Před pár lety byla její sportovní kariéra na hraně. Nadějná oštěpařka Irena Šedivá neuspěla na mistrovství Evropy do 22 let a ze slzavého trápení ji vysvobodilo laso z americké univerzity. Za mořem už takhle pěkných pár českých talentů pro vrcholový sport skončilo. Ale ona to zvládla. Po návratu míří k olympiádě pod vedením věhlasného kouče Jana Železného. A zároveň pomáhá dalším českým sportovcům splnit si americký sen.
Nejdřív byl pot, který v létě 2013 na mládežnickém šampionátu v Tampere k ničemu nevedl. Pak přišly slzy. „Ten moment si pamatuju. Ubrečená jsem potkala trenéra z Virginie, který mi řekl: Nechtěla bys k nám?“ vzpomíná Irena Šedivá.
Pak plakala ještě jednou, když s šéfkou Dukly Kateřinou Janků řešila budoucnost. „Strašně jsem brečela, nebyla jsem schopná do Ameriky jít. Ona řekla, kdybych měla zůstat, že mě podpoří. Byla to poslední zkouška. Naštěstí jsem řekla, že jdu.“
Nelitovala jste nikdy?
„Bylo to hodně těžké, ale za sebe říkám, že to bylo nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat. Mě to k tomu táhlo od začátku. Slyšela jsem o atletce Lucce Ondráškové, která pracuje na Wall Street, cítila jsem respekt, ale říkala jsem si, že bych něco takového taky chtěla. Tady jsem byla v komfortní zóně. Rodiče se o mě starali, na Dukle jsem dostávala pět tisíc a přišlo mi neskutečné, že se živím atletikou. Pak jsem skončila ve škole, atletice jsem ten rok dala hodně, ale na dvaadvacítkách mi to nevyšlo.“
Jak proběhl přechod do Ameriky?
„Člověk za zkoušky platí. Jak jsem v tom nebyla zorientovaná, tak vždycky přišla nějaká bomba, co ještě musím zaplatit. Jedna zkouška, další nedopadla, tak ještě jedna. Do toho víza, v jeden moment jsem byla hrozně zoufalá. Skvělé bylo, že rodiče byli odhodlaní, že tam půjdu. Hodně investovali, mamka bez váhání zaplatila letenku, to mě zachránilo. V jeden moment jsem si říkala, že na to kašlu.“
O škole jste po nabídce trenéra z Virginie měla jasno?
„Vybrala jsem si Virginii, bylo mi doporučeno, že to je kvalitní škola. Naši rozhodli, že prostě dostuduji, že jiná možnost není. První rok byl fakt těžký. Nejsem typ pro americkou kulturu, musela jsem si najít kamarády, byl to proces. Měli jsme mezinárodní tým složený z Němců, Slovinců, Chorvatů, což bylo fajn, ale musela jsem si zvyknout na různé kultury, různé pohledy na svět. Byla to challenge, ale strašně mě to naučilo.“
Kdy přišel zlom?
„Po prvním roce. Začala jsem chápat kulturu, asimilovala jsem se. Když jsem odjížděla, tak jsem brečela, že tam musím. Když jsem se vracela domů, skoro se to obrátilo. Vytvořila jsem si tam nový domov. Zpětně jsem strašně pyšná, že jsem to nevzdala. Chápu, že musím studovat a věnovat se i druhé části života, seberealizace není jenom o atletice, ale i o vzdělání, člověk by měl myslet, co bude dělat potom, co ho dokáže naplňovat. Kdybych tam nešla, nevím, co by ze mě bylo. Přetvořilo mě to. Zaplaťpánbůh, že jsem tam šla.“
Strašení je zbytečné
Sportovně je takový přechod ale docela riziko, ne?
„V Americe je straně moc univerzitních trenérů. V Čechách je snadné zajít za dobrým trenérem, ale tam je nezmapované prostředí. Chápu, že 50 procent lidí, co tam odejdou, přijdou k člověku, který tomu absolutně nerozumí. Když se lidi poradí, tak se dá eliminovat ta chyba, že člověk přejde někam, kde neřeší zdravotní stránku, nerozumí tomu. Naprosto chápu, že lidi mají strach, já jsem na začátku taky váhala.“
Přetrvává v Česku tenhle názor?
„Vím, co trenéři říkají: Ať neodchází, že se nevrátí. Určité procento pravda je, ale dá se udělat velké množství práce, aby se tomu předešlo. A spousta lidí se nevrátí, protože se jim otevřou možnosti jiným směrem. Je lepší mít možnost pracovat na Wall Street nebo v Rockefellerově centru, než se vrátit do Čech a mít patnáct tisíc měsíčně za atletiku. Strašení je zbytečné. Spousta lidí si v devatenácti myslí, že se budou atletikou živit, ale za dva roky zjistí, že to není ono. Odchod do Ameriky jim otevře obrovské množství možností, a když budou chtít, můžou pak atletiku dělat dál.“
Říkala jste, že vás ta anabáze přetvořila…
„Změnilo mě to jako člověka. Než jsem tam šla, měla jsem pocit, že mi něco uteče, že musím pořád někam chodit s kamarády, furt jsem někam lítala. Tam jsem zjistila, že se o víkendu pere, uklízí se dům. Jak jsem musela všechno dělat sama, našla jsem klid a hrozně jsem dospěla. Byla jsem zvyklá žít v Praze, Virginie byla konec světa. Nejdřív mě to trápilo, pak jsem si taky zvykla. Jsem strašně ráda, budu z toho čerpat.“
V letech 2015 a 2017 jste v oštěpu vyhrála univerzitní šampionát NCAA. Co vám dala Amerika ze sportovního pohledu?
