Můj klub. A Pelta to respektuje. Majitel Jablonce o fotbalové politice i přestupovém trhu

Je to extrovert, živel. Není tak divu, že Jakub Střeštík rychle navázal vztah s Ondřejem Kaniou, ke kterému si Miroslav Pelta hledal cestu marně. Úspěšný podnikatel a „milioná mezi miliardáři je dlouhodobým fanouškem Sparty, na rozhovor ale dorazil v zelenobílé košili, aby ukázal, kde jeho fotbalové srdce nyní leží doopravdy. V Jablonci je od léta, v říjnu ale oficiálně přiložil pero na papír a stal se 90% majitelem klubu.

Majitelem fotbalového klubu nejste dlouho a už teď zažíváte, jak rychle mohou jít emoce nahoru a dolu. Na mysli mám třeba výhru v derby a následné tři domácí obdržené góly se Zlínem? Jak tyto návaly emocí zvládáte?
„Emoce zažívám i ve standardním byznyse, i o něco víc než ve fotbale, kde dosud byly z pohledu fanouška. Na rozdíl od jiných vlastníků fotbalových klubů se snažím ty emoce neukazovat a trošku se krotit – neskáču radostí a nepláču, když se nedaří.“

Ale když zmíníme tyto dva zápasy, to byla zrovna opravdu cesta z nebe k velkému zklamání, že? Zvlášť když chodíte do kotle mezi fanoušky…
„Ano, byl jsem mezi nimi i na Zlín. Mám takovou rutinu, jdu tam dvakrát na začátku a během utkání. Pak pendluju mezi zbytkem tribun, když chodím a přešlapuji, je pro mě snazší emoce kontrolovat. Takže ano, byl jsem tam. Ale žádný strom neroste do nebe, nečekali jsme, že projdeme sezonou bez klopýtnutí. Byly tam chyby, ale nikdo to neodflákl. Lidi se mě ptají, jaký je rozdíl mezi byznysem a fotbalem, a já říkám, že není. Každé ráno vstaneš s tím, že chceš udělat co nejlepší práci. A někdy se to nevydaří. Facka se Zlínem nám třeba pomůže do zbytku sezony.“

Při zápase pendlujete a tím utíkáte od stresu?
„Ne, naopak. Jsem známým tím, že jsem trochu ADHD. Nesnáším chození k barberovi, protože sedět 20 minut v křesle je pro mě extrémně náročné. A také si rád povídám s fanoušky, dává mi to hrozně moc pozitivních ohlasů i věcí, co by se měly zlepšit. Od koho jiného to mám načerpat? Mám v klubu lidi, kteří odvedli za 35 let neskutečnou práci, něco ale fungovalo lépe a něco hůř. Fanoušci jsou pro mě studnice podnětů k tomu, klub posunout dál.“

Jak dlouho v sobě držíte úspěch i neúspěch?
„Poslyšte, je mi skoro padesát a jsem životem poměrně obouchaný. Prostě vím, že někdy se věci povedou s trochou štěstí a někdy se s trochou smůly nepovedou.“

Zároveň spoustu majitelů naráží po vstupu do fotbalu na to, že jsou náhle zodpovědní za emoce tisíců lidí. Když se prohraje zápas, je to jiné, než když se nepovede den v korporátu…
„To je správná otázka. Ale když pod sebou máte třeba 7 tisíc zaměstnanců, tak jsou to vlastně také vaši fanoušci. Když uděláte jako generální ředitel firmy řadu špatných rozhodnutí, musíte propouštět lidi a pak nemají na nájem či nenaplní ledničku, tak jste vlastně také zklamal své fanoušky. Ten největší rozdíl je, že v byznyse si jako generální ředitel velké firmy můžu říct, že na dva dny půjdu pracovat v montérkách do skladu, abych pochopil, co ti kluci dělají. Nebo sedět dva dny na marketingovém oddělení. Ale tady nemůžu lézt Luboši Kozlovi do kabiny, protože tomu nerozumím. Nebo si stoupnout do obrany, to bych asi nebyl úplně platný. V byznyse prostě můžete ochutnat jakýkoliv kousek firmy. Ve fotbale ne. Tam je ultra důležitý sportovní úsek a tam podle mě nemá majitel co dělat.“

Kolik času vám zabere starost o jablonecký fotbalový klub? Protože dalšího podnikání jste se nevzdal…
„Hodně času. Nesplnil jsem slib manželce, když jsem říkal, že půjdu do důchodu. Jsou to zhruba dva až dva a půl dne týdně, kdy se tomu musím reálně věnovat. Dvakrát v týdnu jsem v Jablonci a zbytek času se tomu věnuju přes maily, telefonáty a tak dále z pražských kanceláří.“

