Stop na čtyři zápasy za to, že brankáři soupeře skoro ukopnete hlavu? „Trest“ pro Kemara Roofea za brutální faul na Ondřeje Koláře v odvetě osmifinále Evropské ligy proti Rangers se ani nedá označit jako „směšný.“ Nic úsměvného na něm totiž není. UEFA naprosto skandálně vzkázala fanouškům, že zdraví fotbalistů pro ni není na prvním místě. Verdikt je pohrdáním tvrdou prací a talentem profesionálních sportovců, kteří jsou klíčovým zdrojem příjmů UEFA: takhle se moudrý správce nechová. Nesouhlasím s ním.
A co desetizápasový flastr pro Ondřeje Kúdelu? Vím, že v Česku moc bodů nezískám, ale ten je naopak v pořádku – až na to zdůvodnění (či spíše jeho absenci).
Odpůrci výše trestu často zmiňují právní zásadu „in dubio pro reo,“ která stanovuje povinnost soudu rozhodnout ve prospěch obžalovaného, pokud o jeho vině existují pochybnosti, které nelze odstranit. To by v Kúdelově případě platilo stoprocentně – jenže kauzu slávistického obránce nezkoumá civilní soud, ale UEFA; tedy sportovní organizace. Občan Kúdela nebude na svých právech nijak krácen. Sportovec Kúdela bude částečně omezen ve své sportovní činnosti.
Sport má svá vlastní pravidla, mantinely a omezení. Některá se vyvíjejí a mění v čase, některá jsou neměnná – třeba ofsajd. Některá při pohledu zvenčí vypadají dokonce mimořádně podezřele: vždyť Ligu mistrů, nejúspěšnější produkt UEFA, nehrají jen šampioni. I tak ale funguje.
Sport a „reálný svět“ se sice místy protínají, jenže těch společných bodů zas tolik není. Aplikovat na kauzu Kúdela právní zásady „reálného světa“ je proto podobné jako rozporovat pomocí žalob například uplatňování pravidla o ofsajdu. Můžete to jistě zkusit, ale budete vypadat… trochu směšně. Nebo se snad tresty od sportovní disciplinárky řídí trestním zákoníkem? „Odsuzujete slušného člověka bez jediného důkazu,“ durdí se hradní kancléř a etalon morálky Vratislav Mynář ve svém otevřeném dopise UEFA a krásně tak střílí zcela mimo terč.
Sporty, svazy a asociace zkrátka regulují hru pomocí pravidel a chování hráčů pomocí vlastních disciplinárních řádů – latinským citátům navzdory.
Jedním ze sportovních témat poslední doby – s kterým souvisí i postupná transformace těchto pravidel a kodexů (psaných i nepsaných) – je boj proti rasismu ve všech jeho formách. Proč je to téma tak žhavé právě ve sportu? Možná proto, že se při něm utkávají lidé z celého světa; lidé různých barev, rozdílných vyznání a naprosto odlišných sociálních backgroundů. Ruku na srdce: kdo z vás si myslí, že Kúdela opravdu řekl Kamarovi „You´re fucking guy?“ Že přišel k protihráči, ústa si zakryl rukou, pošeptal mu přesně tohle – a pak odběhl jako malý kluk? A že to Kamaru rozlítilo natolik, že pak slávistu ještě fyzicky napadl v útrobách stadionu?
Možné to je, ale logika by v tomto případě dostala trochu na frak – a zřejmě právě to převážilo při vynášení verdiktu o Kúdelovi. Když to kejhá jako husa a vypadá to jako husa, bude to husa. U civilního soudu by samozřejmě příměr s kejhajícím ptákem NAŠTĚSTÍ neobstál, jenže sportovní prostředí se může regulovat (a vyvíjet) samo – se svými vlastními pravidly a kodexy.
Nepotrestáním Kúdely by fotbal dal najevo, že rasismus nebere dostatečně vážně.
Jenže tady UEFA fatálně pochybila i v případě slávistického beka: proč nezveřejnila zdůvodnění svého verdiktu? I přes nedostatek důkazů mohla poslat fanouškům vzkaz, který by zněl třeba takto: „Ano, je to tvrzení proti tvrzení, ale obhajoba pana Kúdely nás nepřesvědčila. Rozhodli jsme proto o trestu za nesportovní chování, které by mohlo vést k chování, zakrývající rasismus.“
Úplná absence zdůvodnění je ale matoucí a nešťastná. Jde o precedens? K čemu šetření došlo? Nevíme. Lidé jako Mynář tak mají živnou půdu pro svá tažení za pravdu.
Je Kúdela rasista? Šikovného obránce osobně neznám, ale troufám si rozhodně tvrdit, že NE. V sympaticky multikulturní kabině červenobílých by ostatně s takovým postojem neměl místo. Jestli si nicméně dovedu představit, že mu v zápalu boje proti soupeři, který hraje jako dobytek, a který mu pár minut před tím přizabil brankáře, uklouzne rasistická nadávka? Stoprocentně. Sport je v tomhle krásný i strašný – dostane z vás to nejlepší, ale často aktivuje i tu temnou stránku. A když cítíte velkou křivdu a chcete soka zranit alespoň slovně…
Někdy v této souvislosti zaznívá, že sport přijde podobnými tresty o „trash talk,“ o hecování, o nadávky, které k soupeření (ať se to někomu líbí, nebo ne) neodmyslitelně patří. Že se vytvoří sterilní, korektní prostředí, regulované zásahy zvenčí a sešněrované zákazy. To je přece bláznivá obava: osobně bych uvítal ještě víc „trash talku,“ hecování, i těch nadávek – jde jen o to nepoužívat slovník rasistů. Z vlastní zkušenosti vím, že to není zas tak těžké.
A když už jsme u té vlastní zkušenosti – máme někdo z nás takovou, která by nás kvalifikovala vynášet soudy o tom, jak se má nebo nemá cítit Glen Kamara? Byli jsme někdy v jeho kůži? Představa, že hráči tmavé pleti běžně používají (nebo budou používat) boj proti rasismu k získání výhody nad protivníkem, je z mého pohledu minimálně úsměvná. Vám by jako oběti bylo příjemné probírat na veřejnosti detaily svého ponížení? Zeptejte se třeba obětí sexuálních útoků – v Česku je jich právě kvůli kultuře umlčování mnohem víc, než kolik uvádějí oficiální statistiky.
„V čase nástupu nové progresivní totality nic překvapivého. Slovo považuje nová totalita za zločin,“ zastal se Kúdely na Twitteru vrchní hradní filozof a expert na totalitní režimy Jiří Ovčáček . „Nepoklekneme před vámi a žádné výhrůžky na českého fotbalového fanouška neplatí,“ hřímá jménem nás všech z vedlejší kanceláře Mynář. Chybí už jen panická varování před „levičáckou woke úderkou“ a gulazích, kde jednou celá bílá rasa jistě skončí.
Myslím ale, že jde jen o to, abychom se k sobě navzájem chovali plus mínus slušně.
Nekopat se do hlav a nenadávat si do opic – včetně nevzbuzování dojmu, že se tak děje.
Témata:
blog, evropská liga, Adam Nenadál, sport, SK Slavia Praha, Česko, Liga mistrů UEFA, fotbal, UEFA, rasismus, Ondřej Kúdela, Twitter, Jiří Ovčáček, Fotbal na Heureka.cz
Související články
