand Slam nejprve dvakrát v deblu (1963, 1965). V singlu na tento snový výkon dosáhla jako osmadvacetiletá v roce 1970. Byla to pro ni neskutečně intenzivní sezona, v níž nastoupila k 27 turnajům a 21 jich vyhrála. Rok končila s bilancí 104:6. Žádná výhra nebyla náročnější než wimbledonské finále proti Billie Jean Kingové, které ovládla 14:12, 11:9. Courtová dodnes vede tabulky s 24 grandslamovými tituly, 11 z nich však pochází z domácího Australian Open, kde se tehdy nescházela plná konkurence.
Ta, která grand slam pozlatila
Steffi Grafová (Něm.) - rok 1988