Prý vás zaujalo prostředí města…
„Pomáhá mi chodit na houby, i příroda a lesy celkově. Když jsem žil v Seattlu a na západním pobřeží USA, příroda mě tam úplně nadchla, stejně jako cesty do Kanady. Tím, že vstávám asi ve čtyři ráno a chodím spát o půlnoci, mám na začátku a na konci dne dost času, na to abych si práci, které mám nad hlavu, dodělal. Jeden můj oblíbený americký mentor říkal, že musíš vstávat o hodinu dřív než konkurence a chodit spát o hodinu později než konkurence. Je jedno, co se stane v mezičase, ale tu první a poslední hodinu jsi vítěz.“

Jste self-made man?
„No jednoznačně! Pocházím z rodiny, kde mě a moji sestru vychovávala matka samoživitelka a každý poslední týden se jedly brambory s lučinou a pažitkou, protože nebylo na maso. Všechno, čím jsem si prošel a co jsem vydělal, vzešlo z tohohle.“

V docela raném věku jste se přesunul do Anglie. Proč jste hledal štěstí v zahraničí?
„Byl jsem k tomu donucen, protože jsem byl trochu studijní lajdák a žádná škola mě nechtěla. Věděl jsem, že nechci být doma, ale cestovat, učit se jazyky. A jedna z nejbližších zemí, která mi vyhovovala, byla Velká Británie. Reálně jsem vylezl v Londýně na ulici, měl pár set liber v kapse a bylo mi jedno, jestli vyrazím doprava, nebo doleva. Žádné bydlení, žádná práce. Pro cizince z východní Evropy se samozřejmě nabízelo gastro, ve kterém už Britové pomalu nechtěli pracovat. Obešel jsem asi sto padesát barů a v tom stopadesátém prvním mě zaměstnali. Od mytí nádobí a pingla jsem si vyšel cestu až k majiteli sítě restaurací.“

To je velký a těžko představitelný skok.
„Je to o pracovitosti. Sedm hodin v týdnu, čtrnáct hodin denně. Většina lidí se snaží chodit zkratkami a práci si ulehčovat. Já jsem vychovaný tak, že vyhrnu rukávy a reju držkou v zemi, když je potřeba. Je mi jedno, jestli budu nejlíp mýt nádobí, nejlépe vést úspěšný řetězec restaurací, nebo vést potenciálně jeden z nejlepších fotbalových klubů v zemi.“

Ale i tak musela být koupě první restaurace složitá, že?
„Tehdy mi pomohla moje první manželka, Angličanka, díky které jsem mohl dosáhnout na první půjčku. Nevěděl jsem, zda to vyjde, nikdy nevíte. Ale kdyby člověk nic nezkusil, žije ještě na stromech a žere kořínky.“

Chodil jste v Anglii na fotbal?
„Žlutým dvoudveřovým Fiatem jsem jezdil se svými třemi kamarádi z Londýna do Liverpoolu, jezdili jsme pravidelně. Liverpool miluju a navíc v té době tam hrál tři naši topoví hráči. Slyšet na stadionu jak 50 tisíc lidí zpívá You’ll Never Walk Alone, z toho mi naskakuje husí kůže dodnes.“

To zní nádherně. Proč jste se tedy vrátil do Česka?
„Jsem neskutečný patriot, vždy jsem věděl, že tu chci žít. Měl jsem také určitý závazek své rodině. A navíc je to jedna z nejpohodlnějších a nejbezpečnějších zemí na světě.

Ještě je tu jedná zajímavá část vaší kariéry, byť velmi krátká. Když vyšly první novinové titulky, že vstupujete do Jablonce, psalo se o vás jako o volebním manažerovi hnutí ANO, kde jste působil tři měsíce. Vám se to příliš nelíbilo. Tak co jste v politice dělal?
„To je ono, já si nemyslím, že jsem byl v politice. Vzal jsem projektově práci ekonomického manažera hnutí ANO. Všichni v hospodě politiky kritizujeme, ale vidíme to zvenku. Já rád obrátím každý kámen a zajímalo mě, jak to vypadá zevnitř. S panem Babišem jsme se tehdy domluvili, že budu držet rozpočet hnutí, ale samozřejmě druhý den vyšly články, že jsem volební manažer, což jsem nikdy nebyl. Byly to hrozně zajímavé měsíce mého života, zažil jsem super věci, ale i věci, co se mi nelíbily. Nejsem voličem ANO, to je o mě známo, ale v každé straně se najdou chytří i pracovití lidé. Chtěl jsem nasát tu zkušenost.“

Pokračoval byste, kdyby nepřišel Jablonec?
„Ne. To mělo začátek a konec.“

Jak se dá vyjít s Andrejem Babišem?
„Jak jsem říkal, jsem životem obouchaný.