Proč se těším na letošní Wimbledon? Přináší velké příběhy
„Čím déle sem jezdím, tím víc to tady mám rád, říkal mi jednou Bohdan Ulihrach o Wimbledonu. Na tenisový svátek do londýnské adresy SW 19 jsem letos dorazil podeváté a musím mu dát za pravdu.
Když člověk míří do tiskáče kolem krásně střižených kurtů na 8 milimetrů, šije to s ním. Nejradši by si vzal raketu a sám si šel zahrát. Vyzkoušet si rybičku a dopadnout do měkkého, to musí být paráda. Travnatý tenis je nádherný, elegantní a čistý. V sezoně se na výjimečnějším a odlišnějším povrchu od všech ostatních nehraje.
Poslední léta je také Wimbledon jasně nejlepším zdrojem příběhů. Pokaždé se stane něco fascinujícího. Návštěva královny, sci-fi zápas Isner – Mahut 70:68 po jedenácti hodinách, Lukáš Rosol jako v tranzu ničící Nadala. A samozřejmě nečekané superúspěchy Tomáše Berdycha s Petrou Kvitovou.
Těším se, co přinese Wimbledon 2013. Zase to bude určitě typická a po pravdě řečeno vlastně osvěžující dávka sexismu a „politické nekorektnosti“, která k turnaji patří. Bude se měřit, jak hlasitě tenistky hekají. Bude se diskutovat, jak si nezaslouží rovné prize money a jak jsou ty pohledné protežovány na velké kurty.
Doufám, že i čtvrtý rok po sobě tady po Berdychovi, Kvitové a Rosolovi z Čechů zase někdo něco velkého předvede. Vždyť už je to skoro tradice. A ty se musejí ve Wimbledonu dodržovat.
