Kučerová o politické dráze po kariéře či skikrosu: Bála jsem se, že se začnu bát

Co pro tebe znamená střet dvou světů. Divoký skikros a politická funkce v Komisi sportovců ČOV, kde se neříká vše úplně pravými jmény?
„Přepínat mezi světy jsem uměla už při studiu historie, které bylo jiné než sport. Politika je jiná, ale trochu jsem to čekala. I ve sportu je politika. Byla jsem v komisi sportovců už předtím, než jsem ji vedla. Mnoho věcí mě překvapilo, hlavně to, že se často nemluví otevřeně. Dlouho mi trvalo zjistit, kdo jak přemýšlí a na čí je straně. Někdy jsem koukala po obličejích a říkala si: Ty jsi kdo? Trvalo mi rok, než jsem lidi opravdu poznala, nejen podle sympatií. Ale potěšilo mě, že se mi pár odhadů potvrdilo.“

Jsi člověk, který umí říct věci naplno. Neměla jsi někdy chuť někomu „dát přes držku“?
„To ne, ale občas jsem se ptala sama sebe: To myslí vážně? Bavívaly jsme se o tom s jinými ženami ve funkcích: mladá, nová, mezi samými muži kolem padesátky. Koukali na mě shora, často mě podceňovali. Někteří mě ani nezdravili, brali mě jen jako sportovkyni. Až když jsem se párkrát ozvala, začali mě brát vážně. Ženy to mají v tomhle těžší, podcenění jsem cítila hned.“

Byla jsi na olympiádě v Paříži, starala ses o sportovce, prozraď nám takzvané historky z natáčení.
„Bylo jich hrozně moc. Byla to neskutečná zkušenost, měla jsem na starost uzavřený prostor pro sportovce, kde ale byly nejlepší věci. Měli jsme čepované pivo, nejlepší zmrzlinu, přišli za námi i Italové, kdy vodní slalomář De Gennaro slavil svoji zlatou olympijskou medaili, a říkali, že máme lepší zmrzlinu než v Itálii. Procházelo tam hodně lidí, kteří nebyli sportovci, a museli jsme někdy oddělovat, kdy tam mohou a kdy ne. Měla jsem tam pár konfliktů, i s důležitými lidmi, ale já to neoddělovala. Taková jsou pravidla: Teď sem nemůžete, je to prostor pro sportovce a jejich rodiny. Měl to být safe space, protože sportovci na stage nebo mezi lidmi se musí nějak chovat, ale tady si mohli odpočinout, popovídat si v klidu, kdy je nikdo neposlouchal. V určité hodiny jsme tam jiné lidi nechtěli. Bylo to náročné, ale zážitků bylo hrozně moc.“

To byla oficiální část, ale kdy se třeba nejpozději zavíralo?
„Nejnáročnější byli šermíři. Ti byli skvělí. Mezi týmovým a individuálním závodem měli volno, to u nás chvíli byli, ale když se pak slavila medaile, byla to úplná euforie. Večer přijeli a já už tam byla deset dní, neodcházela jsem dřív než ve tři ráno, a kolem desáté ráno jsem chodila na porady, takže jsem měla opravdu málo naspáno. Pak přišli šermíři a byli jsme tam do půl sedmé, to už jsem tahala z posledního. A druhý den přišli znovu, den před odletem. To už mi ve dvě ráno došlo, šla jsem do karavanu, lehla si dovnitř a rozplakala se, byla jsem strašně unavená. Měla jsem skvělého dobrovolníka Felixe, syna Martina Doktora. Ten mě našel a říkal: Tak já je vyhodím. Všem řekl, kam mají jít dál, pofackoval to a vyhodil je. Já byla úplně vypnutá. Nebo jsme upláceli přes den ostrahu a hlavně policisty, co chodili kolem. Párkrát jsme je pozvali na zmrzlinu - pivo si dát nemohli - nebo jim dávali odznáčky. Bylo fajn, aby nás měli rádi a náhodou se na nás večer moc nezlobili.“

Myslím si, že funkcionáři mezi sportovce nepatří. Někteří mi to mají za zlé, ale já jsem tam nechtěl nikdy chodit.
„Cením si toho názoru a měla jsem z toho stejný pocit. Sportovci často funkcionáře ani neznají, nevědí, co si k nim mohou dovolit. I já to tak měla. Znáš obličej, ale ne člověka. Ta hranice je tenká. Sportovci občas mohli do VIPu, ale radši chodili k nám – na pivo nebo zmrzlinu. Když se slavila medaile, nechtěla jsem tam funkcionáře. Jednou jsem dokonce vyhodila šéfa partnera z velké firmy. Prostě tam nepatřil. Později jsem se mu omluvila, ale vysvětlila, že to byl prostor pro sportovce. Nemám třeba ani ráda, když kamery natáčí oslavy v šatně u hokejistů. Prezident může přijít poděkovat, ale pak to má být jejich chvíle. Vyhráli oni, ne my.“

I jako trenér jsem se bál chodit do kabiny. To je prostor hráčů.
„Vážně? Já nejsem z kolektivního sportu, trenéra bych chápala, ale funkcionáře?“

Jsi zastupitelka v obci, předsedkyně komise sportovců, vystudovala jsi sportovní diplomacii i historii, byla jsi na třech olympiádách. Jsi příkladem, jak naložit s druhým životem.
„Možná to tak vypadá, ale sama s tím bojuji. Studium mě bavilo a bylo i únikem ze sportu.“