Zlatý Londýn jako páka. Bez peněz to nejde!
O Česku se poslední dva týdny po světě mluvilo zcela jistě nejvíc od doby, kdy se v Chile ztratilo jedno protokolární pero. Země byla prostě po dva týdny vidět, ať už šlo o gumáky, velkoryse pojatý Český dům a především 10 medailí. Největší slavnost lidstva, jak Věra Čáslavská říká olympiádě, se nadmíru vydařila.
Je až příliš lehké po šestnáctidenním sportovním deliriu zapomenout, že londýnský úspěch přišel v situaci, kdy se doma dělá vše pro to, aby příští olympiády tak úspěšné nebyly.
Věřím, že je teď od Aše až po řeku Moravu hodně dětí, které sní o tom, že budou jako Špotáková, Knapková, Kulhavý či Svoboda. Jaké mají vyhlídky? Upřímně: nejsou nic moc.
V tragicky podfinancované sportovní sféře bude růst mladých talentů čím dál problematičtější.
Jistě, sport může dál plnit ozdravnou i preventivní roli. Ale pro koho, když bude inspirace v podobě hvězd, které TO dokázaly, pro další generace velmi rychle mizet stejně jako děti v tělocvičnách?
Je důležité uchopit londýnské výsledky jako jednu velkou páku a znovu otevřít diskusi o novele loterijního zákona či zákona o sportu.
Pokud má český sport dýchat, potřebuje jasný systém a ne záplatování a žití z dozvuků nedávné minulosti, kdy ještě vcelku efektivně fungoval. Bylo by hloupé říci si po Londýně: Vidíte, jde to i bez peněz.
