KOMENTÁŘ JANA DENEMARKA | V rozmezí pár hodin se pro český hokej odehrálo několik momentů, které v plné nahotě ukázaly pochmurnou realitu. V den, kdy reprezentační výběr Filipa Pešána padl v olympijském předkole play off, oslavil padesátiny stále hrající Jaromír Jágr. V den, kdy v klíčovém duelu nároďák trápila produktivita (zase), nechtěný střelec Filip Chlapík střelecky rozsekl zápas v Plzni. A v neposlední řadě, v den, kdy česká parta složená z třicátníků poprvé v historii neprošla ani do čtvrtfinále, slaví s mladičkou sestavou obrovský úspěch Slováci. Tři kontrasty, tři smutné zprávy pro tuzemské fandy.
Tak pojďme postupně a chronologicky. Jaromír Jágr nemůže za to, že na svět přišel v polovině února, tedy v době, kdy jednou za čtyři roky propukne zimní sportovní šílenství. Sám tvrdí, že narozeniny neslaví a i novináři dobře vědí, že v průběhu předešlých olympiád nechtěl 15. únor výrazně rozebírat. Nyní se však v mých očích stal symbolem toho, kde se hokej v naší zemi nachází.
Marný boj Česka se Švýcarskem přišel ve stejný den, kdy se hokejová legenda přehoupla do padesátky. Stále hraje, stále je výraznou herní i funkcionářskou osobností, vydala vlastní bankovku a v posledních dnech je svolnější k rozhovorům (Kladnu se daří). Jágr je zosobněním úspěchů, zlatých medailí a doby, kdy se při začátku světových šampionátů automaticky plánovalo, že se na konci fandové sejdou na Staromáku. Oslavy velkého životního jubilea však nakrásně ukazují časový kontrast.
Slaví se velká historie, trpí současnost. Připomínáme si velká vítězství a zlaté časy v NHL, zatímco ve stejný čas nestačíme na Švýcary a s hokejovým svátkem se loučíme už po 4 zápasech. A ne, tentokrát sraz na Staroměstském náměstí nikdo dopředu nedomlouval. Jede se ze setrvačnosti, dvě dekády staré výhry stále v očích mnoha lakují realitu narůžovo. Přitom realita je následující.
5 zemí je v trháku. Kanada, USA, Finsko, Rusko a Švédsko jsou úplně někde jinde. Jak aktuálním počtem špičkových hráčů, tak kvalitou výchovy mladých hráčů. Funguje tam metodika, systém, tvrdá práce. Lidé v tamních hokejových svazech (především těch skandinávských) jsou kompetentní, mají zodpovědnost a společně udávají směr. Nebo si myslíte, že by Tommy Boustedt, jenž byl zodpovědný za znovuzrození švédského mládežnického hokeje na přelomu tisíciletí zůstal ve funkci přes 10 let, kdyby výchova nadějí na celostátní úrovni vypadala jako u nás? Asi těžko.
Mimochodem, současným členem Výkonného výboru je i výše zmíněný Jágr. Sice krátce, ale je. I on se tak podepsal pod svazový rozkol, kdy se veškerá tamní činnost v nejvyšších patrech zredukovala na čistý byznys. Zisk, procenta, kšeftík sem, kšeftík tam. Služba za službu. To vše vede k hazardu s donedávna národním sportovním klenotem. Přitom si svaz neuvědomuje, že jeho činnost je finančně silně propojená s pořádáním domácího MS. Tam přitékají největší finanční částky. Zájem diváků se asi nebude zvětšovat, když se reprezentace bude snažit ne přejít čtvrtfinále, ale dostat se do něj. A to není utopie, ale reálná vyhlídka dalších let.
Nyní k druhé věci. Prosím, nechci, aby tento text vyzněl tak, že by záměna jednoho hráče v nominaci na olympiádu udělala velký rozdíl, nicméně nedovedu pochopit rozhodnutí nechat doma nejlepšího hráče a střelce extraligy. Pár hodin poté, co se útok dlouho soužil proti zuřivě bránícím Švýcarům, se sparťanský Filip Chlapík dvakrát trefil proti Plzni a vyškrábal se už na metu 28. branek v ročníku. Národní tým má dlouhodobě obrovské potíže s produktivitou. Střední generace chybí, věří se v záchranu od hráčů, co už dávno oslavili Kristova léta. A Filip Pešán s Petrem Nedvědem nechají doma borce, kterému je 24 let, v lize dominuje a má životní fazonu. Minimálně otázky to vytváří.
Teď k poslednímu bodu, který vytvořili soudržným výkonem Slováci ve čtvrtfinále proti Americe. Nechci a nebudu hodnotit jejich hokejové vystoupení na ledě, jde mi o přístup, jaký byl zvolen. V týmu figuruje 6 (!) hráčů narozených po roce 1999 a tři po roce 2002. Navíc šance dostávají, není to tak, že v kabině sedí jen, aby se mohlo říkat, že se berou mladí. Pětigólový fantom Juraj Slafkovský je toho dobrým důkazem.
Volba na třicátníky nevyšla. Volba na mladé a jejich „obouchání“ ano. Ano, jde o krátkodobý turnaj, o malý vzorek. A není na místě tvrdit, že slovenský hokej se mocně nadechl a dohání svět, nebyla by to pravda. Nicméně byl odměněn za odvážnou strategii a za to, že v posledních letech reprezentační nominace někam směřují. A když v domácí soutěži někdo mladý vyletí, jako třeba Pavol Regenda z Michalovců, dostane příležitost na nejnablýskanějším jevišti a hned se o něm mluví v souvislosti třeba s šancí v NHL. (Tady je kontrast v porovnání s Chlapíkem přímo do očí bijící).
Upřímně, ještě nikdy nevypadala hokejová situace a přítomnost tak truchlivě, jako dnes. 24 let po největším úspěchu v dějinách přišel největší propadák v dějinách. Odpověď na otázku, kde český hokej bude za dalších 24 let, nechám na každém z vás. Vím však jistě, že pokud se pojede ve stejných kolejích, jako doposud, hezká budoucnost to věru není.
Související články
