Za tuhle sezonu vyhrála v Rusku vše, co bylo možné. Titul, Ligový pohár a Superpohár. Volejbalistka Helena Havelková je jediná Češka, která tuhle prestižní nejvyšší ligu hraje za Dynamo Moskva a zatraceně dobře. Patří mezi opory týmu a prodloužila smlouvu na příští rok. V rozhovoru se rozpovídala o sedmileté sestře, smažáku na splín a tvrdém životě v Dynamu Moskva.
Jelikož nejste rozhodně malého vzrůstu, tak vaše cesta pod síť asi byla jasná, ne?
"Já jsem nejdřív závodně plavala, ale když jsem se v patnácti letech rozhodovala, zda budu dál dělat individuální sport nebo kolektivní, tak vyhrál volejbal. Navíc oba rodiče ho hráli závodně. Mě na plavání začalo vadit, že jsem tam sama a musí se hodně brzy vstávat na tréninky."
Vzpomenete si na to, kdy jste si začala uvědomovat, že vám to jde lépe než jiným holkám?
"Byla jsem vychovávaná ve skromnosti a pokoře, takže i když jsem třeba získala ocenění hráčka zápasu, turnaje, tak mi rodiče říkali, ať se držím při zemi. V patnácti jsem získala ocenění talent roku a tam jsem si začala uvědomovat, že asi tak špatná nebudu. V osmnácti jsem pak šla hrát do Itálie , tam mě začal volejbal bavit hrozně moc a začala jsem cítit, že bych to třeba mohla někam dotáhnout."
V čem jste pro tým podle vás nepostradatelná?
"Mám titul jak z Itálie, tak i z Polska, je mi třicet let a už toho mám tedy docela dost za sebou. Takže si myslím, že pro tým jsou dobré moje zkušenosti."
A v tréninku třeba makáte víc než ostatní?
"Jelikož mám za sebou dvě operace, achilovky a ramene, tak jsem hodně v posilovně a cvičím. Chci, aby moje tělo zvládalo tu obrovskou zátěž, tak musím. Po tréninku taky zůstávám déle a piluji podání. Když mi něco nejde, tak se na tom snažím pracovat a zlepšovat se."
| Helena Havelková |
|
Věk: 30 Volejbalu se věnuje od 12 let Hrála v Itálii, Polsku, Turecku, Číně Největší úspěchy: titul v Itálii, Rusku a Polsku, Italský a Ruský pohár, 2.místo v Lize mistrů, několik ocenění nej hráčka roku v v Česku a v zahraničí. |
Je váš úspěch spíš vydřený nebo žijete z talentu?
"Asi jsem nějaký talent do vínku dostala, ale pokud by člověk nebyl pilný, tak by to nešlo."
Zápasy v nejvyšší lize, natož v Rusku, musí být hodně psychicky náročné. Jak se s tím vypořádáváte?
"Přiznám se, že od letošního roku mám mentálního kouče. Dřív jsem si myslela, že je to spíš důkaz vlastních slabostí ho mít, ale teď to vidím jinak. Zvlášť po těch zraněních, se kterými se člověk musí vypořádat. Když tam výkon není, ale tlak v mužstvu je, není to lehké. A v tomhle je mi kouč velmi prospěšný."
Co konkrétně děláte?
"Rozebíráme úplně všechno. Technicky toho k vylepšení už mnoho není, ale možnosti, jak pracovat s psychikou, jsou pořád ještě velké. Letos jsme řešili třeba podání a díky tomu, že to probíráme, si víc věřím. Nesmím přemýšlet nad tím, že ho zkazím, tuhle myšlenku si člověk nesmí vůbec připustit. Mám stanovenou určitou rutinu, kterou neustále opakuji a měla by vést k tomu, abych do hlavy nepouštěla negativní myšlenky."
Používáte tyhle věci i v civilním životě?
"Určitě, hlavně v tom partnerském (smích). Přítel je také volejbalista, tak se mu v tomhle snažím pomáhat."
Prošla jste v životě několika špičkovými ligami. Teď jste prvním rokem v Rusku a hodně lidí napadne, jaké to tam asi je?
"Volejbal tam je stejný jako jinde a není náročnější třeba než v Itálii. Problémem je spíš to okolo. Například na některé zápasy létáme třeba i deset hodin. V Itálii vám zápas zabere jeden den, v Rusku klidně i tři. Z toho vyplývá, že na nějaký volný čas není vůbec prostor. Žijete v takové bublině a není to úplně lehké."
Takže asi znáte dobře hotely, letiště...
"...autobus, tréninky. Těch dnů volna je strašně málo a když už náhodou je, tak radši člověk odpočívá a regeneruje. Ani Moskvu jsem ještě pořádně neviděla."
A pověstný ruský dril na trénincích zažíváte?
"Já jsem v Rusku za celý rok nezažila nikoho, kdo by si stěžoval, že ho něco bolí a nešel by trénovat. Tam se trénuje hlava nehlava. To v Itálii, když vás něco bolí, hned se to řeší a dostanete čas na odpočinek. V Rusku tohle nečekejte. Dynamo je zvyklé vyhrávat a tak to je. My jsme za celou sezónu prohráli v základní části asi tři zápasy a hned začne být dusno, že jsme si dovolili prohrát."
Takový přístup vám nevadí?
