Mladí a "gramotní". Holoubek, Tobiáš a spol. můžou posunout český fotbal
Tenkrát, to se spekulovalo už podruhé o konci Bohumila Páníka ve Zlíně, jsem se potkal v centru Prahy na kafi se Zdeňkem Červenkou a Zdeňkem Grygerou. První majitel klubu, druhý jeho sportovní ředitel. Ta debata nepatří ven, ale dá se z ní vytáhnout jedna myšlenka, která „mezi lidi“ může.
Úspěšný podnikatel Červenka, nutno říci, že taky velmi inteligentní muž, tehdy opravdu rozumoval o změně. Ovšem jeho terčem neměl být „jen“ kouč, který udělá s áčkem tréninky, vezme je v lednu do tepla na soustředění a během zápasů bude střídat a křičet.
Chce muže podle svých slov „gramotného“. Gramotného finančně a manažersky. To znamená, aby se uměl postarat nejen o sportovní stránku áčka, ale i o jeho ekonomickou správu, čímž pádem by udržoval na zdravé hranici mzdový a přestupový rozpočet, a zároveň uměl mluvit o své práci nejen v kabině, ale i před vedením a dobře ji prodával na veřejnost. Takhle nějak v kostce.
A pak se Červenka zarazil, a řekl, že nikoho takového v českém prostředí nevidí.
Toto tvrzení ovšem není tak úplně pravda. Jen je potřeba daleko lépe koukat, mnohem víc, než kam dohlédne skauting některých ligových klubů. A nepodceňovat přitom region nebo místo, odkud se pracovní síla nabízí.
Tak třeba takový Roman Nádvorník z druholigového Táborska. Fotbalová veřejnost vám jako jeden muž na rovinu přizná, že nebýt v Táboře po odchodu většinového vlastníka Jiřího Smrže právě Nádvorník, s fotbalem je tam dávno šmytec.
Osudem a podnikáním zkoušený trenér je schopen, zjednodušeně řečeno, si za málo korun postavit tým, který ustojí soutěžní konkurenci, protože detailně zná hráče v širokém republikovém měřítku. Navíc zvládne pohlídat i finanční složku, nejen proto, že má bohaté zkušenosti s vlastní firmou.
To je jenom jeden neviditelný, nebo spíš neviděný příklad.
Trenéři s neuschlým štemplem na UEFA profilicenci
Další příklad má jinou povahu. Je jakýmsi krokem do neznáma, kdy nedůvěřivý postoj některých klubů je zcela opodstatněný, ale zároveň je taky brzdou, a možná dokonce pohodlnou rezignací na nový a třeba přínosnější přístup.
Je to pěšina, kterou lemují ve špalíru mladí trenéři s ještě neuschlým štemplem na uefácké profilicenci a kterou se snaží prošlapávat jména jako Jindřich Trpišovský nebo Václav Jílek a zkoušel to už i David Holoubek, ovšem z nějaké naivity ze strany á a neochoty ze strany bé muselo tenkrát ve Spartě dojít k tomu, že v našich končinách zcela mimořádný projekt vyletěl do povětří.
Možná přichází čas číslo dvě, kdy se Holoubek vrátí na scénu, doplní ho další talentovaný a už teď docela respektovaný Kamil Tobiáš, a třeba tím vznikne možnost posunout český fotbal, potažmo ho obohatit o nové postřehy nebo postupy.
Nemusí být totiž vítězství vzít zkušeného harcovníka, který srovná mančaft, když pak stejně dojde k pozvolnému upadání na původní úroveň. Vítězství se naopak skrývá v prvotních nezdarech a problémech, ale pokud je nabrán dobrý směr, je to ideální předpoklad pro vystoupení z vlastní škatulky o kastu výš.
Ale to je na klubech. A málokterý má svůj plán rozmyšlený tak jako Zlín. A i ten by se mohl pořád lépe rozhlížet, zvažuje-li nahrazení úspěšného Bohumila Páníka.
