Barbie, trochu jiná šampionka. Krejčíková si dělá věci po svém
BLOG JANA JAROCHA PŘÍMO Z LONDÝNA | Její skalní fanoušci jí říkají Barbie, je pro ně až kultovní postavou. Pokud chytne formu, nemá tenis Barbory Krejčíkové limity. Přesto globálně nedostává takový kredit, který by dnes už dvanáctinásobné grandslamové šampionce měl patřit. Rodačka z Ivančic si totiž dělá věci po svém.
Nezastupuje ji IMG, Octagon či jiná mocná agentura, jejíž vliv by byl cítit i v zákulisí. O startovném na turnajích či o smlouvách vyjednává Krejčíková především sama. V éře, kdy ti nejlepší drží bezlepkové diety či vědecky zkoumají možnosti vlastního těla a snaží se pod sebemenším kamenem najít i titěrné procento, které by přidalo jejich výkonnosti, si najme za trenéra o dva roky mladšího kamaráda. Nick Kyrgios neměl žádného, když postoupil do finále Wimbledonu. Ani Marion Bartoliová, šampionka z roku 2013. Taky patřili či patří k těm nejsvéráznějším postavám, které za poslední léta tenis vyprodukoval. Krejčíková od nich není zase tak daleko.
Ti, co ji skutečně znají, říkají, že to je holka s dobrým srdcem, s níž je někdy ale těžké pořízení. Takovou pověst měla i Jana Novotná, její osudová trenérka. V jednom z rozhovorů mi pověděla: „Přiznávám, že mi přijde škoda, že jsem se v době své nejlepší slávy hodně uzavřela a myslela si, že čím míň toho o mně lidi budou vědět, tím to bude lepší.“ Sám jsem Janu poznal až po kariéře jako citlivou ženu, která se dokázala radovat ze života a přechod do sportovní penze díky tomu zvládla mnohem lehčím krokem než řada ostatních.
Takhle to možná bude i s její žačkou Krejčíkovou. Momentálně je však ve fázi největší slávy a svou někdejší trenérku kopíruje. Chrání si svou bublinu tak úsměvně důsledně, že v Londýně ani nechtěla zveřejnit jména českých interpretů, jejichž písničky poslouchá při nástupu na kurt.
V prostředí českého tenisu stojí stranou. Většina lidí ji považuje za excelentní hráčku a zvláštní patronku zároveň. Krásným proslovem vzdělávala svět při Turnaji mistryň v mexické Guadalajaře o výročí 17. listopadu v Česku, až slovy o svobodě v rodné vlasti rozplakala Martinu Navrátilovou. Loni při BJK Cupu v Beleku věnovala svou odměnu tureckým lidem zasaženým zemětřesením. Jenže dobré gesto s nikým nekonzultovala a zbytek týmu najednou vypadal hloupě.
Zlou krev navařila, když se předloni den před začátkem omluvila z finálového turnaje BJK Cupu v Glasgow. Rok předtím byla ve stejné soutěži největší hvězdou domácího týmu, který nastupoval v O2 aréně. Nezahrála dobře. Traduje se, že se na ní podepsalo i to, že po nocích jezdila domů na Moravu, kde umíral miláček jejich rodiny - pes. Vyrůstala s ním od devíti let, a když zemřel, pořídila si hned nového jorkšíra Foxíka.
Kdo miluje zvířata, musí být dobrý člověk, říká se. A Krejčíková, dcera dětské lékařky a učitele z Ivančic, která má dva starší bratry, není jen pejskařkou. Sní třebas o výletu na Aljašku, kde by ráda viděla medvědy. Nejspíš se na něj vydá po kariéře, až opustí všechny obranné mechanismy a možná začne jako její učitelka Jana Novotná častěji ukazovat svou opravdovou tvář.
