Sparta proti Slovácku. Výhra, solidní výkon, spousta šancí, zábava pro fanoušky. Sparta v Brně. Prohra, zoufalý výkon, šance pouze v závěru a frustrace příznivců. Kde hledat příčiny takového veletoče ve výkonnosti největšího českého klubu? Třeba v tom, že proti Zbrojovce v sestavě chyběl tvořivý hráč.
Byly to jediné dvě změny, které trenér Andrea Stramaccioni mezi zápasy se Slováckem a Brnem udělal. Shodně ve středu pole. Ria Mavubu do hry nepustilo zranění lýtka, Georges Mandjeck byl logickou náhradou. Druhá rošáda se ovšem ukázala jako chybná. Michal Sáček zůstal jen mezi náhradníky, na plac zamířil uzdravený Lukáš Vácha .
Spartě to ovšem ve středu pole drhlo. A to pořádně. Chyběla souhra, chyběla schopnost nalehnout na soupeře, dostat ho pod skutečný tlak. To se Letenským povedlo možná v závěrečných několika minutách, kdy už jim zápas ujel do stavu 0:2. Především ovšem chyběla myšlenka směrem dopředu, jakýkoli náznak kreativity.
Proti Slovácku při tom hráli Pražané svižně, přímočaře. S lehkostí překonávali středový val soupeře a vytvářeli si řadu šancí. Velkou zásluhu na tom měl právě Sáček, jeden z nejlepších hráčů na place. Byť to nikdy nebude režisér typu Tomáše Rosického či Bořka Dočkala , dokáže se zbavit soupeře v souboji jeden na jednoho, umí dát kolmou přihrávku, vymyslet něco neotřelého.
Oproti Váchovi je to velký rozdíl. Výstřední polař je sice mužem mnoha profesí, dokáže dirigovat celé mužstvo, vybojuje spoustu míčů, ovšem není to tvořivý hráč. V kapse nemá řešení útočné akce, které by soupeře vyvedlo z rovnováhy. Když připočteme, že v obou případech na pozici podhrotového hráče nastoupil povoláním útočník David Lafata , vycházím nám z rovnice, že alespoň částečně tvořivý hráč na place být musí. V Brně nebyl. A Sparta za to zaplatila.