Češi mezi osmi nejlepšími týmy světa na vrcholném turnaji roku? Jistě, v hokeji to stále ještě platí. Ale ostatní sporty? Malý zázrak. Tím spíše v basketbalu – skutečně globálním odvětví. Jenže tým kolem Tomáše Satoranského to na letošním šampionátu, kde skončí PŘED týmem USA (!!!), dokázal. A možná to nebyl ani tak zázrak, jako spíše důsledné naplnění několika zásad, které mohou sloužit jako inspirace pro ostatní sportovní odvětví v Česku – a zdaleka ne jen pro ty kolektivní. Takže: jak na to?
Sebevědomí
V basketbale se po závěrečné siréně nemění dresy, ale i kdyby tomu tak bylo, troufám si tvrdit, že třeba po zápase s Řeckem by se kolem Giannise Antetokounmpa (největší hvězdy soupeře a jednoho z nejlepších hráčů světa) nevytvořil hrozen českých žadatelů o propocené triko.
Výběr kouče Ronena Ginzburga odjížděl do Číny s vědomím, že bude většinou v roli outsidera, ale to mu nebránilo jít do soubojů s otevřeným hledím. „Jsme přece jen hráči basketbalu, tím se živíme a možná je to jediné, co v životě děláme, takže od sebe očekáváme výsledky,“ řekl Jaromír Bohačík právě po Řecku. Zní to možná jednoduše, ale tahle sportovní „stavovská čest“ je něco, co občas v českém kontextu chybí. Prostě si věřte, sakra. I proti Antetokounmpovi.
Bez výmluv
Ginzburg nemohl vybírat z třiceti hvězd, které splňují požadavky světového basketbalu. Zranění Jana Veselého, druhého nejlepšího Čecha, který momentálně po palubovkách běhá, se tak mohlo zdát osudovou ránou do ambicí reprezentace. Přesto v Číně Veselého jméno ani jednou nezaznělo jako výmluva,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
