Kluk z Holic, LeBronův spoluhráč, výjimečný basketbalista. Jiří Welsch je originál
„Před pár lety jsem si myslel, že to bude nejjednodušší rozhodnutí v mém životě. Až dneska si uvědomuju, jak těžké je udělat ten poslední krok. Ale přišel čas – čas uzavřít kapitolu života, která trvala 22 let.“ Tohle napsal na svůj facebookový profil Jiří Welsch, který v osmatřiceti letech ukončil svou basketbalovou kariéru.
Sluší se dodat – svou báječnou basketbalovou kariéru. Welsch si coby druhý Čech po Zídkovi zahrál NBA, byl spoluhráčem LeBrona Jamese i Paula Pierce. V sezoně 2003 – 2004 nastoupil v základní sestavě k 68 zápasům slavných Boston Celtics a nastřílel v nich průměrně skoro 10 bodů na utkání: to jsou vynikající čísla.
Po čtyřech sezonách v NBA působil Welsch úspěšně několik let ve špičkové španělské lize, na sklonku kariéry pro změnu vládl české soutěži coby člen dynastie z Nymburka. Zapadnout ale nesmí ani jeho zápis v reprezentaci, kterou nikdy neodmítl, a které – pokud to program nároďáku vyžadoval – vždy věnoval volné léto.
V dresu Vyšehradu jsem hrál proti Jiřímu Welschovi (sluší se dodat, že Jirkův starší bratr Petr byl vynikající rozehrávač, kterého v rozletu za ještě lepší kariérou zastavily jen zdravotní trable), když se coby teenager otloukal ve druhé lize v Rychnově; potkávali jsme se poté i v nejvyšší soutěži, kde už zářil coby mladý talent celého českého basketbalu a klenot pražské Sparty.
Bylo to jasné hned na první pohled – tenhle kluk je kompletní baskeťák.
Spousta hráčů má jednu dvě basketbalové dovednosti zvládnuté na sto procent, další pak ale třeba na sedmdesát, osmdesát. Ale Welsch? Ten uměl všechno na minimálně 90%. Byl pekelně rychlý, ale nebyl to typ hráče, který spoléhá výhradně na atletičnost. Uměl tvrdě najet, ale také zakončit z velké dálky. Rozuměl si s míčem. Měl velký přehled a navrch něco, čemu říkám basketbalové charisma. Už coby osmnáctiletý zvládl řešit situace na palubovce s přehledem třicetiletého rutinéra.
Obdivoval jsem i to, jak později s přibývajícími roky dokázal ustoupit do pozadí, aniž by trval na tom, že právě on je alfa samcem týmu. To není úplně obvyklá vlastnost – Welsch ale uměl s každou další sezonou přijmout novou roli: v jiném mužstvu, systému, zemi nebo lize. Když je člověk kompletní baskeťák, jde to.
Potkávali jsme se pak v jiných rolích – já coby novinář, Welsch jako česká hvězda. Jiří ale nikdy neztratil smysl pro realitu a skromnost, navíc velmi dobře chápal svou roli coby ambasadora tuzemského basketbalu. Je vtipným společníkem a patří také k nejinteligentnějším sportovcům, jaké jsem kdy poznal – a jsem si jistý, že pokud by si zvolil jinou dráhu než cestu profesionálního basketbalisty, uspěl by i na ní. Bude sbírat body i v dalších kapitolách svého nevšedního příběhu, tím jsem si jistý.
„Na kluka z Holic to nebylo špatný,“ zhodnotil Welsch svou basketbalovou dráhu.
To tedy sakra nebylo.
