Tohle rozhodně není obyčejný příběh. Marcela Joglová ještě před pár lety běhala jen tak pro radost, zkušenosti v civilním životě sbírala třeba při náročné práci záchranářky. Běhání jí ale šlo. Až tak, že se z nadšeného hobíka dostala na světový šampionát, kde vloni v podmínkách drsné sauny Dauhá v maratonu doběhla jako šestá nejlepší Evropanka. A v hlavě má teď olympijský sen.
Tahle žena něco vydrží. Na světovém šampionátu si v horkém a vlhkém pekle promenády Al Corniche vysloužila obdiv za svůj hrdinský boj. V tréninku zase zvládla uběhnout třicet kilometrů ve vánici. Z civilního života má ale Marcela Joglová ještě drsnější zážitky. U klatovské záchranky zachraňovala životy a dostala se do spousty kritických situací.
Jak na tu práci vzpomínáte?
„Já na tu záchranku vzpomínám velmi ráda. Poznala jsem, jak to funguje v kolektivu, z lidské stránky mě to probralo. Já jsem to brala jako práci, adrenalin mě vybičoval. Když byly jednoduché případy, měla jsem prostor přemýšlet. Když bylo něco vážnějšího, tak mě adrenalin zafokusoval na tu práci a jelo to.“
Do jakých situací jste se dostávala?
„Těch bylo hodně. Byla jsem v Klatovech a ne v centru, tak jsme se dostali k velkému spektru případů. Byla tam spousta autonehod, byly tam sebevraždy, prostřelená hlava, zlomeniny. Bylo tam od všeho něco, srdeční kolapsy, strašně moc toho bylo.“
Prostřelená hlava? To asi nedopadlo dobře…
„Bohužel, to nedopadlo dobře.“
Jak si člověk zvykne na momenty, kdy jde o život?
„Automaticky. Na vážný případ jedete s doktorem. Děláte základní věci, které máte naučené, zautomatizované a potom posloucháte doktora. Jenom to musí odsejpat.“
Jak se obrnit proti tomu, když se dostanete k smrtelné nehodě?
„Musíte to brát jako zaměstnání. Jak si to připustíte hlouběji, tak vás to sejme. Ač to zní blbě, odvete svoji práci. Horší je, když se jede k dětem… Ale je to zkrátka práce, pro kterou jste se rozhodl.“
Naopak, nabije člověka, když zachrání život?
„Určitě jsou lidi vděční, když se podaří pomoci, je to zadostiučinění, proto tu práci děláte.“
Trénovala jste tehdy?
„Tohle bylo období, kdy šel sport dolů, šla jsem si třikrát týdně vyvětrat hlavu.“
Teď je všechno jinak. Vlastně přímo z běžecké ulice jste se dostala mezi elitu, na mistrovství světa v maratonu a chcete i na olympiádu. Váš trenér Pavel Červinka říká, že když něco chcete, uděláte pro to všechno. Bylo to ve vás vždycky?
„Já si myslím, že tohle je ve mně vypěstované odmalička, možná od taťky. Sama jsem si chodila na hřiště, kde kluci hráli fotbal, a běhala jsem si tam rovinky, mám to v sobě asi zabudované. Když se ohlédnu na dva, tři roky zpět, dala jsem si i cíle studijní, dodělat školu a postupně k tomu cíli směřuju.“
Váš výkon v Dauhá vzbudil velkou pozornost, najednou jste byla za hvězdu, jak si zvykáte?
„Nevím, jestli bych úplně řekla za hvězdu… Já si teprve zvykám, jsem pořád v procesu, nedokážu to tak vnímat. Je to takové úsměvné. Zvykám si, musím se s tím taky naučit pracovat. Mé okolí to vnímalo velmi intenzivně, přišla mi spousta zpráv. Potěšilo mě to a utvrdilo v tom pokračovat.“
Otevřel vám šampionát cestu dál?
„Do povědomí jsem se dostala. Otevřely se mi dveře. Cítím podporu od Dukly, od svazu, je to trošku snazší, než to bylo, a je to jiné.“
Jste schopná běžet ve velkém vedru, jednou jste ve vánici uběhla třicet kilometrů, máte někde svůj limit, za který už nejdete?
„To se dozvím v tu chvíli, kam mě hlava pustí. Konkrétně tu zimu snáším celkem špatně. Proto jsem neodběhla pětatřicet, ale třicet. Většinou, když mám něco napsané, mám ráda, když tu práci dokončím, když dojdu do toho cíle.“
Je zajímavé, že mluvíte o tom, kam vás pustí hlava, ne tělo…
„Poslední dobou se přikláním k tomu, že hlava u mě hraje velkou roli. Zjišťovali jsme, že odezva na trénink je u mě poměrně slušná, kdežto ta hlava mě kolikrát zablokuje, že si říkám, že to nemůžu dát. I proto poslouchám přednášky Mariana Jelínka. Směr, který mi dal, vnímám už delší dobu. Nicméně je dobré slyšet, když to říká přímo mě. Pracuju s tím, abych tomu vůbec uvěřila. Teď už tomu věřím, ale pracovala jsem na tom.“
Čemu věříte?
„Že ten (olympijský) limit je v mých silách. Je mi jasné, že je tam spousta věcí, které neovlivním. Nicméně, když všechno dobře dopadne, pohlídám si regeneraci, vydrží mi zdraví, tak si myslím, že to reálné je.“
CESTA MARCELY JOGLOVÉ
2014: Na silniční desítce We Run Prague skončila překvapivě třetí, motivovalo ji to k většímu tréninku.
2018: Joglová postupně v silničních závodech sbírala úspěchy a tohle byl pro ni přelomový rok. Vyhrála závod Run Tour v Českých Budějovicích, ale především byla druhá Češka na pražském maratonu. Střihla si i prestižní triatlon Challenge Prague a mezi Češkami skončila třetí.
2019: Výtah do nebe. Poprvé odjela na soustředění do Keni, po návratu v Rotterdamu splnila limit na MS v maratonu, kde skončila v Dauhá dvacátá. Od loňského je jejím trenérem Pavel Červinka.
2020: Úspěch v Kataru jí přinesl smlouvu na Dukle i větší svazovou podporu. O víkendu si zlepšila osobní rekord v půlmaratonu, nyní odletěla do Keni, kde bude trénovat na pokus o olympijský limit v maratonu
