Přešlap, průšvih, velká chyba. Vladimír Šmicer na sebe o víkendovém „pouťáku“ oblékl rudý dres se sparťanským „S“ na hrudi – a jeho pověstné štěstí ho tentokrát opustilo. Usvědčující fotografie z „místa činu“ se totiž dostaly na sociální sítě, kde trojnásobný mistr české ligy nenašel pochopení. Jak se dalo očekávat, zejména zloba slávistických fanoušků se do internetového koryta vylila jako prudká, rozvodněná řeka.
Kdo pro obrovské naštvání červenobílých příznivců nenajde pochopení, toho minula jedna z největších krás sportu: prožívání odvěké rivality. Obléci dres úhlavního nepřítele? Neodpustitelné, neomluvitelné. Šmicrův někdejší parťák z Liverpoolu Steven Gerrard musí starou fotografii, na níž je coby malý kluk v modrém dresu konkurenčního Evertonu, vysvětlovat dodnes.
Najdou se vůbec pro takového „hříšníka“ nějaké polehčující okolnosti?
Pár jich nabízím. Především: onen zápas byl skutečným „pouťákem,“ který nešlo odmítnout. „Miloš Barna slavil padesáté narozeniny. Jako doktor mi v kariéře strašně pomohl. Pozval mě na jeho fotbalovou exhibici, tak jsem samozřejmě souhlasil, přijel a hrál za hokejovou Spartu. Zelenka, Žemlička, Martinec a další, to je vše,“ napsal pro iSport.cz Šmicer . Co měl vítěz Ligy mistrů z roku 2005 dělat? Říci rezolutní NE, když viděl sadu hracích dresů? Zkazit kamarádovi oslavu narozenin, ale zachovat si před slávisty tvář? Šmicer se rozhodl zahrát si fotbálek. „Jestli někdo chce napadat moje slávistické srdce, tak není normální,“ vzkázal.
Pouťák nepouťák – dres Sparty se prostě neobléká, namítnou příznivci „sešívaných.“ To beru. Je to jasné, srozumitelné a pochopitelné. Takový je i svět fanoušků; jeho půvabem jsou jasně dané hranice my / oni. Nekonstruktivní nenávist, která by byla v reálném světě na obtíž, je ve fotbalovém prostředí kořením života. A fanouškům by správně velela raději zkazit oslavu a rudému triku se obloukem vyhnout. Černobílý (v tomto případě vlastně červenobílý) svět by to pochopil a ocenil.
A v tom to je: vyžadovat po hráčích dodržování stejných mantinelů je sice pochopitelné, ale není to úplně fér. Copak nestačí, že si legendy jako Šmicer už odkopaly svoje? Musejí stále znovu a na každém kroku přísahat věrnost? Ano, jsou tací – a zaslouží si respekt (zakoupené dresy některých z nich zdobí i mou sbírku). Ale nesnižuje to velikost a oddanost těch, co si jdou o víkendu zakopat s někým jiným, než s partou ze svého klubu. A mimochodem – zrovna Šmicer nikdy nikoho nenechal na pochybách, jaký je tým jeho srdce.
Osobně považuji Vladimíra Šmicra za jednoho z pěti největších hráčů slávistické historie. Stal se legendou klubu. Ano: právě takové osobnosti by měly se symboly rivality zacházet nanejvýš opatrně. Ale právě takoví sportovci si vydobyli i jistá privilegia. Přiznejme jim je. Nezkazit kamarádovi velký den – třebaže to znamená navléci zapovězený dres – by mezi ně mohlo patřit i v tom půvabně rozděleném světě my / oni.
Vladimír Šmicer pro mě i nadále zůstává velkým slávistou.
Témata:
fotbal, pouták, sport, SK Slavia Praha, HC Sparta Praha, AC Sparta Praha, Liga mistrů UEFA, Liverpool, Steven Gerrard, Vladimír Šmicer, Sport na Heureka.cz
Související články