"Já jsem docela zvyklá a navíc teď přece trénuji tu psychiku (smích). Nesmíte tyhle věci moc řešit."
A přijdou někdy pochvaly?
"Moc ne. Teď, když jsme vyhrály všechno možné, tak panuje nadšení v klubu, ale jinak během sezóny nikdo nepřijde a neřekne: super to bylo."
Jít před zápasem ven není možné!
Jak vypadají vaše ruce po sezóně?
"V pohodě, jen kolena, ramena a ta achilovka dostávají zabrat. Naštěstí nehraji kontaktní sport, a tak si za všechny úrazy můžu sama."
A do toho všeho zápřahu ještě hrajete v národním mužstvu.
"Přiznám se, že letos jsem po patnácti letech řekla, že potřebuji pauzu a dohodla se na tom s trenérem. Když pořád řešíte jen volejbal, tak nadšení může ustoupit a já se potřebuji na něco těšit a mít z něj radost. Potřebuji prostě dobít baterky."
Takže teď máte volno, kdy se vracíte do zápřahu?
"Na konci srpna. V Dynamu Moskva se začíná už v půlce července, ale já mám domluveno, že můžu později."
Jak je to možné?
"Cizinky můžou mít volno déle. Musím říct, že v tomhle nám vycházejí vstříc a uvědomují si, že jsme dlouho z domova pryč."
Napadá mě, jak vypadá na těch cestách v sezóně vaše strava. Co jíte?
"My jsme vlastně pořád v hotelu. Scházíme se v něm i na domácí zápas den předem. No a tam se jí pořád to samé, losos, kuře, brambory, rýže. Žádná pestrost. Já se vždycky těším na den volna a pak si doma něco uvařím. Mám ráda zeleninové směsi s masem a podobně. Když mám splín po domově, tak klidně i smažený sýr."
K Rusku patří tak nějak vodka. Tykáte si s ní občas?
"Ne. Hrajeme opravdu hodně často a na alkohol není čas. To když jsem byla v Itálii, tam se občas zašlo na party. My jsme navíc v Dynamu hodně hlídané a jít třeba někam před zápasem, není vůbec možné."
Já si takový život po hotelech moc nedokážu představit. Čím se zabavíte, abyste to přežila?
"Čtu, sleduji seriály, telefonuji s přítelem a rodinou. Popravdě, když se dvakrát denně trénuje a přejíždí sem a tam, tak to zabere většinu dne."
Šest let jste hrála v Itálii a pak každý rok někde jinde. Polsko, Turecko, Čína a teď Rusko. Láká vás to ještě vůbec někam?
"No, ani ne. Možná teda Brazílie, sice jsem už měla nějaké nabídky, ale nakonec to nedopadlo."
Nedokážu si představit život bez volejbalu
Jaké to vlastně je odejít v šestnácti letech do Itálie?
"Nebudu lhát, je to náročné. Neuměla jsem jazyk, nehrála jsem od začátku, musela jsem si nejdříve vydobýt nějaké postavení v týmu. Dařilo se mi překonat to snadněji i díky tomu, že jsem vždycky o téhle volejbalové zemi snila. "
A na které angažmá vzpomínáte nejmíň ráda?
"Na Turecko. Podepsala jsem smlouvu, všichni mě tam chtěli. Jenže jsem si záhy v národním týmu zranila rameno. Čekala mě operace a současně o čtyři měsíce posunutý nástup k mužstvu. Nadšení opadlo a když jsem se vrátila, chtěli hned ty nejlepší výkony. Na to zranění nebrali vůbec ohled. Byl to náročný konec téhle sezony."
Pokud někdo dělá sport na takové úrovni, asi musí řešit stravu. Znám sportovce, kteří to ale zase tak úplně nehrotí. Co vy?
"Řeším. Musím, protože ve výskocích je každé kilo znát."
Dá se volejbalem dobře vydělat?
"Ano, dá. Není to fotbal nebo hokej, ale já si stěžovat nemůžu."
Takže zatím končit nehodláte?
"Zatím ne."
A co biologické hodiny?
"Tohle cítím spíš ze svého okolí, než sama na sobě. Já vím, že už mi je třicet, a že bych na to měla pomalu myslet. Víte co, já mám sedmiletou ségru, moje máma v padesáti porodila, takže si vlastně malého dítěte užívám dost a nemám úplně potřebu rodit. (smích)."
Jaké to je mít ve třiceti letech sedmiletou sestru?
"Je to super, taková rarita. Já si na ni tak trochu to mateřství trénuji. Přiznám se, že čím jsem starší, tím se mi víc stýská a s tou malou ségrou je to ještě intenzivnější. Vypadá to, že by taky mohla třeba dělat jednou volejbal, ale uvidíme. Rozhodně jsem ráda, že je na něj celkem šikovná."
Váš partner je také volejbalista, který hraje v Rusku v Petrohradě. Jak takový vztah funguje?
"Partner je Maďar, hrající navíc za německý národní tým. My jsme se potkali v Číně, když jsme tam oba hráli. Vidíme se tak jednou za čtrnáct dnů, za měsíc a pak v létě."
A to vám vyhovuje?
"No nás se nikdo neptá (smích). Tak to prostě je. To by můj partner nesměl nic dělat a já bych si ho vozila s sebou."
Máte tušení, co bude po kariéře?
"Asi ty děti. Moc si nedokážu představit život bez volejbalu. Uvidíme."
