Koukalová zanechala v biatlonu nesmazatelný odkaz, ale...
Byla v pozici, kdy měla jen dvě možnosti. Tu první: ohlásit pokus o návrat. Vzbudila by sice třeba novou biatlonovou vlnu, ale musela by vsadit znovu do hry své jméno úspěšné sportovkyně. Opět by podstupovala tvrdou tréninkovou dřinu s jedinou jistotou, že vás to bude bolet, celou zimu zase strávíte na cestách po závodech, kde budete zase všem na očích a stejně se to nemusí podařit. Navíc v týmu, který by jí po kontroverzních událostech posledního roku dal třeba novou šanci, ale nezapomněl by. Nebo druhou: ukončit to, udělat za vším tlustou čáru a jít dál. Včerejší volba Gabriely Koukalové se mi tak jeví jako ta rozumnější varianta.
Pamatuji její kariéru takřka od jejího vzestupu. Od chvíle, kdy se po triu medailí v Pokljuce 2012 vrátila do Prahy a na tiskové konferenci v jednom z holešovických hotelů, tehdy ještě blond a pro dost lidí stále neznámá, hlásila do světa jednu perlu za druhou. Tím se vyznačovala – nadhledem, bezprostředností, vtipem. Biatlon ji bavil, užívala si ho, stejně jako chvíle slávy a přehmaty zase nebrala až tak moc vážně. To však v posledních letech už ne vždy platilo.
Přesytila se tím? Dolehla na ni zodpovědnost? Unavilo ji po psychické stránce být neustále středem pozornosti? Nebo už ve sportovním světě nespatřovala po boku svého životního partnera Petra vše, co doposud? Možná vše naráz. Možná jí v týmu i chyběla kamarádka typu Jitky Landové, s níž si rozuměla a která se kvůli zdravotním problémům přestala objevovat v reprezentaci v roce jejího triumfu v SP. A pak její zdravotní potíže ještě vše urychlily.
Když jsem viděl v zimě její statusy na Facebooku z posilovny, věřil jsem, že návrat zkusí. Ten motor v ní byl a je. Ale ono přece jen sportovat pro radost a sportovat na vrcholné úrovni jsou dvě úplně odlišné věci. Musíte tomu zase podřídit vše. A do toho už ona znovu skočit nechtěla.
Za Koukalovou i tak zůstávají úspěchy, jaké v českém biatlonu dohromady nikdo neposkládal. Za to zaslouží uznání. Stala se tváří sportu, který byl dříve na okraji a terčem vtipů - pamatujete, říkalo se jim také myslivci. Při vší úctě k úspěchům Ondřeje Moravce, Jaroslava Soukupa, Michala Šlesingra nebo Veroniky Vítkové, ona bylo tou, která tenhle sport proslavila nejvíc. I vy, kteří dnes koukáte na biatlon, jste v drtivé většině ten sport poznali hlavně díky ní.
Bylo by tedy nespravedlivé jí tenhle vliv nepřičíst. Ať už v posledním období polarizovala fanoušky jakkoliv. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že by si osobnost, která zanechala v českém sportu takový odkaz, zasloužila lepší loučení. Slavnostnější než jen statusem na sociální síti a zaslanou tiskovou zprávou.
Tahle tečka způsobená hlavně událostmi posledního roku je společně s jinými rozporuplnými akcemi na tomto příběhu trochu smutná. O to víc, když víte, jak impozantně se loučil Filip Jícha, Tomáš Rosický nebo co plánují Jiří Welsch s Lubošem Bartoněm.
Novým impulzem ovšem je, že Koukalová, zdá se, už teď zvládla něco, s čím mají sportovci po aktivní kariéře problém. Zorientovala se v nesportovním světě, rozjela některé své projekty a soudě dle jejích slov, si v tom našla to, co ji naplňuje a baví. Přičemž kde je psáno, že by ani zde nemusela dokázat velké a výjimečné věci, jako dříve v biatlonu. Přeji jí jen to, ať už se dál pustí do čehokoliv, aby byla šťastná.
