PŘÍMO Z FRANCIE | Některým lidem stačí do takových nadmořských výšek jen vyjet lanovkou, párkrát se nadechnout a už pociťují potíže. Hůř se dýchá, některým se i točí hlava. Cyklisté se s tím ale musí vypořádat a navíc ve výškách nad dva tisíce metrů závodit. Třeba v pátek zdolávali nejvyšší vrchol letošní Tour de France Col de l´Iseran (2770 m). Jak takové podmínky zvládají a jak se na ně připravují?
Letošní Tour de France se dá charakterizovat jako jedna z nejzajímavějších za poslední roky. Ale také jako jedna z nejvyšších. Myšleno tak, že se při ní cyklisté měli sedmkrát dostat do nadmořské výšky přes dva tisíce metrů. A to už není pro závodění moc příjemné prostředí. „Hranice, kdy bychom to měli začít cítit, je nějakých 1750 metrů. Pak už se hůř dýchá, nohy tolik nejedou, už ani watty nedokážeme jet tak vysoké,“ přibližuje český vrchař Jan Hirt.
Všechny tyto následky nejsou ale způsobené řidším vzduchem, jak se říká, ale nižším tlakem. Vysvětluje to Samuel Bellenouse, trenér týmu Wanty-Gobert, který své závodníky připravuje právě na výkony ve vyšších nadmořských výškách. „Jde hlavně o to, že do plic dostanete méně kyslíku. To je způsobené tím, že je nižší atmosférický tlak. I když vdechnete stejné množství vzduchu, je v něm obsaženo menší množství kyslíku. A jelikož kyslík je naším základním aerobním pohonem, znamená to, že se naše metabolické funkce sníží o pět až deset procent,“ říká Bellenouse.
A jak se s tím vypořádávají samotní závodníci? „Člověka to nepustí až do takových maxim. Někdo je na to zvyklý, někdo ne. Když se to přejíždí, záleží na tom, jak to člověku sedne. Když je někdo unavený, tak ho to může pohřbít. A když je na tom jakž takž, tak to přejede. Ale ve finále jediný, kdo na to může být zvyklý, jsou Kolumbijci,“ tvrdí Roman Kreuziger , který v pátek výšlap na nejvyšší vrchol Tour absolvoval.
Problémem navíc nemusí být jen samotná nadmořská výška. Dvoutisícové kopce často závodníci přejíždí nebo na ně dojíždí až ke konci etap, když už předtím ujedou pěknou řádku kilometrů a několik o něco menších stoupání. „Ve výškách nad 2000 se mi nezávodí moc dobře hlavně proto, že abychom se tam dostali, musíme mít za sebou nějaké velké kopce. A já nejsem čistokrevný vrchař. Tyhle dlouhé kopce v Alpách a Pyrenejích mi úplně nesedí,“ doplňuje další český závodník Petr Vakoč .
Z toho důvodu se cyklisté často na velké závody připravují na kempech ve vysokých horách.
„Každý člověk je jiný, každé tělo reaguje jinak. Někdo to nemá rád, cítí se potom unavený. Je třeba hlavní trénink ve výšce přizpůsobit. Nemůžete jezdit tak ostře jako dole. Dělá se často to, že nahoře se spí a větší intenzity se jezdí dole. A pak se vracíme relativně v klidu nahoru,“ vysvětluje Hirt. A že to funguje, potvrzuje i Vakoč. „Když jsme teď trénovali v Livignu, první týden byly watty o nějakých 20 procent nižší než obvykle. Ale když se tělo aklimatizovalo, tak se to po týdnu vracelo k normálu.“
| Které dvoutisícovky byly letos na programu |
| 14. etapa: Tourmalet (2115 m) |
| 18. etapa: Col de Vars (2109 m) |
| 18. etapa: Col d'Izoard (2360 m) |
| 18. etapa: Col du Galibier (2642 m) |
| 19. etapa: Col de l'Iseran (2770 m) |
| 19. etapa: Tignes (2113 m – nejelo se) |
| 20. etapa: Val Thorens (2365 m) |
Související články
