Pořád jsem jak Jirka Luňák, trenér bez licence, smál se kouč šampionky
PŘÍMO Z LONDÝNA | Staral se o lístky pro hosty Barbory Krejčíkové, kteří dorazili na finále. Suploval roli agenta, vymýšlel taktiku, snažil se tenistku mentálně naladit. Mužem mnoha rolí byl poslední dny šestadvacetiletý Pavel Motl, oficiálně vedený jako kouč wimbledonské vítězky. A možná byl i největším fanouškem české hráčky, vždyť oplakal každý postup od osmifinále dál.
Jako někdo, kdo pomáhal hráčce, která zvítězila ve Wimbledonu, si už můžete říkat trenér, co?
„Hmmm, nevím. Mám to nastavené trochu jinak. Pro mě je trenér zkušený člověk, čtyřicetiletý borec, co má už něco v tenise za sebou. Já nemám zkušenosti, jsem začátečník. Ale učím se.“
Musel jste ale dělat něco dobře, když jste Barboře pomohl k triumfu.
„Snažil jsem se dělat to nejlepší, co jsem si myslel, že mám udělat. Ale s nikým jsem to nekonzultoval, nikdo mi neradil. Instinktivně jsem se snažil dělat to, co mi přišlo, že Báře pomůže.“
Takže jste pořád Jirka Luňák z Okresního přeboru, trenér bez licence?
„Asi tak.“ (smích)
Na co jste kladl větší důraz – na taktiku nebo psychické nastavení hráčky?
„Všechno dohromady. Před zápasem se toho musí udělat hodně, při něm už jí můžu pomoct jen strašně maličko.“
Před klíčovým sedmým gamem třetího setu s Jasmine Paoliniovou jste na Barboru ale cosi pokřikoval.
„Říkal jsem jí, ať jde na druhý servis soupeřky dopředu. Věděli jsme, že ho má Paoliniová pomalejší, ale zase ho hrála hodně dlouhý, hluboký. Říkal jsem jí, ať si jde na return blíž. A zase se v tom gamu ukázalo, jak velký pokrok tady Bára za posledních čtrnáct dní v hlavě udělala. Jak si najednou začala věřit v momentech, ve kterých by ještě před třemi týdny zkapala. Teď měla najednou ruku rychlou, míče hrála sebevědomě.“
Přitom v 1. kole se brutálně tahala s Veronikou Kuděrmetovovu, klidně mohla vypadnout.
„Pak jsem jí říkal: Už tohle je pro nás jako vítězství v turnaji, protože ten zápas měl úplně všechno. To, co se ti poslední čtyři měsíce nepodařilo, tam najednou bylo. Zvládla těžké momenty, koncovku. Říkal jsem: Už jsi to dokázal, všechno co přijde teď, je jen bonus. Samozřejmě mě vůbec nenapadlo, co všechno ještě přijde.“
Zdálo se, že Barbora zvládla finále výborně mentálně. Jak jste ho vnímal vy?
„Od začátku jsme se turnaj snažili brát den po dni, nepřemýšlet dopředu, nevracet se dozadu. Prostě žít přítomností. Možná to zní blbě, finále jsem ale bral vlastně jako každý jiný zápas. Nesnažil jsem se řešit, kdo sedí v Royal boxu, kdo sedí u nás v boxu… Soustředil jsem se jen na hru, abych byl Báře schopen co nejvíc pomoct.“
A po finále vás přemohly slzy…
„Ne poprvé. Já už brečel po zápasech s Collinsovou, Ostapenkovou, Rybakinovou… Po finále tam ze mě všechno spadlo.“
Snažíte se Krejčíkové co nejvíc prospět. Učíte se v šestadvaceti zároveň vy od ní?
„Samozřejmě. Tenisově mě naučila spoustu věcí. A nejen ona. Vidím, jak profitenis funguje.“
Jaký je největší poznatek?
„Je potřeba mít nahitováno z tréninku, ale celé je to strašně o mentálním nastavení. Do stavu 4:4 to na téhle úrovni umí skoro každý, což jsme dneska viděly i u Paoliniové. Neskutečná hráčka! Udělala dvě finále grandslamů za měsíc a půl. Ale ve třetím setu v gamu, kdy ji Bára brejkla, prostě nezahrála dobře, udělala pár chyb. To byl ten rozdíl.“
Krejčíkové jste pomáhal i organizačně s péčí o návštěvníky finále, že?
„Mám to tak od začátku nastavený, že za ni tyhle věci řeším. Nebylo to pro mě nic nového, jen toho bylo víc. Pro finále to bylo přes čtyřicet lístků. Musel jsem vše rozdělit, dát do obálek, poslat na bránu, napsat všem, že to tam mají k vyzvednutí… Ale mě i tohle baví.“
Vše fungovalo bez zadrhnutí?
„Když jsem přišel do boxu, Lukáš Dostál (hokejový brankář) tam jako jediný chyběl. Hned jsem mu psal: Co je? Jsou dvě hodiny, už se rozehrávají. Odpověděl, že jel asi hodinu z centra. Přišel myslím po třetím gemu. Když dorazil, už to bylo v pohodě a mohl jsem se soustředit jen na zápas.“
Napadlo by vás před rokem, že tohle budete prožívat?
„Koho by to napadlo? Tou dobou jsem byl ještě student, teprve jsem končil školu.“
A v neděli půjdete na bál s vítězkou Wimbledonu.
„A musím se holit, protože jsem se neholil snad tři týdny.“
Z pověrčivosti?
„Jasně. Kdybyste viděli, co všechno jsme tady vymysleli za rituály. Chodili jsme s Tomášem (kondičním Breicetlem) běhat každý den ve stejném oblečení. On je úplný blázen, třeba tady nešlapal na kanály. Těch věcí bylo strašně moc. Snídali jsme stejné jídlo, čaj jsme si vařili ve stejném pořadí. Tyhle naše bílé mikiny s kartami na zádech jsme neprali čtrnáct dní. Už jsou šedý. Ale když rituály fungují, je potřeba je držet.“