„Tam je hrozně pozitivní, jak vidí věci naivně. Jsou schopní člověka podpořit. Člověk tomu americkému patosu začne věřit. Házela jsem 58 metrů, vyhrála jsem NCAA a byla jsem na sebe strašně pyšná, plácali mě po ramenou. Zní to naivně, ale tam žijete v komunitě, která to vnímá jako obrovský úspěch. Že je to dobrý, že na to člověk má. Zpětně vidím, že 58 metrů nic nebylo, ale ani na chvíli jsem nepřestala věřit, že atletika někam vede. Trenér nebyl špatný, ale taky to bylo hodně těžké. Měl svoje ego, své názory, měla jsem s tím problém. Ale posunulo mě to, naučila jsem se s ním komunikovat, zvládli jsme to. Věděla jsem, že když nedokončím cestu atletiky s oštěpem, asi nikdy si to nedopustím.“
Řešíme příběhy lidí
Po návratu jste nastoupila do skupiny trenéra Jana Železného a už se dostala do finále mistrovství Evropy i mistrovství světa. Zároveň ale pomáháte do Ameriky dalším sportovcům. Jak to funguje?
„Když jsem byla v Americe, viděla jsem článek o zakladateli naší firmy, věnoval se především hokeji, ale pokrýval i golf a tenis a potřeboval někoho, kdo by mu pomohl s atletikou. Já tomu příběhu věřím, vím, co se stane, když se rozhodnete do Ameriky jít. Chtěla jsem tu myšlenku propagovat a změnit pohled, který je zatím hodně negativní, hlavně v atletickém světě.“
Co konkrétně děláte?
„My lidem pomůžeme, máme online kurzy, které je připraví, pak s nimi konzultujeme školy. Prošla jsem si tím sama. Bylo pro mě těžké mluvit s lidmi a říkat si jim o peníze. Ale souhlasím, že když jim poradíme, předejdou chybám. Strach z neznáma je menší, mně trvalo dva roky, než jsem si zvykla. Greg Jack, můj bývalý kouč z Virginie, se přidal jako manažer v Americe. Nasmlouváme školy a on pak mluví v Americe s kouči. Já komunikuji s atlety v Evropě.“
Jak konkrétně?
„Mám s nimi schůzky, vysvětluju jim, jak to probíhá z pohledu studenta. Řeším přípravu na zkoušky, jak to tam bude vypadat, jakou školu vybrat, bavíme se o tréninku. Snažíme se, aby to nebylo tak, že tam někoho pošleme a tím to končí. Jsme development agency, řešíme příběhy lidí, není to jen o byznysu.“
Komu z českých sportovců pomáháte?
„Láďa Töpfer, který měl na atletickém mistrovství Evropy do 22 let medaile se štafetou, byl na návštěvě na Harvardu a Princetonu. Dostal nabídku od obou a zvolil Princeton. Jsem šťastná. Začali jsme řešit nabídky od obyčejných škol a skončil na Ivy League. Scházíme se s Bárou Malíkovou. Jsem na ni hrozně pyšná, že nad tím uvažuje. Má tady neskutečné podmínky a stejně má odvahu to risknout a rozhodnout se studovat.“
Vy jste příkladem vydařeného návratu. Co pro něj bylo klíčové?
„Když jsem se vrátila, dva měsíce jsem se odhodlávala, že půjdu za panem Železným. Pak se mu skupina začala plnit, říkala jsem si, že na to kašlu. Ten den jsem potkala Nikču Ogrodníkovou, nešťastnou, že jí řekl ne. Ale pak jsem ho potkala, začali jsme se bavit. Zavolala jsem mu, že vím, že má plno, ale jestli by mě nevzal. Řekl, že plno má, ale že mi dluží tu šanci. Řekl jo. Celou dobu v Americe jsem doufala, že se vrátím a půjdu k němu... Klaplo to. Od té doby jde všechno správným směrem.“
Jak říkáte, vloni jste byla v užším finále na ME v Berlíně, letos na MS v Dauhá aspoň v tom širším...
„Na světě jsem za ten postup byla strašně ráda, finále mě strašně zklamalo. Za dvanácté místo na světě bych měla být ráda. Ale byla to taková ťafka, něco jako tehdy dvaadvacítky. Myslím, že mi to strašně pomůže. U nás ve skupině je teď i Nikča Ogrodníková. Věřím, že se budeme motivovat a olympiáda vyjde. Člověk to dělá hrozně let. Olympiáda je cílová stanice, vždycky byl můj hlavní cíl stát se olympionikem. Vím, že tomu dám všechno. Je hodně emotivní i vnímat, že je šance se tam dostat. Je to něco obrovského.“
