Jestli nás něco dokáže v souvislosti s tuzemským fotbalem spolehlivě otrávit, pak jsou to diskuse novinářů, odborníků a sportovní veřejnosti o takzvané internacionalizaci kádrů, do které se během loňského letního přestupového období pustila vedení obou nejslavnějších pražských klubů. Žádný takový proces totiž neexistuje. Alespoň tedy ne v onom krátkozrakém slova smyslu, že se jedná o jakýsi projekt, pro který se, ať už nezávisle na sobě, nebo v reakci na nákupy toho druhého, oba tradiční domácí celky rozhodly z dobrého rozmaru. A proto, že si následně na úkor obou pro titul dokráčela ve výrazně menším rozsahu investující Viktoria Plzeň, je třeba jej po vzorku jediné sezony odsoudit jako neúspěšný a vrátit se zpět do starých kolejí.
Ve skutečnosti se jedná pouze o vyústění dlouhodobého problému, který český fotbal trápí a znemožňuje mu dosahovat lepších výkonů jak na klubovém, tak i mezinárodním poli. Problému, v jehož důsledku se již drahnou chvíli motá v začarovaném kruhu. Přitom se o něm v tuzemských médiích hovoří poměrně často a v minulosti jsme na něj tu a tam poukázali také my. Zkrátka a dobře, tuzemský fotbal je nesmírně náročný na fyzickou stránku hry, neboť se místo intenzivnějšího tréninku technických dovedností často zaměřujeme spíše na atletičnost a fyzickou připravenost. Což je přístup, který si možná začíná vybírat svou daň.
| FOTBAL DATA: fotbal pod povrchem na iSport.cz |
| Speciální blogy, které nabízejí hloubkové rozbory fenoménů ze světa domácího i světového fotbalu. Jejich autory jsou zakladatel a šéf společnosti Full Report Scouting Jakub Dobiáš (na snímku) a Filip Novák, k analýze hráčů či týmů firma využívá matematické modely na základě fotbalových dat a statistik. |
Tím se vracíme k problematice chování na přestupovém trhu. Stále frekventovanější příchody zahraničních hráčů jsou totiž pouze vyústěním toho, že kluby požadovanou technickou a ofenzivní kvalitu nenalézají v domácích vodách. A vyhráno nemají ani v případě, že se jim takového fotbalistu podaří vypátrat v cizině a splní finanční podmínky, které si jeho příchod vyžaduje. Není obtížné vytušit, proč tomu tak je – nová posila si musí projít obtížnou adaptací na silové podmínky nové soutěže a skutečně kreativní hráči s ní mají často velké potíže.
Možná si říkáte, jak jsme k takovým závěrům vlastně došli. Takže je na čase přikročit k tomu, na čem v našem týmu svá sdělení stavíme. A sice na datech. Ještě předtím vám ale něco prozradíme. Vše, co bylo do této chvíle záležitostí pouhého „eye testu“, se v matematických modelech skutečně potvrdilo – česká nejvyšší soutěž je v porovnání s ostatními evropskými ligami tou nejvíce soubojovou. Pro upřesnění ještě dodáme, že pro potřeby tohoto článku jsme analyzovali data ze vzorku 30 evropských soutěží ze sezony 2017/2018.
Ofenzivní hráč, ten v Česku těžkej život má...
Pamatujete si ještě na říjnové venkovní utkání Viktorie Plzeň proti Realu Madrid, z něhož si Západočeši po sympatickém výkonu odvezli těsnou prohru 1:2? A také vám při pohledu na Michaela Krmenčíka, hrajícího ve velké pohodě, chvílemi připadalo, že si v soubojích se zadáky „bílého baletu“ vede jako někdo, kdo pravidelně nastupuje za celek – při vší úctě k plzeňským – z mnohem vyššího výkonnostního ranku?
Je to proto, že útočníkům působícím v českých podmínkách se fyzické průpravy dostává měrou skutečně vrchovatou. Průměrný fotbalista FORTUNA:LIGY, který nastupuje na této pozici, podstoupí za 90 minut hry 8,08 vyhraných soubojů, což je přibližně stejné množství jako ve druhé nejvyšší domácí soutěži a také lotyšské Virslize. Evropský průměr je přitom výrazně níže, v minulé sezoně se pohyboval pouze okolo 6,20 vyhraných soubojů.
Z hlediska jejich četnosti se výše uvedené trojici se 7,71 vyhranými souboji na zápas přibližuje již pouze anglická League Two, poté už následuje znatelný propad. V souvislosti s dánskou Superligou mluvíme o rovných 7, na trávnících Championship o 6,81 a kupříkladu v bundeslize pouze o 5,85. Na následujících řádcích vám předkládáme několik vybraných údajů (pro zajímavost jsme připojili také zámořskou MLS):
Stejný trend platí také v případě, že od celkového počtu soubojů oddělíme ty vzdušné. V tomto ohledu českou ligu překonává pouze League Two, za níž opět následují Virsliga, League One a Championship. Ve všech případech se bavíme o více než čtyřech vyhraných hlavičkách na zápas. Pro srovnání: bundesliga 2,74, Premier League 2,59 a La Liga 2,28. Ze severských soutěží vede Dánsko s 3,51 úspěšnými hlavičkami.
Takové informace mohou být z hlediska skautingu velice prospěšné. Jedním z důvodů, proč lotyšský forvard Dávis Ikaunieks před svým přestupem do Jablonce stihl v dresu Jihlavy během dvou předchozích sezon zaznamenat porci 19 branek a 10 asistencí, mohou být právě návyky z fyzicky náročné domácí soutěže.
