Plíšková není zázrak jednoho grandslamu. New York byl jen začátek
Při přebírání talíře pro poraženou finalistku US Open konstatovala Karolína Plíšková očividné. „Můžu na sebe být pyšná.“ Dámská grandslamová finále bývají obvykle loterií s nepříjemně častým rychlým koncem. Na to, co předvedla česká jednička s tou nastupující světovou Angelique Kerberovou, se bude vzpomínat jako na velmi kvalitní drama.
Střet dvou stylů – obrany a útoku – nabídl pohlednou podívanou, v níž útočnice Plíšková přišla o náskok 3:1 ve třetí sadě proti bojovnici, která ji nakonec umořila a také unavila (víc psychicky než fyzicky). Trefovat jeden úder na riziko za druhým proti německé zdi Kerberové je strašidelný nápor na nervy.
Plíšková se přesto dokázala, že na největší scéně proti aktuálně nejlepší hráčce planety zvládne být tak blízko triumfu. Přesně tohle si v sobě ponese do dalších týdnů, měsíců a let kariéry.
Bylo by zvláštní, kdyby se do takového zápasu ještě někdy nevrátila. Tahle slečna nemá parametry zázraku jednoho grandslamu, ale připomíná stabilní hybnou sílu na okruhu WTA. A to ještě pro mnoho let, vždyť jí je teprve 24.
Není důvod klesat na mysli a sympaticky vyrovnaný úsměv na tváři Plíškové po finále ukazoval, že to ani česká jednička nemá v úmyslu. Téměř jistě se od 23. října představí poprvé na Turnaji mistryň v Singapuru, znovu posune svou kariéru. Letošní US Open nebyl konec, ale jen začátek něčeho velkého.
