Říkali mu Fučák. Na trati rychlý jak vichr, při střelbě ničivý jak uragán. Když měl po poslední ráně jistý triumf, proslul jako jeden z prvních emotivními gesty. Před cílem si plácal s členy týmu. A na stupních vítězů pravidelně skákal. Byl králem svého sportu. Pro někoho nejlepším biatlonistou všech dob. A proč ne. I legendární Ole Einar Björndalen to o něm kdysi řekl.
S odchodem Martina Fourcada jako by končila jedna velká éra. Éra jeho výjimečnosti.
Zavřel ji minulý víkend. V Kontiolahti po výhře ve stíhacím závodě. Deset let poté, co tam ve stejné disciplíně získal první životní vítězství v SP. Porovnat tehdy a teď? Až obdivuhodné, kam se biatlon za tu dobu posunul. Popularita stále stoupá, IBU se tetelí z uzavřené lukrativní smlouvy s televizemi minimálně do roku 2026 a celková sledovanost je skoro na úrovni alpského lyžování – dosavadní zimní jedničky.
Je to rovněž Fourcade, kdo na nárůstu má lví podíl.
Projít si jeho čísla je ohromující. Sedm velkých a šestadvacet malých křišťálových glóbů. Třiaosmdesát výher v rámci SP, třináct titulů mistra světa, pět zlatých olympijských medailí – dechberoucí. A přitom stále tak neosobní. Čísla, výsledky, statistiky… Ano, sám je miloval a listoval si v nich, jenže
Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium
Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně
Chci předplatné Premium
Už mám předplatné - přihlásit se
Témata:
sport, zimní sporty, biatlon, Martin Fourcade, kariéra, konec kariéry, blog, overtime, Ivo Pospíšil, iSport Premium