Zrovna Ikaunieks je přitom v tuzemsku vzácným exemplářem. Všimněte si, že drtivou většinu útočníků, kteří po českých trávnících běhají, lze bez váhání popsat jako typologicky soubojové typy. Rychlíků, jako je právě Ikaunieks, skutečně příliš mnoho nenalezneme. Stále teprve čtyřiadvacetiletý hráč tak podle všeho nabízí kombinaci schopností, která u útočníků rozhodně není samozřejmostí.
Není také bez zajímavosti, že z hlediska počtu střel na zápas jsou tuzemští forvardi třetími nejhoršími vůbec. Námi oslovení odborníci z řad uznávaných fotbalových skautů odhadují, že se jedná o přímý důsledek úporné obrany tuzemských klubů, kterou ostatně potvrzují také tvrdá data. Jednoduše řečeno: ofenzivní hráč má na své rozhodnutí méně času i prostoru, což se projeví nejenom na kvalitě, ale také na četnosti střelby.
Různé pozice, stejný trend
Aby nedošlo k mýlce – mezi ligami samozřejmě existují značné kvalitativní rozdíly a počet vyhraných soubojů nerovná se tomu, že by český hráč okamžitě mohl vyřešit problém Manchesteru United ve stoperské dvojici. Podobná porovnání však velice dobře ukazují, jakým stylem se v dané soutěži fotbal hraje.
Podobný trend, jaký jsme si právě popsali v souvislosti s hrotovými hráči, lze vysledovat také napříč všemi ostatními pozicemi. Pro ukázku vybíráme další dvě.
Kreativní ukazatele se právě vzhledem k rozdílné kvalitě jednotlivých lig posuzují podstatně hůře, několik znaků té české však přece jen vypíchnout lze. Typickou je pro ni velice nízká frekvence průnikových přihrávek křídel, dále špatný dribling středních záložníků a také nízká úspěšnost přihrávek. To už je ale vysoko nad rámec této analýzy.
Hráči si zkrátka v české lize musí projít určitým vývojem, který nějakou dobu trvá i domácím fotbalistům, a tím spíše se projeví u těch, jejichž kroky do ní vedou ze zahraničí. Vezměte si takového Simona Deliho, který do B týmu pražské Sparty přišel z Pobřeží Slonoviny v sezoně 2012/2013 jako jedenadvacetiletý hráč a až do roku 2015 se potloukal po hostováních v Českých Budějovicích a Příbrami. V ročníku 2014/15 se následně usadil v základní sestavě Slavie a silná pozice mu v týmu patří až do současnosti.
Oporami svých týmů se v minulosti okamžitě nestali ani Edin Džeko nebo Bony Wilfried. Benjamin Tetteh během prvních dvou sezon v Česku, kdy si nejprve zahrál za Slovácko a pak na sebe upoutal pozornost v pražských Bohemians, vstřelil pouze tři branky za více než 1 700 minut hry. A ani již zmíněný Michael Krmenčík (i když to už je trochu jiný případ), jehož tržní hodnotu jsme před jeho nešťastným říjnovým zraněním odhadovali na zhruba 12 milionů eur (aktuálně 308,7 milionu korun), nezačal góly střílet přes noc. Jakmile se však tito hráči adaptují na zdejší styl hry, zesílí a posunou se z hlediska svých dovedností na další úroveň.
Soubojovost, technika, talent
Jak už jsme uvedli, technicky na tom nejsou čeští hráči kdovíjak skvěle, díky své síle a bojovnosti však zvládají v evropském fotbale obstát i proti konkurenci, která je zdatná v ostatních směrech. Důkazem budiž předloňská jízda Sparty až do čtvrtfinále Evropské ligy nebo současné výkony Slavie, potažmo Plzně.
Je-li pro vás označení „obstát“ příliš silné, zformulujeme tuto myšlenku trochu jinak: opomineme-li vyložené pohárové výbuchy, v Lize mistrů pravidelně nemáme své zástupce nikoli proto, že bychom během důležitých utkání odpadli fyzicky nebo byli slabí v soubojích, ale proto, že nám zpravidla chybí kreativita nebo lepší řešení situací ve finální fázi hry.
Logicky se tedy nabízí premisa, že je třeba v nastolené cestě v podobě stále četnějších příchodů zahraničních posil vydržet a přemýšlet o nich v dlouhodobém horizontu. Až budou po tuzemských trávnících běhat technicky nadaní hráči s vypilovanými fyzickými dovednostmi, bude to jeden z aspektů toho, proč se nám v pohárových kláních postupem času povede ještě lépe.
Cestou je také výrazně častější zapojení mladých hráčů. Jakmile totiž nadaný mladík hraje až do svých 20 let v Juniorské lize, bude na adaptaci ve většině případů potřebovat stejné množství času jako ten, který mezi dospělé pronikne o dva roky dříve. Čas přitom ve světě fotbalu utíká rychleji než kde jinde. Třeba takový Jan Matoušek vyhrává pouze jeden souboj z pěti. Odstavit ale takového hráče nemůžete, neboť byste také do budoucna mohli přijít o potenciálně skvělého fotbalistu a případný tučný zisk do klubové pokladny v případě jeho přestupu za hranice.
Ať se nám to totiž líbí, nebo ne, přední světové kluby zpravidla nehledají bojovníky, ale dobré fotbalisty. A jedině tak, že budou nadějní čeští hráči hrát mezi nejlepšími, nám mohou v budoucnu vyrůst noví tahouni také v reprezentaci.
Související články
