BLOG: U-19 + U-16 = krásné i smutné stříbro
ADAM NENADÁL - České fanoušky udivily v krátkém časovém rozestupu dva nečekané úspěchy mládežnických výběrů: fotbalisté do devatenácti let získali na mistrovství Evropy stříbro, navíc šokovali (v pozitivním slova smyslu) předváděnou hrou. A pár dnů na to ze stejného umístění – rovněž na evropském šampionátu – radovali basketbalisté do šestnácti let.
Obě nečekaně úspěšná tažení spojuje jedno: zatímco fotbalový i basketbalový reprezentační A-tým se potácejí od neúspěchu k neúspěchu, mladíci v obou sportech drží krok se stejně starými evropskými vrstevníky. To je nečekané a příjemné zjištění. Jenže místo aby dvojité stříbrné povzbuzení přineslo na české trávníky a palubovky optimismus, dostavily se rozpaky.
Úspěch fotbalové devatenáctky znervóznil celou Bílkovu partu, která přišla o alibi, že v českých podmínkách nejde vytvořit konkurenceschopný evropský tým. A parádní basketbalové představení je tragikomické samo o sobě, protože přišlo krátce poté, co se největší české hvězdy (až na veterána Bartoně) svorně omluvily ze srpnového reprezentačního programu. Není divu – český mužský basketbal momentálně paběrkuje až v evropské divizi B.
Basketbaloví mladíci to vůbec budou mít o chlup těžší, než jejich o tři roky starší fotbaloví kolegové. Za rok za dva by měli začít hrát mezi muži a získávat co nejvíce zkušeností. Sebevětší talent nikdy nerozkvete jen tréninkem, jakkoliv tvrdým. Co je ale čeká v české lize? Kluby, které v drtivé většině sázejí na americké hráče čtvrté a páté kategorie, případně na podobně „kvalitní“ import ze zemí bývalé Jugoslávie. Ti vydrží zhruba dvě tři sezony, než klubu dojdou peníze – a v panice, aby nesestoupil, si raději pořídí další zahraniční „posily“ (obvykle levnější a horší, než ty předchozí). Sáhnout mezi vlastní odchovance? To už musí být situace nanejvýš kritická.
Členové stříbrné „šestnáctky“ mají jedinou možnost, jak basketbalově růst – vyzkoušet už v mladém věku zahraniční angažmá, podobně jako to před nimi udělali Welsch a Bartoň, v poslední době třeba Satoranský, Jelínek a Veselý. Jenže tahle cesta není pro každého a kromě talentu je zapotřebí i pořádná dávka štěstí. A jak je vidět na smršti reprezentačních omluvenek z poslední doby – pár nadprůměrných basketbalistů roztroušených po Evropě ani zdaleka neznamená silný reprezentační výběr.
Mladíci by to ale i přes ne právě nadějné vyhlídky neměli vzdávat. Aby čerstvé stříbro nebylo vrcholem kariéry, ale začátkem cesty.
