Tři pevnější pilíře Sparty, jenže Slavia má jeden navíc - ten rozhodující
Poměr sil je neuvěřitelně výmluvný. Ani ne proto, že Slavia neprohrála derby více než pět let, čtrnáct zápasů v řadě, ale zejména pohledem na vzájemné zápasy v této sezoně. 3:0, 2:0, 3:0, vše ve prospěch „sešívaných“.
Statistická rozvaha je tuplovanou záhadou, proč mezi kluby zívá taková propast. Nebo takhle, je i není...
Peníze? Sparta na tom fakt není hůř.
Zázemí? Nejde o to, kde se to víc blýská, ale který tým má snazší tréninkovou přípravu a vhodné prostory pro mládež. Vítěz Sparta.
Hráčská základna? Pomineme-li mnohem lépe poskládané áčko Slavie, „zespoda“ jsou Letenští pořád lépe saturovaní, byť i v Edenu si na mládežnickém skautingu a výchově dávají mnohem víc záležet.
To jsou dva až tři klíčové pilíře, na kterých stojí každý fotbalový klub, a které mu buď umožňují, nebo komplikují cestu za úspěchy. O žádném z nich nelze napevno říct, že by v něm Sparta těžce zaostávala. Nebo že by některý z nich měla významně nabouraný.
Přesto je výraz týmu Jindřicha Trpišovského a mužstva Pavla Vrby neskutečně rozdílný. Navzdory tomu, že vyjmenované opěrné klubové body Slavii vyloženě nezvýhodňují.
Existuje ale přece jen jeden rozdíl, na který se na Letné pamatuje mnohem míň, nebo téměř vůbec, zatímco „sešívaní“ z něj absolutně těží. Systémová spolupráce, kompetentnost, subordinace...
Právě to mohlo donutit Pavla Vrbu k velmi silnému pozápasovému prohlášení, kterým bez vytáček míří do vlastních řad.
„Pokud chceme jít cestou jako Slavia, tak se některé věci musí změnit,“ vysypal ze sebe sparťanský kouč.
Poznatek první: Sparta se ústy svého trenéra ztotožňuje se strategií svého rivala, přičemž není to vůbec dávno, co se sportovní ředitel Tomáš Rosický takovým srovnáním a výrokům vehementně bránil. Má svoji hlavu a chtěl to dělat prostě po svém, krapet jinak, nic proti ničemu, koneckonců k úspěchu může vést mnoho cest, ne jen jeden úzký žlábek.
Poznatek druhý: slovní spojení „některé věci se musí změnit“ může velmi snadno znamenat, že Vrba nostalgicky vzpomíná na slavné plzeňské doby, zejména ty počáteční, kdy jemu a Adolfu Šádkovi s nadsázkou patřil svět a ve Viktorii ruku v ruce razili jako buldozer vlastní představy. A ty jim nemohl nikdo překazit, rozbít, všechno bylo zkrátka jednodušší.
Krájeli týden za týdnem, měsíc za měsícem a soustavně skládali tým, s kterým pak vypálili konkurenci rybník. A potom ještě několikrát. Možná nebyli kamarádi, později tím míň, ale vzájemný respekt a jednota jim pomáhaly.
Ostatně jako svého času duu Jindřich Trpišovský-Jan Nezmar. Tenhle vztah se pak na Slavii překlopil odchodem druhého v jednoznačnou a celkovou Trpišovského odpovědnost za sportovní úsek, z logiky nezpochybnitelných úspěchů a výdělků před ním uhýbá i direktor Jiří Bílek, který především zastává moc výkonnou, vyjednávací.
Jinými slovy, do kabiny v Edenu nepřijde hráč, kterého nechce Trpišovský. Skladba mužstva a vyhlížení budoucích posil je tak výsadní činností jeho a jeho dlouholetých kolegů. Tím je zachována návaznost na taktické, fyzické a technické dovednosti přesně v duchu zamýšleného fotbalového pojetí.
Nikdo to nemůže rozmlátit napadrť. A odpovědnost bude vždycky především na bedrech suverénně nejlépe placeného muže českých laviček.
Sparta si svou situaci velmi zkomplikovala zejména v této oblasti: už se dlouho netrefuje do trenérů. Často je mění a s každou novou změnou jako by vznikala nová kapitola – strategické sbližování se se sportovním ředitelem Tomášem Rosickým a zvykání si na prostředí.
Ruku v ruce s tím jdou představy o kádru, o vlastní odpovědnosti a o rozhodovacích pravomocech. Stále z vnějšího pohledu nedůsledně vyjasněná otázka, do které se nakonec může vložit víc lidí a přebíjí se názory.
To je chaos. Přibližně takový, jaký pak má Sparta ve své hře na hřišti.
Pavel Vrba má jistě silnou představu o celkovém fungování a o vlastním přínosu, po jeho pozápasovém výroku z něj ale čiší nemožnost to naplnit. To přece ve fotbalovém klubu, kde je základní týmová spolupráce nutná kvůli systémovým rozhodnutím a jejich dlouhodobým důsledkům, musí být prvotní kámen úrazu.
Ne proto, že Rosický s Vrbou vypadají, že se nekamarádí, ale že jejich komunikace je komplikovaná kvůli jejich postojům. A pořádek do toho nevnáší ani jeden z jejich nadřízených.
Na Spartě se tím pádem pořád něco donekonečna nastartovává, ale kvůli rozmělněným kompetencím taková naděje dostane vždycky dříve či později na budku, pak umře. A znovu. A znovu.
Kolotoč se nezastavuje, zatímco tým se trochu nekontrolovatelně mění pod vlivem bývalého plánu, a toho současného. A co to ještě víc ztěžuje, že Rosický se ve velké míře při posilování sestavy sám mýlil a vybíral špatně.
To pak můžou mít na Letné zlaté kliky, trénovat pomalu na „golfových hřištích“ a z mládeže tahat Hložky, Karabce a Vitíky, ale vítězné mužstvo je v nedohlednu. Tím spíš, když nefunguje ani klubová atmosféra.
A najednou je Slavia daleko vepředu. Opravdu hodně daleko vepředu.
