To byl fučák! Fourcade víc než jen mašinou na rekordy, byl osobností
Říkali mu Fučák. Na trati rychlý jak vichr, při střelbě ničivý jak uragán. Když měl po poslední ráně jistý triumf, proslul jako jeden z prvních emotivními gesty. Před cílem si plácal s členy týmu. A na stupních vítězů pravidelně skákal. Byl králem svého sportu. Pro někoho nejlepším biatlonistou všech dob. A proč ne. I legendární Ole Einar Björndalen to o něm kdysi řekl.
S odchodem Martina Fourcada jako by končila jedna velká éra. Éra jeho výjimečnosti.
Zavřel ji minulý víkend. V Kontiolahti po výhře ve stíhacím závodě. Deset let poté, co tam ve stejné disciplíně získal první životní vítězství v SP. Porovnat tehdy a teď? Až obdivuhodné, kam se biatlon za tu dobu posunul. Popularita stále stoupá, IBU se tetelí z uzavřené lukrativní smlouvy s televizemi minimálně do roku 2026 a celková sledovanost je skoro na úrovni alpského lyžování – dosavadní zimní jedničky.
Je to rovněž Fourcade, kdo na nárůstu má lví podíl.
Projít si jeho čísla je ohromující. Sedm velkých a šestadvacet malých křišťálových glóbů. Třiaosmdesát výher v rámci SP, třináct titulů mistra světa, pět zlatých olympijských medailí – dechberoucí. A přitom stále tak neosobní. Čísla, výsledky, statistiky… Ano, sám je miloval a listoval si v nich, jenže
