Od Bayernu k Litavce. Nemusí to být nutně tak obrovský skok
Ty zážitky od sebe dělilo sotva dvacet hodin. V pátek večer Superpohár Bayern-Chelsea. V sobotu odpoledne liga Příbram-Dukla. Víte, kam mířím. Zažil jsem dvě utkání a v novinářské budce U Litavky se prostě nedalo ubránit srovnání. To nešlo.
Obraz první: čerstvě otitulovaný nejlepší hráč Evropy Franck Ribéry, na lavičce Pep Guardiola. Tolik výňatek z Bayernu, teď Chelsea. Velká česká zeď Petr Čech, anglický generál Frank Lampard a nad nimi hlava-mapa José Mourinho. Atmosféra taková, že slzíte.
Obraz druhý: dva a půl tisíce diváků, čtyřgólový lídr Dukly Zbyněk Pospěch, příbramský žolík Petr Švancara.
To není vůbec nic proti oddílům Jaroslava Starky a Petra Pauknera. A už vůbec ne proti fotbalovým aktérům. Šedesát kilometrů jihozápadně od Edenu jsem se na chvíli zasnil. A vzpomněl si na slova komentátorů pátečního Superpoháru Martina Hyského a Jaromíra Bosáka.
„Kéž by tohle bylo možné jednou vidět v české lize,“ řekl první. „Kdyby aspoň při reprezentaci,“ vzdychl druhý.
Jenže vezměte si to. Superpohár byl skutečně perfektně obléknutý nejen díky UEFA, ale i díky práci českého fotbalu. Tuzemské špičky ho sem přitáhly, tuzemské špičky se spolustaraly o jeho prezentaci.
Tím vytanula na povrch důležitá věc. V Česku by se fotbal uměl moc dobře. Jenom musí přijít daleko větší starost, daleko větší ohled na fanouškovský hlas a nezranitelný chtíč.
Ano, máme tu nadprůměrné mače, ať už atmosférou nebo fotbalovou kvalitou. Sparta-Baník, Sparta-Slavia, Sparta-Plzeň. Ale co zbytek sezonního programu?
Věřím v jedno. Kdyby se alespoň z jedné setiny tolik staral Miroslav Pelta a spol. o českou nejvyšší soutěž, nestane se mi nikdy to, co v Příbrami. To kruté prozření ze dvou po sobě rychle jdoucích protipólných zážitků.
Na co narážím? Aby se kluby chytily za ruku s FAČR. Tak silně, aby ze sebe navzájem oboustranně a významně těžily. Jde to.
Možná se toho nikdy nedožiju. Možná ano…
